Držíme stromy na kapačkách, lípa už vlivem klimatické změny v rozpálených městech neobstojí, říká krajinář

„Že klimatická krize rozhodně není over, vnímá každý zahradník. Stačí se podívat na řadu nových chorob a škůdců, kteří se k nám dostávají z teplejších oblastí,“ uvádí krajinný architekt Ondřej Feit, který vede Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu.

Pokud chceme k adaptaci na probíhající klimatickou změnu ve městech používat zeleň, není podle Ondřeje Feita rozhodující kvantita, ale kvalita. Krajinný architekt, jenž je ředitelem Společnosti pro zahradní a krajinářskou tvorbu.

„Je to především o ochotě hledat kompromisní řešení a investovat do opatření, která jsou sice nákladnější, ale nezbytná. Bohužel trendem dnešní doby je spíše žít na dluh než investovat do budoucnosti,“ domnívá se Feit.

„Musíme používat druhy z teplejších oblastí“

Čím dál tím větší část populace žije ve městech. Predikce zároveň ukazují, že teploty kvůli klimatické změně porostou. Jak jsou na to česká města připravena?

I když se česká města snaží negativním projevům klimatické změny čelit podle svých schopností a možností co nejlépe, v porovnání se zahraničím jen doháníme ujíždějící vlak. V Česku si závažnost problému uvědomují spíše větší města, která začínají koncepčně plánovat prvky modrozelené infrastruktury, hospodaření s dešťovou vodou nebo výsadby zeleně tak, aby stromy měly vhodné podmínky k růstu, a tím i k plnění ochlazovacích funkcí.

Řada menších měst a obcí si ale závažnost situace zatím příliš neuvědomuje a připravenost čelit těmto výzvám je spíše omezená. Bagatelizace, nebo dokonce popírání probíhajících změn některými politiky či veřejně známými osobami, je v tomto ohledu velmi škodlivá. Do slova a do písmene přitápí pod kotlem.

Že klimatická krize rozhodně není over, vnímá každý zahradník. Stačí se podívat na řadu nových chorob a škůdců, kteří se k nám dostávají z teplejších oblastí, nebo na nerovnoměrnou distribuci srážek v čase, místě i množství. Rozumím tomu, že takové detaily nemusejí pravicoví technokraté vnímat.

A jak „pravicovým technokratům“ názorně ukázat, že klimatická krize probíhá?

Mohli by rozumět argumentu neviditelné ruky trhu. Pokud srovnáme sortiment rostlin, nabízených okrasnými školkami před dvaceti lety a dnes, budete udiveni nabídkou rostlin, které by si před dvaceti lety nikdo nekoupil, protože by mu tady jednoduše zmrzly. V nabídkách dnešních školek ale najdeme mnoho teplomilných trvalek, keřů i stromů, které by tu předtím neobstály. Dnes zde běžně rostou, daří se jim a je po nich ze strany zákazníků poptávka. Probíhající klimatickou změnu můžeme pozorovat i na změně sortimentu stromů používaných ve městech. Řada původních druhů už v rozpálených městech neobstojí. Lípa srdčitá, javor mléč, ale třeba i pionýrské dřeviny, jako je jeřáb ptačí či bříza bělokorá, v budoucnu v našich městech nemají velké šance. Změny podmínek jsou tak velké, že je tyto druhy nezvládají.

Které druhy tedy ve městech obstojí?

Musíme používat druhy z teplejších a sušších oblastí, které tyto podmínky zvládají mnohem lépe. To jsou třeba teplomilné duby, dub cer, dub uherský, různé křížence lip, magnolie, břestovce a další. Průkopníkem v této oblasti je Praha, která zkouší dříve málo používané či zcela nové druhy stromů.

Snaží se i další města s měnícími se podmínkami pracovat?

Větší města už díky svému odbornému i finančnímu zázemí disponují konkrétními strategiemi i technickými standardy pro výsadbu zeleně a hospodaření s vodou. Věci se ale začínají hýbat i v menších městech, kde si radnice uvědomují, že podobné koncepce jsou pro budoucnost nezbytné.

To, že je zeleň prospěšná, už dnes ví téměř každý. Města ale postupně zjišťují, že pokud mají stromy plnit svou „klimatizační“ funkci, musí být dostatečně velké, aby mohly efektivně stínit a vypařovat vodu. Aby strom mohl chladit své okolí, musí mít k vodě stabilní přístup. Bez ní přestává transpirovat, pouze přežívá a nasazuje záchranné mechanismy. Výsadba zeleně proto musí jít ruku v ruce s urbanismem, který řeší přívody vody, zasakování a celou modrozelenou infrastrukturu.

