Jiří Šindelář společně s ochranáři proměnil zarostlý areál prvorepublikové botanické zahrady v živé ekocentrum. Místo sádek vznikají nádrže pro ohrožené vodní druhy a do prostoru, který desítky let chátral, se vrací jak příroda, tak vzdělávání.
Na konci dubna je v západočeském Bečově nad Teplou jaro v plném proudu. Většina turistů míří na místní zámek za relikviářem svatého Maura, jednou z nejvýznamnějších českých zlatnických památek. Jen kousek dál od centra se přitom ukrývá jedinečná přírodní památka, kde je o poznání klidněji.
K životu se začínají probouzet místní stromy a ze země vykukují první květiny. „Jsme v údolí řeky a obklopují nás kopce. Jaro tu máme o týden později než ve městě na náměstí a o měsíc později než v Praze,“ říká ředitel zahrady Jiří Šindelář.
Krajina Slavkovského lesa působí jako z pohádky, okolo Korunního rybníka se vinou chodníčky mířící do centra zahrady. Na skoro devíti hektarech zde roste přes deset tisíc druhů. Velmi cenná je místní kolekce jedlí a smrků. Lišejníky si zase lidé mohou prohlédnout přímo na unikátní bioferratě.
Ekocentrum jako živá učebnice přírody
Dnes je tu rušněji než obvykle. Svaz ochránců přírody v areálu zahrady pořádá krajské kolo biologické soutěže Zlatý list. Děti se pohybují mezi stanovišti, poznávají místní rostliny a ve volném čase jezdí na lodičkách.
„Každý den do ekocentra míří hned několik škol, velká část dětí z Karlovarského kraje se sem během roku podívá alespoň jednou,“ vysvětluje Šindelář. Přes léto se tu také pořádají tábory. Největší zájem je o programy se zvířaty.
O zahradu a její běžný provoz se sezonně stará několik zaměstnanců. Udržují cesty pro návštěvníky, odstraňují náletové dřeviny a pečují i o vzácné druhy rostlin, jako jsou hořce nebo stulík malý. Zároveň dosazují nové rostliny a učí o přírodě děti z místních škol a školek.
Lehce se přitom mohlo stát, že by bečovská botanika zůstala navždy zapomenutá. Před dvaceti lety tady byla jenom oplocená zarostlá „džungle“. Bez Jiřího Šindeláře a místního Svazu ochránců přírody Berkut by to tak asi i zůstalo.
Na šedesát let zahrada zanikla
První sbírky exotických rostlin si místní šlechtická rodina Beaufort-Spontin pořídila v 19. století. Na jeho konci už v tropickém skleníku bujely cenné druhy rostlin. Dařilo se tu také růžím, v zahradě jich tehdy rostlo přes sto odrůd.
Botanická zahrada ale vznikla až na začátku první republiky. Pracovali tu nejlepší zahradníci tehdejší doby a celý areál doslova vzkvétal. Z tohoto období se v archivu dochovaly mapy i fotografie. Šindelář při obnově areálu postupně nacházel i původní cedulky. Starých map a nákresů se společně s ochranáři drželi i při samotné obnově zahrady.
Po konci druhé světové války museli šlechtici z oblasti odejít a zahrada začala pustnout. S odsunem sudetských Němců odešla i velká část pamětníků a nově příchozí o jejím významu mnohdy vůbec nevěděli. Areál postupně zarostl kopřivami a rybník vypustili. Altán se poroučel k zemi a na místě skleníků vznikl průmyslový areál.
Od zarostlé džungle k živému místu
Jiří Šindelář do zahrady s kamarády chodil už od dětství, tajně a přes plot. V roce 2005 se už jako vystudovaný krajinář rozhodl vrátit areálu život a začal s kácením a kosením. „Na začátku to bylo nejlepší. Všechno jsme dělali ve volném čase, zadarmo a k tomu ručně,“ vzpomíná ředitel.
Obnova se nakonec povedla. Bečovská botanická zahrada je členem profesní unie a může si s dalšími zahradami vyměňovat rostliny. Stále ale zůstává výjimečná tím, že ji nepodporuje žádná samospráva ani škola či vědecká instituce. Stojí tak především na podpoře dárců a vybraném vstupném.
