Jde to pomalu. Příprava větrného projektu by dnes měla trvat zhruba do pěti let, říká ředitel energetické divize JRD

Větrná energetika v tuzemsku přešlapuje na místě. Její rozvoj brzdí zdlouhavé povolovací procesy i obavy místních. Jak s obcemi najít společnou řeč, bojovat proti dezinformacím a posunout zelenou energetiku, popisuje zástupce developerské a investiční skupiny JRD, která mimo jiné provozuje větrný park ve Václavicích.

Sousední Polsko buduje větrné elektrárny solidním tempem, ale v Česku od vzniku parku ve Václavicích na Liberecku žádný další srovnatelný zdroj nevyrostl. U Václavic jde o třináct větrných turbín o celkovém výkonu 26 megawattů, které vyrábějí energii pro zhruba 21 tisíc domácností. Marek Lang z české skupiny JRD, která se zabývá udržitelným developmentem a výstavbou obnovitelných zdrojů, v rozhovoru pro Ekonews popisuje zkušenosti z provozu parku, nové projekty i překážky, na které jeho firma naráží.

„Větrné elektrárny se v Česku nikdy nestanou dominantním zdrojem, vhodné lokality se nacházejí zhruba jen na dvou procentech území. I proto bychom k tomu měli přistupovat tak, že si budeme vážit toho, že taková místa vůbec máme. Musíme hledat společnou řeč s obcemi a snažit se projekty realizovat citlivě a v otevřené komunikaci s místními komunitami,“ dodává ředitel energetické divize JRD Group.

„S obcí musíte mluvit, naslouchat jí“

JRD provozuje větrný park ve Václavicích už devět let. Splnila se původní očekávání ohledně výroby a návratnosti?

Park jsme spouštěli v listopadu roku 2017, má instalovaný výkon 26 megawattů a ročně vyrobí 60 gigawatthodin elektřiny. V rámci české větrné energetiky jde o poměrně významný zdroj. Vyrábíme zhruba desetinu veškeré tuzemské elektřiny z větru. Zároveň je největší, který je čistě v českých rukou.

Letos v létě jsme dokončili akvizici parku. Dosud jsme tam měli padesátiprocentního společníka, ale během léta jsme se dohodli, že jeho podíl odkoupíme. To možná samo o sobě vypovídá o tom, jak jsme s jeho fungováním spokojeni. Očekávání projekt rozhodně splnil, což je dobrá zpráva pro nás i financující banku a další partnery. Stala se ale spousta věcí, které jsme na začátku vůbec nepředpokládali. Realita člověka vždycky trochu překvapí.

O která překvapení šlo?

Například výrobce turbín, které v parku máme, skončil zhruba rok a půl po jeho spuštění v insolvenci. Byla to situace, se kterou jsme se museli vypořádat, ale naštěstí všechno dobře dopadlo. Život je zkrátka pestrý.

Zajímavá je i samotná lokalita parku.

Setkávají se tam hranice tří států, takže je dobře vidět rozdíl mezi nimi. Krásně ukazuje kontrast mezi moderní a starou energetikou. Polský povrchový důl Turów připomínající měsíční krajinu tu ostře kontrastuje se zelení a větrným parkem na naší straně.

Za dobu, co park stojí, začaly větrné elektrárny vyrůstat také u nich. Na německé straně byly už od začátku. Příznačné je, že v Česku od výstavby Václavic žádný další větší park nevznikl. Za těch devět let jsme se v této oblasti neposunuli, zatímco v Polsku nabral rozvoj v posledních letech výrazné tempo.

Co jste se za dobu provozu Václavic naučili o vztahu větrné elektrárny k místním obyvatelům a obci?