Pokud město chce nyní vybudovat park, co by v něm mělo být jinak než dříve, aby byl lépe připravený na klimatickou změnu?

Jde o celý komplex opatření, kde je základem zajištění kvalitní půdy a stabilního vodního režimu. Skutečným klíčem k úspěchu je ale až následná péče, která bývá u nás často podfinancovaná. K parkům dnes musíme přistupovat dynamicky, nejsou to zakonzervované skanzeny, ale živé organismy vyžadující druhovou i věkovou pestrost. Pokud v nich chceme mít zdravou novou generaci zeleně, musíme být připraveni staré a stromy občas nahradit, což se neobejde bez úzké spolupráce krajinářského architekta a zkušeného zahradníka. Celý proces od návrhu až po dlouhodobou údržbu vyžaduje odborné vedení, jinak park svou funkci v měnícím se klimatu neuhájí.

Existuje nějaká dobrá zahraniční praxe v tom, jak se města chystají na rostoucí teploty?

Inspiraci můžeme hledat především v severských metropolích, jako jsou Kodaň nebo Stockholm. Tato města řeší adaptaci na změnu klimatu komplexně, zejména skrze moderní hospodaření s dešťovou vodou, její vsakování a budování dešťových záhonů. Ve Vídni vzniká čtvrť Seestadt Aspern, která je z hlediska péče o zeleň postavena na principu „Sponge City“. Čtvrť dokáže srážkovou vodu efektivně zadržet, aby byla rostlinám k dispozici i v období sucha.

Zajímavý je ale i posun ve dříve průmyslových oblastech, jako je německé Porúří. Města jako Essen ukazují, jak oživit krajinu historicky zatíženou těžkým průmyslem. Podobně inspirativní projekty pozitivní proměny najdeme v Berlíně, Londýně nebo v Barceloně, která je klimatickou změnou extrémně zasažená. I v komplikovaných podmínkách lze vybudovat kvalitní veřejný prostor.

„Každý aktér hájí své úzké zájmy bez ochoty ke kompromisu“

Jak náročné je udržitelná opatření ve městech prosadit? Stojí v cestě spíš neochota měst, nebo legislativa?

Vše primárně závisí na ochotě politiků ve vedení měst, aby nestrkali hlavu do písku, uměli si přiznat stav věcí a našli odvahu a ochotu se touto problematikou zabývat. Dnešní doba inklinuje k populistickým slibům a rychlým instantním řešením. Mezi ta ale rozhodně koncepční plánování měst nepatří. Je to drahé, technologicky náročné a vyžaduje to mnoho úsilí a dokonalou multidisciplinární spolupráci. Legislativa vše ještě komplikuje.

Hlavním problémem dneška ale je, že stromy už v podstatě není kam dávat. Laik se sice podívá na ulici a diví se, proč tam nejsou stromy, když je tam zdánlivě místo. Problém se skrývá v podzemí. Je tam hustá síť technických rozvodů a kabelů, které mají svá zákonná ochranná pásma. Dokud nenajdeme model, ve kterém budou moci sítě a kořeny stromů koexistovat, nepohneme se z místa. Jako Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu jsme se účastnili revize normy, která řeší právě prostorové uspořádání sítí. Snažili jsme se v ní definovat stromořadí jako prvek zelené infrastruktury, který by byl rovnocenným partnerem ostatním sítím, protože zeleň ve městě v podstatě další sítí je. Bohužel se to zatím prosadit nepodařilo.

Kdyby se to někdy v budoucnu povedlo, čemu konkrétně by to pomohlo. Jak moc by se zrychlila výsadba?

Nejde tak o to výsadbu urychlit jako spíše zkvalitnit. Aby stromy mohly plnit funkce, které od nich ve městech očekáváme, musí se jim dobře dařit, musí žít, a ne jen přežívat. Jde tedy zejména o dostatečně velký prokořenitelný prostor, saturovaný dostatečným množstvím dostupné vody a živin. Prostor, který není neustále zhutňovaný projíždějící technikou, jehož půdní profil není zasolen nebo kontaminován a kořeny v něm nejsou neustále poškozovány výkopovými pracemi. Pokud chceme k adaptaci na probíhající změny používat zeleň, není rozhodující kvantita, ale kvalita.

A existují nějaké technologie nebo způsoby, jak stromy sázet, i když pod zemí už není místo?

Už dávno to není tak, že je strom vysazený v nějaké jámě. Dnes se prokořenitelný prostor pro stromy dělá ze speciálních substrátů, které umožňují koexistenci stromů a technických sítí. Pochopitelně je to při nutných opravách vždy problém. Technologie ale existují, například airspade, to je speciální rýč využívající stlačeného vzduchu, který umožňuje šetrné odkrytí kořenů, mezi které se následně mohou vést technické sítě. Nebo třeba použití prokořeňujících buněk, které umožní vytvořit prostor pro kořeny stromů i v technicky velmi složitých územích.