Ročně sem míří zhruba 12 tisíc návštěvníků. Postupně tu vybudovali bufet, altán, přednáškovou místnost a další zázemí. V nadcházejících letech by v areálu mělo vzniknout větší vzdělávací a vědecké pracoviště. Projekt už má schválenou dotaci a v nejbližších měsících se bude hledat zhotovitel.
„Jsme atypičtí, protože málokterá zahrada umožňuje v létě táboření, koupání, jízdu na lodičkách, konání koncertů, sportovních akcí nebo půlmaratonů a dalších aktivit,“ vyjmenovává Šindelář.
Genetická banka mokřadních druhů
Nově v Bečově přibyl ještě jeden velký projekt – mokřadní archa. Loni začali postupně opravovat rybí sádky, které tu zůstaly ještě z dob socialismu, kdy se v nich chovali pstruzi. Desítky let pak chátraly a většina z nich byla nefunkční.
„Chceme vytvořit na malém území různé biotopy pro rostliny a živočichy vázané na vodu. Díky sádkám tu můžeme snadno pracovat s výškou hladiny a nasimulovat různé typy vodních stanovišť. Právě to umožňuje, aby tu vznikaly podmínky pro záchranné programy druhů, které z krajiny mizí,“ popisuje ředitel.
V jednotlivých nádržích je voda v různých výškách. Liší se barvou, charakterem dna, čistotou vody i tím, jaké druhy v ní budou žít. Na první pohled je patrný rozdíl mezi uměle vytvořenými přírodními tůněmi a rybníkem pro chov ryb. Ideální podmínky tu mají obojživelníci a rychle se sem budou stahovat i vodní bezobratlí.
Archa navíc pomáhá efektivně uchovávat cenné rostliny z regionu s jejich původním genetickým základem. „Chceme, aby se tyto druhy mohly vracet tam, kde v krajině mizí, nebo aby se využívaly při obnově podobných lokalit. Dnes se totiž často používá materiál ze zahraničí, který není původní, a tomu se chceme vyhnout,“ dodává.
Na projektu se podílejí i další odborníci z regionu. Zoology zajímá hlavně to, kolik se tu objeví živočichů, od motýlů až po žáby, a jak se budou jednotlivé nádrže postupně osidlovat. Botanici zase plánují do archy vnášet další druhy rostlin, které jsou pro region typické.
V budoucnu chtějí přidat pozorovací místa, plovoucí ostrůvky a úkryty pro živočichy. „Chceme vytvořit živé katalogové prostředí vodních a vlhkomilných stanovišť. Návštěvníci si je tu mohou na vlastní oči porovnat a zároveň to může sloužit jako inspirace, jak upravovat malé vodní plochy v krajině nebo na zahradách,“ říká.
Klíčová je dlouhodobá podpora
Velký projekt Archy vznikl díky půlmilionové podpoře Nadačního fondu Veolia. Bečovská zahrada se loni zařadila mezi projekty programu Vraťme vodu přírodě, který se dlouhodobě zaměřuje na obnovu mokřadů v české krajině.
Program ve spolupráci s Českým svazem ochránců přírody funguje od roku 2018. V počátcích se soustředil hlavně na výkup cenných lokalit s funkčním vodním režimem. Postupně se ale jeho záběr rozšířil o obnovu území, jejich dlouhodobou péči i konkrétní zásahy v terénu.
Podpořené projekty jsou rozeseté po celé republice a liší se rozsahem i charakterem. Někde jde o drobné tůně, jinde o obnovu hrází nebo komplexní péči o celé lokality. Součástí aktivit je i ochrana migrujících obojživelníků, například budování zábran u silnic.
„Snažíme se být blíž regionům, kde působíme. Zároveň se zaměřujeme spíš na větší projekty s dlouhodobější perspektivou, kde spolu s odbornými partnery vidíme větší dopad pro místní ekosystém a naše společné cíle, ať už jde o zadržování vody v krajině, podporu druhů nebo záchranu ekosystémů,“ říká Vendula Valentová, ředitelka nadačního fondu.
„Díky dlouhodobé podpoře mohou k projektu i konkrétní lokalitě přistupovat jinak a uvažovat o nich víc strategicky,“ říká. Právě propojení ochrany přírody, vody a krajiny je klíčové i pro projekty, jako je bečovská mokřadní archa, které mají zároveň ekologický i vzdělávací přesah.
Partnerem článku je Nadační fond Veolia.
Karolína Chlumecká
Karolína studuje žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Z témat se věnuje mimo jiné udržitelné módě či komunitní energetice.