Výhodou bylo, že se na začátku konala anketa, kde záměr získal nadpoloviční podporu. Na základě toho se pak celý projekt postavil. Vztah místních k parku se samozřejmě vyvíjel. Když v letech 2016 a 2017 začaly stavební práce, lidé zpozorněli a panovala určitá nervozita. Když se začala navážet technologie, byli zvědaví. Myslím si, že si na park lidé postupně zvykli. Nechci tvrdit, že máme jednomyslnou podporu, to samozřejmě ne. Řekl bych ale, že většina lidí z okolí existenci parku akceptuje. Některým vadí a s těmi je potřeba komunikovat.

Jak komunikace vypadá?

Důležitým nástrojem jsou pro nás pravidelné dny otevřených dveří. Letos jsme akci uspořádali ve větším rozsahu u příležitosti Dne větru. Měli jsme domluvenou ukázku hasičů, kteří předváděli slaňování z věží, a připravili jsme řadu dalších zajímavostí. Přišlo kolem 400 lidí, takže účast byla poměrně vysoká. Na konci léta jsme měli také stánek na slavnostech v Hrádku nad Nisou a prezentovali jsme to, co jsme do dané lokality přinesli.

Co obce za fungování elektrárny každoročně získávají?

V Hrádku od nás dostávají řádově jednotky milionů korun ročně. Celkově od začátku získali přes 20 milionů korun. Sami určují, na co peníze využijí. To už je mimo nás, pro obec je to bez starostí o provoz. Dostane od nás přehled o výrobě a příslušný finanční příspěvek.

Hned na začátku se rozhodli, že přibližně dvě třetiny prostředků půjdou do takzvaného Fondu na podporu Václavic a Uhelné, tedy přímo do lokalit v obcích, v jejichž blízkosti park stojí. Letos jsme si od pana starosty vyžádali seznam toho, co se z těchto peněz podařilo podpořit nebo vybudovat. Sám jsem byl překvapený, jak dlouhý byl. Šlo o autobusové zastávky, opravu kapličky v Uhelné, vodovod nebo obratiště autobusů. Je tam spousta věcí, které jsou pro místní velmi prospěšné a přispívají ke zlepšení kvality života.

Změnilo se za ty roky to, co obcím nabízíte?

Rozhodně se to vyvíjí. Musíme být vynalézaví a hledat nové cesty, jak s nimi najít společný průnik. Máme teď i více možností. Kromě finančních příspěvků jde třeba o komunitní energetiku a výhodnější cenu energie jak pro obecní budovy, tak pro občany.

Vždycky je to o dialogu. S obcí musíte mluvit, naslouchat jí a zjišťovat, co by pro ni mohlo být přínosné. Někde mají zájem také o konkrétní investice. Při jednání s jednou obcí jsme například dostali požadavek, abychom vybudovali cyklostezku.

Je o komunitní energetiku zájem?

V zásadě ano. Konkrétní podmínky se ale obvykle dojednávají až ve chvíli, kdy se blíží spuštění parku. Teprve tehdy se ukáže, nakolik bude možné původní záměry skutečně realizovat. Ani založení a správa energetické komunity totiž nejsou zcela jednoduché. Očekávám ale, že se to bude dál vyvíjet a že podobné nabídky budou čím dál častější. Přijde mi logické, aby komunita, která má zdroj přímo před očima, měla možnost z něj také něco získat.

„Co není neznámé, nevzbuzuje strach“

Z čeho mají lidé největší obavy v souvislosti s větrnými elektrárnami?

Kdybych měl zmínit dvě témata, která v diskusích zaznívají nejčastěji, je to krajinný ráz a hluk. V poslední době se také přidává téma infrazvuku. Nebudeme si nic zastírat, větrná elektrárna je zásahem do krajiny a stává se její dominantou. Někdy se podaří umístit ji tak, že je schovaná za kopcem, často je ale viditelná. Při přípravě projektů umíme vytvořit velmi kvalitní vizualizace. Dokážeme například ukázat pohled z náměstí nebo návsi v konkrétní obci a do něj zasadit plánovaný větrný park.