Zjednodušeně si prokořeňující buňky můžeme představit jako více bas od piva poskládaných vedle sebe a vyplněných substrátem. Do takových „bas“ se pak vsadí strom. Výhoda je v tom, že takové zařízení je pojezdné a zároveň se jím nezhutňuje půda. Lze je postavit velmi variabilně, což umožňuje lepší kooperaci s již existujícími technickými sítěmi. Právě tato technologie byla použita během nedávné rekonstrukce u Národního muzea v Praze nebo na Dominikánském náměstí v Brně.

Když technologie existují, tak proč se tedy ve městech hojně nesází?

Je to především o ochotě hledat kompromisní řešení a investovat do opatření, která jsou sice nákladnější, ale nezbytná. Bohužel trendem dnešní doby je spíše žít na dluh než investovat do budoucnosti. Koncepční přístup totiž vyžaduje, aby si všechny složky od technických inženýrů po ekology sedly k jednomu stolu a chtěly se domluvit. V Česku ale stále narážíme na silný resortismus, kdy si každý aktér hájí jen své úzké zájmy bez ochoty ke kompromisu. Je pak úkolem politiků, aby stanovili adaptaci města jako jasnou prioritu a toto zadání napříč všemi složkami důsledně prosazovali

Existuje v této oblasti greenwashing? Tedy opatření, která se tváří jako zelená, ale realita je jinde?

Ano, greenwashingem je i výsadba stromů, která cílí na kvantitu bez ohledu na kvalitu. Když se podíváme na developerské projekty, často se prezentují jako „zelené“. Na vizualizacích sice vidíme ulice plné vzrostlých stromů, ale takového stavu čtvrť dosáhne nejdříve za dvacet let. A to pouze v případě, že předpokládáme špičkovou následnou péči. To, jak se v realitě zeleň vysadí, ale vůbec neodpovídá tomu, že by se měla dvaceti let vůbec dožít, nebo že by měla dorůst do takové velikosti.

V Česku máme také „zahradnické stereotypy“, které se při péči o zeleň mylně používají. Pro veřejnost mohou působit jako dobrá a efektivní řešení, ale bohužel tomu tak není. Dalším problémem je určitá instantizace celého oboru, kdy se místo komplexních řešení využívají instantní módní trendy, které často nemají dobré výsledky.

Můžete uvést nějaký příklad takového „instantního“ řešení?

Typicky se jedná o závlahové vaky u stromů. To je výborná věc na překlenutí krizových období sucha nebo u mladých výsadeb. Musíme si ale uvědomit, že mít závlahový vak nerovná se starat se o zeleň. Pokud strom dáme do vaku na jaře a necháme ho tam do podzimu, není to ideální. Strom má být životaschopný i bez neustálé pomoci.

Jak přesně závlahové vaky fungují, proč je to problematické řešení?

Není problematické, ale spíše nadužívané, nebo špatně používané. Namísto toho, abychom stromy adaptovali na městské prostředí, tak je závlahovými vaky často jen držíme „na kapačkách“. Skrze vak voda pomalu prokapává, což způsobuje, že se kořeny drží těsně pod povrchem a strom nemá motivaci hledat vláhu hlouběji v podloží. To může být zásadní problém, pokud vaky zůstávají u stromů dlouhodobě. Jakmile se totiž vaky po delší době odstraní, strom nepřežije ani krátké sucho, protože jeho kořenový systém zůstal v horní vrstvě půdy, která vysychá nejrychleji. Nebyl nucený hledat vodu v podloží, kam se přirozeně zasakuje.

„Špatně zastřižený keř předčasně stárne“

Narážíte často na mylné představy veřejnosti o tom, jak pečovat o zeleň?

Občas ano, příkladem je nesmyslné zastřihávání keřů do nejrůznějších tvarů, jen proto, aby parky působily čistě. Často je to jen důsledek toho, že se keře vysadí moc hustě a špatně se o ně pečuje. Keře pak zarostou, lidé do nich začnou házet odpadky a město to vyřeší tím, že je oseká do úhledných tvarů. Jenže špatně zastřižený keř nekvete a předčasně stárne. Podobně bojujeme se spadaným listím. Každý podzim z parků odvážíme tuny organické hmoty, jen aby to vypadalo úhledně. Přitom tyhle přirozené živiny pak rostlinám v půdě chybějí, a tak je paradoxně nahrazujeme umělými hnojivy.

