Energetické úspory jsou často lepší byznys než fosilní paliva. Firmy to vidí, jen o tom teď méně mluví, říká expert ING

Gerben Hieminga působí jako sektorový ekonom pro energetické trhy a energetickou tranzici ve výzkumné divizi bankovní skupiny ING. Elektrifikace je podle něj cestou vpřed spolu s využíváním zelených molekul. Velkou příležitost vidí v biometanu a bioplynu.

Evropa má strukturální problém s cenou energií, který jen tak nezmizí. Velkoobchodní cenu elektřiny určuje vysoká cena plynu, roli hrají i daně a poplatky za sítě. „Právě náklady spojené s přenosovou a distribuční soustavou v posledních letech rychle rostou. Tvůrci politik přitom stále mají možnosti, jak část těchto nákladů zmírnit,“ uvádí Gerben Hieminga.

„Například stojí za úvahu, zda by se investice do elektrických sítí neměly rozložit mezi dvě generace místo jedné. Dalším krokem by mohlo být snížení zdanění elektřiny, které by podpořilo elektrifikaci a pomohlo snížit závislost na zemním plynu,“ nabízí řešení expert ING.

Přechod na nízkoemisní ekonomiku není podle něj rovná čára, protože pokrok postupuje spíše skrze vlny rychlého rozvoje, které střídají období pomalejších změn, pochybností, nebo dokonce otevřeného odporu. „V takové fázi jsme zjevně teď,“ říká Hieminga.

„Elektromobily jsou lepší auta“

V poslední době se hodně věnujete elektrifikaci. Proč jste v tomto ohledu tak optimistický?

Elektrifikace je efektivnější technologie, protože eliminuje značnou část energetických ztrát, které vznikají při spalování uhlí, zemního plynu nebo benzinu. Elektromobil je přibližně o 40 procent účinnější než automobil se spalovacím motorem, tepelné čerpadlo dokáže vyrobit až pět jednotek tepla z každé jednotky elektřiny, kterou spotřebuje.

Osobně si také myslím, že elektromobily jsou jednoduše lepší auta: nabízejí lepší zážitek z jízdy, elektřina je levnější než nafta a náklady na údržbu jsou mnohem nižší. A tyto technologie ještě zdaleka nedosáhly svého plného potenciálu. Solární panely a tepelná čerpadla se dál zlepšují a jejich účinnost roste, energetická hustota baterií se stále zlepšuje. Oproti tomu technologie založené na fosilních palivech se již řadu let pohybují blízko svých výkonnostních limitů, což ponechává jen malý prostor pro další zlepšování.

Proto se elektrifikaci právem věnuje tolik pozornosti. Evropská komise chce zvýšit podíl elektřiny na konečné spotřebě energie v Unii z dnešních 23 procent na 46 procent do roku 2040. Současně předsednictví COP31 navrhlo globální cíl „35 do roku 2035“, tedy zvýšení globálního podílu elektřiny na 35 procent do roku 2035 oproti dnešním 20 procentům. Úkolem pro nadcházející desetiletí je proto elektrifikovat co nejvíce oblastí.

Před časem byl velký rozruch až „hype“ kolem vodíku, ale teď jako by vše utichlo. Co se stalo?

Evropa sice postupuje v budování vodíkové infrastruktury, ale zabere to čas. V létě jsem byl v Rotterdamu na prohlídce přístavu a tam vidíte, že už se to odehrává, ta rostoucí infrastruktura, elektrolyzéry. Ale z pohledu energetických potřeb je to pořád zanedbatelné. Největší výzvou je zelený vodík (vyráběný elektrolýzou vody za využití elektřiny z obnovitelných zdrojů, pozn. aut.). Stále jde zdaleka o nejdražší variantu, což brání tomu, aby se mnoho projektů posunulo do fáze investičního rozhodnutí. Ekonomika těchto projektů zatím nevychází, a proto velká část vodíkového sektoru zůstává ve fázi pilotních projektů.

V Nizozemsku a Německu můžeme vidět příklon k „modrému vodíku“, který se vyrábí ze zemního plynu nebo jiných fosilních paliv, ale vznikající oxid uhličitý se zachycuje a trvale ukládá pod zem (CCS). I v Česku, Polsku, Maďarsku nebo na Slovensku bych viděl příležitost pro CCS technologie, protože je zde těžký průmysl a tímto způsobem je možné se emisí zbavit. Navíc nemusíte měnit výrobní proces. To ale vyžaduje, aby země nejprve vybudovaly infrastrukturu pro přepravu a dlouhodobé ukládání zachycených emisí.

