Pro blahobyt společnosti jsou důležité všeobecně dostupné veřejné služby, jako je bezplatné zdravotnictví, vzdělávání, sociální péče a veřejná doprava, tvrdí polský ekonom Jan Zygmuntowski. Zastává teorii nerůstu – v Polsku se používá termín post-růst – a pouští se do projektů, které ji převádějí do praxe.

„O Polsku se mluví jako o zázračném dítěti neoliberalismu, ale lidé se ptají: Co z toho růstu máme my? Není vidět, že by se z velkých měst, jako je Varšava, bohatství šířilo směrem na venkov,“ uvádí Zygmuntowski. „Ale když lidem normálně vysvětlíme, že post-růst je o životní úrovni, základní péči a základním vzdělání; o tom, že si nemusíte pořizovat vlastní auto, protože můžete všude dojet levně autobusem, tomu rozumějí,“ dodává.

Pojem nerůst označuje jak politicko-ekonomicko-sociální hnutí, tak teoretickou koncepci, které kritizují přesvědčení, že společnost má usilovat o ekonomický růst. Poukazuje na sociální a ekologické škody způsobené snahou o nekonečný růst a varuje před klimatickou změnou. Ta se projevuje globálním zvyšováním teplot a v důsledku toho i hladin světových oceánů a směřuje ke klimatické katastrofě.

Podle zastánců nerůstu je řešením vznik sociálně spravedlivé a ekologicky udržitelné společnosti, která neprahne po nákupech a spotřebě, méně času věnuje vydělávání peněz a smysl nachází v tom věnovat se svým zálibám, mezilidským vztahům a péči o své okolí a komunitu.

Aby nerůst jako cesta z klimatické krize zafungoval, musela by se společnost ve svých potřebách uskromnit. Umíte si představit, že bychom lidem z chudého globálního Jihu řekli, že je pro ně lepší zastavit růst ještě dřív, než dosáhnou úrovně bohatství západní společnosti?

Pokud si necháme SUV a budeme kázat, že je lepší jezdit autobusem, je to pokrytecké a nikdo to nebude brát vážně. Tím říkáme, že nemohou mít tak velké emise jako my, že Západ může emitovat 70 procent skleníkových plynů a globální jih jen 30 procent. Na to by nikdo nepřistoupil a neustále by to vedlo k revolucím, válkám a k nestabilitě. Proto bychom měli ustoupit od toho nejvíc plýtvavého nakládání se zdroji.

I když my budeme na Západě oddělovat růst ekonomiky od růstu emisí a vynalézat skvělé technologie, které nám ušetří energii a suroviny, musíme totéž umožnit té části populace, která určité životní úrovně zatím nedosáhla. I kdybychom my emise snížili, zbytek lidstva na planetě bude dál vytvářet emise CO2, protože chtějí mít věci, které nejdou udělat bez primárních surovin – stavět mosty, silnice, elektrické sítě. Od určitého bodu ale není míra produkce a spotřeby udržitelná.

Kde by se tedy podle koncepce nerůstu měla naše spotřeba zastropovat?

To nikdo nestanovil. Neumím si ale představit, že by celá populace měla například k dispozici SUV v podobné míře jako v USA. Pro tahle velká auta je třeba vybudovat dopravní infrastrukturu, aby se každý dostal kamkoliv autem, mají velkou spotřebu pohonných hmot. To je neudržitelné i v rámci západního světa. Kdyby to chtěl zavést i globální Jih, ubližovali by lidé sobě i planetě. Když budeme chtít, aby každý měl auto a aby nakupoval spoustu věcí, které rychle zastarají, rozbijí se a bude třeba nakoupit nové, hrubý domácí produkt poroste jako zběsilý. Možná víc, než kdybychom měli skvělé veřejné služby. Nemyslím si, že by si rozvojové země měly v tomto směru brát příklad z rozvinutých zemí. Místo toho by se mohly poučit z chyb vyspělých zemí, rychleji se díky jejich know-how rozvíjet a rovnou investovat do nízkoemisních technologií ze Západu.