Když se přesuneme z měst na venkov, jak je na tom krajina malých obcí?

Malé obce spravují téměř osmdesát procent území Česka, takže jejich role při tvorbě krajiny je naprosto klíčová. Venkovská krajina je však na údržbu velmi komplikovaná, především kvůli vlivu intenzivního zemědělství. Dnes už je známým faktem, že města mají vyšší biodiverzitu rostlinných i živočišných druhů než volná krajina. Krajině chybí strukturovaná pestrost, převládají monokulturní lány, které jsou pro mnoho druhů živočichů i rostlin v podstatě pouští.

Opět se zde ukazuje, jak důležitý je komplexní přístup a spolupráce se zemědělci. V malých obcích pak více než kdekoliv jinde záleží na osobnosti a přístupu konkrétního starosty. Velkou překážkou je ale legislativa, protože resort zemědělství a resort ochrany přírody jsou často v naprosté kontroverzi a nalezení kompromisního řešení dobrého pro krajinu vyžaduje dobrou vůli a kompromisy všech zainteresovaných stran.

Dá se v centrech malých obcí něco změnit směrem k větší udržitelnosti?

Ve Společnosti pro zahradní a krajinářskou tvorbu jsme vydali praktického průvodce pro obce, který se zaměřuje mimo jiné na environmentální výzvy, kterým budou muset obce čelit. Především si ale obce musejí uvědomit jedinečnost, kterou jim jejich venkovský ráz přináší. Není žádoucí, aby se za každou cenu snažily dohnat města. Malé obce by neměly svůj venkovský charakter potlačovat, ale spíše ho citlivě rozvíjet.

Znamená to například sázení jiných druhů?

Rozhodně nemá smysl na vesnici sázet za každou cenu cizokrajné, pestrobarevné druhy. Naopak je velmi přínosné, když se daří propojovat volnou krajinu s prostředím obce. Stejně tak nemá cenu implementovat do obcí prvky, které jsou sice populární, ale hodí se spíše do městského prostředí. Typickým příkladem jsou dnes velmi časté štěrkové trvalkové záhony.

Jste partnery soutěže Vesnice roku, kde garantem ocenění Zelená stuha, za péči o zeleň a životní prostředí. Které obce v ní uspěly a proč?

Dlouhodobě se ukazuje, že obce, které spolupracují s odborníky, ať už jde o krajinářské architekty, arboristy nebo zahradníky, se v soutěži umísťují podstatně lépe. Skvělým příkladem jsou Chorušice na Mělnicku. Tato obec na naše doporučení začala koncepčně spolupracovat s krajinářským ateliérem a po dvaceti letech systematické práce vyhrála nejen českou Zelenou stuhu, ale i zlatou medaili v prestižní evropské soutěži Entente Florale Europe.

Jak jsme na tom v Česku s využíváním dešťové vody?

Důraz na tuto problematiku vzrůstá a města si již vytvářejí koncepce, jak s dešťovou vodou hospodařit. Dobrým příkladem takové praxe je Roudnice nad Labem. Města začínají používat zasakovací dlažbu nebo zpevněné povrchy s širšími spárami, aby se voda mohla lépe vsakovat. To, s čím nic neuděláme, je samotná distribuce srážek.

Z hlediska hospodaření s vodou je zajímavým principem dešťový záhon. Ten funguje tak, že se voda svede do podúrovňových ploch, které ji následně absorbují. U nás jsou však problémem extrémní rozdíly v úhrnech srážek, takže v takových záhonech musejí být rostliny schopné přežít jak zaplavení, tak dlouhé sucho.

Ve Společnosti pro zahradní a krajinářskou tvorbu působíte už osm let, co se v oblasti péči o zeleň nejvíce změnilo?

Jak jsem už zmínil, technologie se neustále posouvají kupředu, obce začínají vnímat, jak je důležitá kvalita veřejného prostoru. Vidět je to například na návratu květinového dekoru a rozvoji letničkových či trvalkových záhonů, které vracejí do měst estetiku.

Co se ale mění pomalu, je schopnost vnímat, že o zeleň je třeba pečovat, a tudíž do ní investovat adekvátní množství peněz. Vzdělávání veřejnosti je v tomto směru velmi důležité. Když totiž v kampaních slyšíme politiky slibovat výsadbu milionů stromů, musíme neustále připomínat, že nejde o kvantitu, ale o kvalitu a především o následnou péči. Vzdělávání veřejnosti je pro nás klíčové, jsou to právě voliči, kdo formuje politickou poptávku. Pokud bude veřejnost vědět, co stromy skutečně potřebují, bude i tato poptávka mnohem zelenější.