Lídrem v oblasti vodíku je hlavně Německo, které se vzdalo jádra, takže jeho motivace asi smysl dává…

Zelený vodík se hlavně váže na elektrifikaci, čistou energii a transformaci průmyslových procesů. Takže je to ideální řešení a některé vlády, třeba právě v Německu a Nizozemsku, v toto ideální řešení doufaly. To vytvořilo očekávání, která se zatím nepodařilo naplnit. Náklady neklesaly tak rychle, jak mnozí předpokládali, a v některých případech je dokonce zvýšila širší inflační vlna. Řekl bych, že snaha o perfektní řešení může někdy svým způsobem brzdit takový ten jednoduchý progres. To je chyba, kterou země střední a východní Evropy neudělaly. Tím ale nemyslím, že by zde tranzice nebyla nezbytná.

Kde bychom v regionu mohli přidat?

Včera jsem letěl z Amsterdamu, kde žiji, do Prahy. Když jsme přistávali, viděli jsme všechna ta logistická centra, ale jen tak polovina z nich měla na střeše solární panely. Při pohledu z letadla nad Amsterdamem jsou vidět panely v podstatě na všech střechách. Takže je tu hodně solárního potenciálu, v porovnání s ostatními zeměmi je váš podíl obnovitelných zdrojů nízký. Ale máte jádro, čímž se ta potřeba logicky snižuje.

Dám ještě jeden příklad. Dnes ráno jsem šel 40 minut z hotelu do kanceláře ING a cestou jsem minul jen dvě nabíjecí stanice pro elektromobily. Ve velkém nizozemském městě bych jich viděl třicet i více. Škoda vyrábí skvělé elektromobily, ale poptávka zůstane omezená, pokud bude nabíjení nepraktické a obtížně dostupné.

Na druhou stranu mě zaujala rozsáhlá elektrifikovaná veřejná doprava v Praze. Tramvajová síť je plně elektrická a město zároveň rozšiřuje využívání elektrických trolejbusů. V oblasti veřejné dopravy jste už udělali velký kus práce, teď lze podobný přístup rozšířit i do dalších sektorů.

Debata o obnovitelných zdrojích v tuzemsku není aktuálně zrovna racionální, zejména, co se větrníků týče…

Ano, to je potíž. Jsem docela optimistický ohledně technologií, inovací a toho, co mohou přinést, ale ohledně společensko-ekonomické tranzice už méně. Máme tu rozporovaná fakta o obnovitelných zdrojích, někdy se objevuje i popírání samotné klimatické změny. Když jde o vzdálenou budoucnost, tak se asi shodneme, že musíme snižovat emise a zanechat lepší svět pro naše děti. Ale bohužel krátkodobě máme velmi rozporuplné zájmy. Krátkodobé vidění světa převažuje. Pak je tu debata o tom, jestli musíme být těmi, kdo změnu povedou, když náš vliv na globální emise je tak malý.

Nejde ale jen o snižování emisí. Jde také o podporu inovací, posilování odolnosti a snižování závislosti na nestabilních mezinárodních komoditních trzích. Naštěstí si to v posledních letech uvědomuje stále více lidí.

„Nikdy nebudeme moci konkurovat v solárních panelech“

Vnímáte, že byznys má vztah k zelené tranzici jiný?

Navenek pozoruji hodně greenhushingu – příliš o svých aktivitách nechtějí mluvit, ale změny dělají. Firmy vidí, že energetické úspory nebo obnovitelné zdroje jsou často lepší byznys než fosilní paliva. Ukazují to i čísla v oblasti udržitelných financí, která jsou docela solidní a ve všech kategoriích rostoucí. Věci „pomáhají“ posouvat také škody, které vznikly v důsledku letošního letního sucha, například problémy se sklizní, omezená dostupnost vody pro jaderné a vodní elektrárny, přehřívání solárních panelů nebo nízké stavy řek, které slouží k přepravě zboží. Klimatická změna tyto ztráty dále prohlubuje a možná právě teď začíná více lidem otevírat oči.

Podobně jako u vodíku se hodně mluví o malých modulárních reaktorech. Nic ale zatím nenasvědčuje tomu, že budou všude po Evropě. Jak to vidí ekonom?

Malé modulární reaktory mají s vodíkovými technologiemi jednu společnou věc: obě témata přitahují velkou pozornost a vyvolávají mnoho debat. Je tu ale jeden důležitý rozdíl. Každá technologie musí projít několika fázemi, než se stane běžnou součástí ekonomiky.

Nejdřív přijde vynález, pak musíte prokázat, že jde o životaschopný podnikatelský záměr, sehnat investice, škálovat technologii a až pak se z toho může stát „nový normál“.

Elektrolyzéry už dnes fungují a technologicky jsou ověřené. Hlavní problém je, že jejich využití je ekonomicky nevýhodné. U malých modulárních reaktorů je situace odlišná.