Proč se mluví ve veřejném prostoru jen o zastavení růstu emisí, ale o tom, že se vyčerpávají surovinové zdroje na planetě, minimálně?

Společnost se na emise soustředí, protože dopady oteplování planety přinášejí obrovské následky – záplavy mohou zabít miliony lidí. Všichni se tváří, že jakmile se přesuneme k obnovitelným zdrojům energie, problém se vyřeší. Doprava ani výroba energie a tepla nebudou produkovat emise. Emise CO2 jsou ale jen jedním z indikátorů našeho zdravého vztahu s planetou. Ostatní problémy jsou takovým „slonem v místnosti“. Kdybychom všichni měli elektrická auta, tak bychom zase přečerpávali jiné materiálové zdroje – například minerály pro výrobu lithiových baterií. Zabývají se tím ve svých výzkumech například skvělý ekonom a tvář nerůstu Jason Hickel nebo Julia Steinbergerová. Zkoumají, jak dosáhnout vysokého uspokojení lidských potřeb při nízkém dopadu na ekologický systém. Můžete porovnávat jednotlivé země světa, komu jaké politiky fungují a jaké ne. Podívejte se ale, co dokázalo zavedení neomezené jízdenky na vlak za devět eur v Německu na letní tři měsíce. Navíc to snížilo inflaci v Německu o 0,7 procenta!

Proč to byl správný krok?

Víc našich daní by mělo jít na účely, které dávají smysl z pohledu zlepšení kvality života celé společnosti, jako je využívání hromadné dopravy namísto individuální. Můžeme také přestat dotovat výrobu nových aut (ze státního rozpočtu se financuje infrastruktura pro zvětšující se množství soukromých aut; stát dává daňové úlevy automobilkám, aby podpořil jejich investice, pozn. aut.). Nebo zrušit výjimku na daň z přidané hodnoty na létání. Proč vytváříme daňové úlevy pro létání a místo toho neinvestujeme do vlaků? Většina lidí létá jednou do roka, ale vlak zpravidla použije častěji. Mohli bychom stanovit, že například jeden let na člověka za rok bude zdaněn normální sazbou, a na další lety by byla uvalena progresivní daň. Je to jako s progresivní daní z příjmů – pokud někdo chce vydělávat velké peníze, měl by odvádět více společnosti, protože tím z ní odčerpává peníze a následně zdroje.

Tím se dostáváme k zastropování výše příjmů, s nímž některé teorie nerůstu počítají. Jak by to prospělo společnosti jako celku?

V USA za republikánského prezidenta Dwighta Eisenhowera v padesátých letech horní hranice progresivní daně pro jednotlivce byla 92 procent (šlo o příjmy nad 400 tisíc dolarů ročně, což odpovídá dnešním zhruba 3,5 milionu dolarů, pozn. aut.). Bylo to něco jako loupež – 92 procent toho, co člověk vydělal nad zmíněnou hranici, šlo státu. Kritika říkala, že to nepřináší velké výnosy. Jenže to nemělo být o výnosu, ale o tom donutit společnosti, které zaměstnávají manažery, aby je neplatily jako superstars. Mimořádně vysoké mzdy ztratily význam, bylo to plýtvání penězi ze strany firmy. Vyjednávací síla manažerů díky tomu poklesla. Firmě zůstalo víc peněz, které mohla investovat do mezd ostatních pracovníků nebo jinam. Je to vlastně vyslání silné zprávy, že takto si přejeme mít nastavený systém. To pak přináší další podněty napříč ekonomikou.

Jak si v Polsku stojí ekonomický koncept „nerůstu“?