Vložit větrníky do fotografie je dnes díky AI relativně jednoduché, ale vytvořit vizualizaci tak, aby odpovídala skutečnosti, už tak snadné není. My to umíme. U hluku je zase nejdůležitější osobní zkušenost. Když lidé vidí větrné elektrárny na vlastní oči, přesvědčí se, že je téměř neslyší.

Zaznamenáváte také více dezinformací?

Rozhodně se situace vyostřila. K eskalaci došlo ve chvíli, kdy se začaly řešit akcelerační oblasti. Najednou se objevila představa, že se rozhodne a na daném místě hned vznikne větrný park. Problém byl v tom, že stát v komunikaci zaspal. Neprobíhala žádná informační kampaň a podle mě se ani s dotčenými obcemi dostatečně nekomunikovalo. Důsledkem byla trochu panika, a právě na strachu a nejistotě pak vyrostla řada dezinformací.

Podobná situace nastala souběžně na Slovensku, kde vznikla poměrně radikální dezinformační scéna. Její vliv a materiály se potom začaly přelévat i do Česka. Místní komunity přebíraly její obsah a postupně se vytvořila propojená sociální bublina, v níž se tyto dezinformace vzájemně posilovaly. Celé to narostlo.

Co se vám osvědčuje při jejich vyvracení?

Nechci to zlehčovat, protože každý člověk má právo hlídat si svůj osobní prostor a vyjadřovat se k tomu, co by v něm mělo vznikat. To je naprosto v pořádku a legitimní. Právě proto by měly probíhat otevřené diskuse a transparentní komunikace. Problém nastává, když se toho chopí dezinformační scéna a začne cíleně vyvolávat strach, používat nepravdivá tvrzení nebo překrucovat skutečnost. To je špatně. Jediným řešením je podle mě informovanost. Snažíme se vše vysvětlovat a uvádět na pravou míru. Co není neznámé, nevzbuzuje strach. Chceme zkrátka debatu přivést k racionálnímu základu.

Větrné elektrárny se v Česku nikdy nestanou dominantním zdrojem, který by tvořil sto procent energetického mixu. Vždycky budou představovat jen určitou část. Navíc se podle mě vhodné lokality pro jejich výstavbu nacházejí zhruba na dvou procentech území. Není to tedy tak, že by mohly stát všude po republice. I podle toho bychom k tomu měli přistupovat. Vážit si toho, že taková místa máme, hledat společnou řeč s obcemi a místními komunitami a snažit se projekty citlivě a v otevřené komunikaci s nimi realizovat.

Zmiňoval jste, že dnešní větrné elektrárny jsou větší a výkonnější. Je to citelný posun?

Technologie se výrazně posunula. Když jsme stavěli Václavice a instalovali tam dvoumegawattové stroje, už tehdy šlo v podstatě o spodní hranici běžně instalovaného výkonu. Měli jsme ale povolení na konkrétní typ elektráren, takže jsme neměli moc možností vybírat. Dnes už by bylo poměrně složité takové stroje vůbec někde koupit. U pozemních větrných elektráren se běžně pohybujeme ve výkonovém rozmezí od čtyř do sedmi megawattů.

Dá se tedy očekávat, že nové elektrárny budou mít vyšší stožáry a větší rotory. Jejich rozměry ale neporostou neomezeně. Výkon elektrárny totiž závisí na ploše, kterou rotor opisuje.Ve Václavicích máme rotory o průměru 100 metrů, zatímco u dnešních běžných elektráren je to přibližně 150 až 170 metrů. Výška našich stožárů je 80 metrů, dnes se typicky pohybuje mezi 120 a 150 metry.

Jak se to promítá do ekonomiky nových projektů a do jejich návratnosti?

Výhodou je, že z jedné věže získáte větší výkon, takže jich nemusíte stavět tolik. Na druhou stranu se technologie v přepočtu na jednotku výkonu nezlevnila. V některých obdobích naopak zdražila, mimo jiné kvůli nedostatku materiálů a dalším krizím.