Malé modulární reaktory zatím nejsou široce dostupnou technologií. Na světě funguje jen několik projektů, dva v Číně a jeden plovoucí v Rusku. Nemůžete si je koupit „v obchodě“. Proto je důležité vedle debat o jejich potenciálu soustředit pozornost také na jejich další vývoj a praktické využití.

V Nizozemsku chceme v dalších dvaceti letech postavit čtyři velké jaderné elektrárny, což je dost. Zároveň bychom se rádi vyhnuli situaci, kterou vidíme ve Velké Británii, kde se některé projekty zpožďují o více než deset let a jejich náklady opakovaně rostou nad původní rozpočty. I proto se stále častěji diskutuje o tom, zda by nebylo lepší postavit osm až deset malých modulárních reaktorů místo několika velkých jaderných bloků.

Možná je to lepší řešení, ale je potřeba mít vůli participovat na jejich vývoji. Takže já radím, nahradit rétoriku výzkumem, vývojem a investicemi.

Přesto očekávám, že základem mnoha energetických systémů budou větrné a solární elektrárny, doplněné technologiemi pro ukládání energie nebo její přeměnu. Doufám také, že vývoj malých modulárních reaktorů bude pokračovat rychle. Mohly by totiž zajistit stabilní bezemisní dodávky elektřiny pro průmyslové areály, které přecházejí na elektrifikaci, nebo pro regiony s vysokou koncentrací datových center.

Na úrovni reportování udržitelnosti dochází k určité deregulaci, zjednodušování administrativní zátěže, nebo alespoň je to takto prezentováno. Jak to vnímáte?

Zjednodušování je dobrá věc, reportovací standardy byly často spíše než o ozelenění byznysu úkol pro účetní. Finanční ředitel jednoho velkého klienta mi řekl, že jeho zpráva o udržitelnosti ho stojí více než finanční report. Čili jsem příznivcem zjednodušení v reportování a fanouškem sledování konkrétního progresu v byznysu. Při současných cenách plynu a elektřiny už investice do energetické účinnosti a elektrifikace ve většině případů dávají silný ekonomický smysl.

Hodně se mluví o udržení konkurenceschopnosti Evropy, podpoře pro průmysl. Souhlasíte s řešeními, která nabízí EU?

V energeticky náročných odvětvích je evropská konkurenceschopnost bezpochyby pod značným tlakem. Jako expert na energetiku vidím, že Evropa má strukturální problém s cenou energií, který jen tak nezmizí. Velkoobchodní cenu elektřiny určuje vysoká cena plynu. Plyn se obchoduje za 70 až 80 eur za megawatthodinu. Cena elektřiny je oproti tomu dvojnásobná, tedy na čtyřnásobku doby před energetickou krizí.

K tomu je potřeba připočítat daně a poplatky za sítě. Právě náklady spojené s přenosovou a distribuční soustavou v posledních letech rychle rostou. Tvůrci politik přitom stále mají možnosti, jak část těchto nákladů zmírnit. Například stojí za úvahu, zda by se investice do elektrických sítí neměly rozložit mezi dvě generace místo jedné. Dalším krokem by mohlo být snížení zdanění elektřiny, které by podpořilo elektrifikaci a pomohlo snížit závislost na zemním plynu. Brusel dává členským státům větší prostor, aby snižovaly daně na energie, speciálně na elektřinu. Naneštěstí na to nedává peníze, ty musejí jít z lokálních rozpočtů.

Základní problém ale nezmizel. Ceny energií v Evropě zůstávají strukturálně vyšší než v jiných částech světa. Proto nejsem příliš optimistický, pokud jde o schopnost Evropy dlouhodobě konkurovat na globálních trzích v energeticky náročných odvětvích.

Na to reaguje balíček Industrial Accelerator Act…

Ano, myšlenka strategie „Made in Europe“. Je nepravděpodobné, že zůstaneme konkurenceschopní v exportu komodit, jako jsou ocel, hliník nebo plasty. A tak bychom se měli zaměřit na jejich použití na vlastním trhu. Je tu spousta veřejných zakázek na výstavbu infrastruktury či budov, čímž můžeme stimulovat poptávku a držet peníze v regionu. Je potřeba to ale aplikovat chytře. Nikdy nebudeme moci konkurovat v solárních panelech, ty z Číny budou vždy levnější. Můžeme ale uspět v oblastech s vyšší přidanou hodnotou, například ve vývoji softwaru pro systémy energetického řízení nebo ve výrobě střídačů, které propojují solární panely s elektrickou sítí. A prostor vidím i pro výrobu hliníkových konstrukcí, na kterých jsou solární panely instalovány. Ty by se klidně mohly vyrábět v Evropě. Důležité je zaměřit se na segmenty, ve kterých může Evropa nabídnout něco navíc a udržet si dlouhodobou konkurenceschopnost.