Dalším faktorem je cena peněz. Když jsme stavěli Václavice v roce 2017, úrokové podmínky byly úplně jiné. Například desetileté úrokové swapy se dnes pohybují zhruba na trojnásobku úrovně, na které jsme si je zafixovali v roce 2017. Z hlediska finančních nákladů je tedy výstavba dnes dražší.

V jakých fázích přípravy máte aktuálně další projekty?

Zaměřujeme se především na Česko a Slovensko. V obou zemích máme v přípravě dohromady několik set megawattů projektovaného výkonu. Otázkou samozřejmě je, kolik z nich se skutečně podaří povolit. U většiny jsme zatím v poměrně rané fázi. Teprve po dokončení biologických průzkumů a měření větru přijde na řadu posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) a rozběhne se samotný povolovací proces. Odhaduji, že bychom mohli první spouštět v horizontu tří až pěti let. Pokud by všechno probíhalo mimořádně optimisticky, máme v Česku i projekty, u nichž by se teoreticky mohlo začít stavět už zhruba za dva roky.

Zrychluje se dnes povolování?

Když to zjednoduším, povolovací proces ve Václavicích od začátku přípravy projektu až po zahájení stavby trval deset let. V některých ohledech se situace určitě zrychluje. Nechci tvrdit, že se nic neděje, legislativa se postupně mění. Myslím si proto, že existuje šance, že příprava bude kratší, a doufáme v to. Na druhou stranu se příliš neposunula jednání s obcemi, hledání konsenzu a komunikace s místními. To je stále dlouhodobá práce. Předpokládáme, že příprava jednoho větrného projektu by dnes měla trvat zhruba do pěti let.

O rozvoji větrné energetiky se mluví dlouho, přesto nové zdroje přibývají pomalu. Co by mu mohlo pomoct?

Dnes máme instalovaný výkon zhruba 400 megawattů, přičemž státní koncepce počítají se 1,5 gigawatty. Ambice k rozvoji tu tedy je. Co by pro to mohl udělat stát? Základem je podle mě komunikace. Měla by být konzistentní, vytrvalá a neustále vysvětlovat, že jde o stanovený cíl. V Česku to bohužel často nefunguje. Když potom posloucháte politiky, zjistíte, že ho někdy zamlčují, nebo ho naopak využívají jako politické téma.

A z hlediska pravidel?

Klíčové je dál pracovat na povolovacím procesu. Není dostatečně předvídatelné, kdo všechno do něj může zasahovat, jaké platí lhůty a nakolik jsou vymahatelné. Jako developer proto dopředu nevíte, jak dlouho bude řízení trvat a kdy se skutečně dostanete k realizaci. Akcelerační oblasti představují jeden z pokusů o změnu.

Druhým zásadním tématem je připojení k síti. Nejde přitom jen o větrné elektrárny, ale také o další zdroje a bateriová úložiště. Narážíme na nedostatečné připojovací kapacity. Pokud by stát dokázal jasněji komunikovat, kde počítá s rozvojem, distributoři by mohli cíleněji budovat potřebnou infrastrukturu v těchto místech.

„Na jádru nemůžete postavit celou energetiku.“

Zmiňoval jste, že se soustředíte na Česko a Slovensko. Jaké jsou rozdíly mezi zeměmi v rozvoji obnovitelných zdrojů?

Z hlediska legislativy jsou si obě země historicky poměrně podobné. Podstatný rozdíl ale je, že na Slovensku větrné elektrárny prakticky nejsou, celý rozvoj je teprve na začátku. Zároveň tam existuje poměrně velká poptávka po elektřině. Některé naše projekty se nacházejí v okolí Nitry, kde jsou průmyslové zóny s automobilkami. A tyto firmy mají velký zájem o zelenou elektřinu. Mohla by tam být zajímavá příležitost pro uzavírání smluv PPA (Power Purchase Agreement je dlouhodobá obchodní smlouva, ve které odběratel nakupuje elektrickou energii přímo od výrobce za předem dohodnutou cenu, pozn. aut.). V Česku to zatím příliš nefunguje.

V jaké jste tam fázi?

Zatím jde o velký potenciál, jehož reálné rozměry se teprve ukážou. Momentálně tam provádíme biologické průzkumy a měření větru. Výsledky bychom měli mít pravděpodobně za tři měsíce. Pak uvidíme, jaký potenciál lokalita skutečně má.

Zaujaly mě také smlouvy PPA, v Česku tedy zatím nevnímáte zájem?

Určitě tomu stojí za to věnovat pozornost. Zatím se ale při jednáních s potenciálními odběrateli značně rozcházejí očekávání s tím, co jim jako výrobce elektřiny můžeme reálně nabídnout. Když financujete projekt, jako je větrná elektrárna, uvažujete typicky v horizontu až dvaceti let. Potřebujete mít na podobně dlouhou dobu zajištěný odkup vyrobené elektřiny, podle toho také banka nastavuje podmínky úvěru. Pomohlo by proto, kdyby stát dokázal za PPA smlouvy poskytovat určité záruky. Pro nás jako investory do větrné energetiky je dnes schůdnější cestou účast v aukci, ve které soutěžíme o cenu a získáme její garanci od státu.

Vedle větrné energetiky se JRD věnuje také stavbám fotovoltaických elektráren. Jaká je současná role fotovoltaiky v energetice?

Letos jsme dokončili projekt v Českém Těšíně, technicky jde o jeden z prvních svého druhu v republice. Jde o kombinaci fotovoltaické elektrárny s bateriovým úložištěm. Fotovoltaika má výkon 1,5 megawattu a baterie kapacitu 4,5 megawatthodiny. Zdroj nemá žádnou podporu a funguje čistě na tržním principu. Elektřinu obchodujeme volně na trhu a baterie nám umožňuje posouvat dodávky elektřiny z fotovoltaiky v čase. To je dnes důležité, protože v některých hodinách je cena na trhu velmi nízká. Fotovoltaické elektrárny v podstatě kanibalizují vlastní výnosy a v létě se kolem poledne v některých hodinách dostávají s cenou elektřiny až k nule. Proto je ta baterie důležitá. Aktuálně se také připravujeme na poskytování služeb výkonové rovnováhy.

Kde vidíte další možnosti rozvoje v této oblasti?

Z pohledu energetiky si myslím, že tu prostor pro další rozvoj stále je. Státní koncepce počítají s tím, že by v Česku mělo být instalováno zhruba 10 gigawattů fotovoltaiky a kolem 1,5 gigawattu větrných elektráren do roku 2030. V obou těchto kategoriích jsme výrazně pozadu. Optimální energetický mix Česka by měl podle odborníků stát přibližně z poloviny na obnovitelných zdrojích a z poloviny na jádru. To je podle mě směr, kterým bychom se měli ubírat.

Někdo namítá, že obnovitelné zdroje jsou nestabilní a příliš zatěžují elektrizační soustavu. Je ale potřeba si uvědomit, že procházíme proměnou celé energetiky. Podobnou námitku by ostatně bylo možné vznést i vůči jádru. Ani na něm totiž nemůžete postavit celou energetiku, protože na druhé straně máte spotřebu, která není konstantní. Kolísá během dne, mezi pracovními dny a víkendy i v průběhu roku. Proto potřebujeme určitou míru flexibility.

Fotovoltaika a vítr se přitom během roku dobře doplňují. Když se dobře nadimenzují, mohou společně vytvořit dobře vyváženou zdrojovou základnu.Tu je samozřejmě potřeba doplnit dostatečnou akumulací a zároveň se musí rozvíjet flexibilita na straně spotřeby.