„Vidím větší důraz na bioplyn“

Sektory jako automobilový průmysl si oproti tomu se zelenou tranzicí zatím moc neporadily…

Ano, každá transformace přináší vítěze i poražené a automobilový průmysl dnes bezpochyby čelí řadě výzev. Elektrifikace představuje budoucnost automobilového průmyslu a je pravda, že Evropa dnes v této oblasti neudává tempo. Ale musíme více sdílet úspěchy. Emise jsme už v Evropě snížili za posledních dvacet let o 40 procent, a to za růstu ekonomiky o 70 procent. Také náš energetický mix je dnes výrazně čistší než dříve. A pokud se podíváme na automobilový průmysl, například Škoda dnes nabízí špičkové elektromobily.

Přirovnal bych to k fotbalu. Nejoblíbenější kluby bývají často ty, které vyhrávají. I proto bychom měli více mluvit o tom, co se nám daří. Úspěch přitahuje podporu. Pokud lidé vidí konkrétní výsledky a skutečný pokrok, jsou mnohem ochotnější transformaci podpořit.

Řekl byste, že letošní sucho může být v něčem milníkem?

Donedávna se debata soustředila především na zmírňování změny klimatu a snahu udržet globální oteplení do roku 2100 na úrovni 1,5 až dvou stupňů Celsia. Evropa se však už nyní oteplila v průměru o 2,5 °C a některá léta přinesla ještě výraznější nárůst teplot. Adaptace na dopady klimatické změny se proto musí stát jednou z hlavních priorit.

Ten „business case“ je ale v tomto případě trochu výzva. Když snížíte jako soukromá společnost emise, ušetříte na ceně povolenek a snížíte si účet za energie. Když ale investujete do regenerativního zemědělství, tak se jednoduše jen chráníte proti klimatické ztrátě. Podle mého by v tom měly hrát větší roli vlády. Zlepšovat vodní systémy, posilovat odolnosti lesů vůči požárům a spolupracovat se soukromým sektorem na opatřeních, která pomohou lépe zvládat dopady změny klimatu.

Na co se letos budete soustředit v bance v rámci vašeho sektoru?

Vidím teď daleko větší důraz na bioplyn a biopaliva pro udržitelnou leteckou a námořní přepravu. S aktuální vysokou cenou zemního plynu už to začíná mít ekonomický smysl. Dobrým příkladem je Dánsko. Za posledních deset let vybudovalo desítky velkých bioplynových stanic a dnes už zhruba polovinu své spotřeby plynu pokrývá z domácí výroby bioplynu. Ambicí je dostat se na sto procent.

To výrazně snižuje závislost na dovozu zemního plynu a zároveň pomáhá omezovat emise. Pokud by se podobnou cestou vydaly i další země, mohli bychom záviset méně na importu LNG z USA a Středního Východu. Peníze by zůstaly v regionu. Jsem docela překvapený, že se to ani po pěti letech energetické krizi nedaří změnit. Problém jsou nízké investice a dlouhé povolovací procesy. Nastal čas přidat tempo.

Proč klimatická tranzice neprobíhá vůbec hladce?

My jsme si transformaci představovali jako rovnou čáru. Ve skutečnosti ale pokrok probíhá jen zřídka lineárně. Přicházejí období rychlého rozvoje, jako byl nástup elektromobilů díky Tesle nebo rychlé rozšiřování solárních elektráren v Nizozemsku, Německu či Španělsku. Zároveň však existují období pomalejších změn, pochybností, nebo dokonce otevřeného odporu. V takové fázi jsme zjevně teď.

Transformace byla často prezentována jako cesta k mnohem levnější, nebo dokonce téměř bezplatné energii. To ale dnes lidé nezažívají, zejména po energetické krizi. To nesouvisí s udržitelností. Navíc investovat do změny něco stojí. Vidím to tak, že jsme nebyli vždy dostatečně otevření v tom, jak komunikujeme náklady spojené s transformací. Vyžaduje totiž obrovské investice do nové infrastruktury a značné množství kapitálu, které se musí postupně vrátit. Trvá roky, než se tyto investice promítnou do nižších cen.

Celý proces proto neprobíhá tak hladce, jak mnozí doufali. Přesto se podle mě posouváme správným směrem. Ať už se na to díváme optikou průmyslových inovací, vyšší odolnosti ekonomiky nebo snižování emisí, všechny tyto trendy směřují ke stejné věci: k rozvoji čistých technologií. Je důležité na to nezapomínat a pokračovat dál.

Partnerem tohoto článku je bankovní skupina ING.