My tomu neříkáme „nerůst“, ale post-růst. Když mluvíme o nerůstu, lidé to vnímají negativně. Vnímají Polsko stále jako rozvíjející se zemi a chtějí růst ve smyslu zvyšování životní úrovně a třeba lepšího bydlení. Jinak to vnímají v Německu nebo v Americe, kde lidé jezdí SUV velikosti tanku. Proto je příhodnější mluvit o post-růstu. Znamená to překročit koncept rostoucí materiální spotřeby coby ikony ekonomického růstu a začít přemýšlet o kvalitě života. Nicméně post-růst je na okraji veřejné debaty, rezonuje s velmi různými skupinami lidí.

Se zaplacením energií mělo loni problém přes 900 tisíc Čechů. Krize situaci zhoršuje

Kdo se v Polsku zajímá o post-růst? Intelektuálové?

Řekl bych, že normální lidé. O Polsku se mluví jako o zázračném dítěti neoliberalismu, ale lidé se ptají – co z toho růstu máme my? Není vidět, že by se z velkých měst, jako je Varšava, bohatství šířilo směrem na venkov. Ale když lidem normálně vysvětlíme, že post-růst je o životní úrovni, základní péči a základním vzdělání; o tom, že si nemusíte pořizovat vlastní auto, protože můžete všude dojet levně autobusem, tomu rozumějí.

Není nerůst záležitost hlavně mladé generace narozené na přelomu tisíciletí, která řeší ekologii a je nadšená pro služby sdílené ekonomiky?

Zaměstnávám mladé lidi, znám jejich mentalitu a vím, že jejich hlavní motivací jsou ekologické důvody. Ale nerůst rezonuje často s lidmi ze střední generace, která má malé děti a zjišťuje, že v jejich okolí chybějí školky. Anebo se ze své vesnice nemohou nikam dopravit, protože veřejná doprava na venkově prakticky nefunguje, a musejí čekat půl roku na vyšetření v nemocnici. A tito lidé se ptají – co máme z růstu my? Neměli bychom se proto soustředit na pouhé číslo růstu, ale na to, co to pro nás znamená.

Takže vidíte poptávku společnosti po tom, aby změnila své fungování?

Stát nemá vizi rozvoje a ta se musí znovu oživit. Lidé z lokálních samospráv vidí, že staré politiky nefungují. Chybějí peníze z daní, velcí investoři nechtějí přijít, protože je pro ně levnější vyrábět v Číně nebo Vietnamu. Jsme teď v drastické situaci, a když zástupci místní vlády vidí, že stará pravidla nefungují, jsou ochotni hrát podle nových, která jim předložíme. I proto jsem zakládal think tank. Viděl jsem, že se pohazuje levicovými myšlenkami, které ale nemají žádný ekonomický základ, nejsou věcně vysvětlované a chybějí jim silné argumenty. Došli jsme k tomu, že se potřebujeme spojit s akademickou obcí, která tomu dokáže dát vědecký základ a propojit vše s institucemi, které slouží lidem. Přebírání těchto institucí se děje, protože lidé v nich mají silné materiální zájmy. Mnoho místních odborů změnilo vedení, v dlouho fungujících družstvech vyměnili vedení, které je léta okrádalo.

Jaký by byl první krok post-růstové vlády?

Jakýkoliv druh post-růstové nebo eko-socialistické vlády by měl v první řadě pozvat co možná nejvíc lidí, aby se podíleli na plánování, jak utratíme příští rozpočet. Namísto volby jednou za čtyři roky, kdy pak už jen politici rozhodují za lidi, bychom měli dělat více občanských shromáždění. Nebo dávat dohromady delegáty z lidu a s nimi probírat skutečné potřeby jejich komunit. Lepší by bylo dělat to nikoliv volbou zástupců, ale například formou losování, při němž se náhodně vyberou lidé. Mimochodem kdyby se to takhle dělalo, polovina zástupců by pravděpodobně byly ženy, což dnes v našich demokraciích není běžné.

Fotbalový greenwashing. Začíná mistrovství světa ve fotbale a v lakování na zeleno

Co se týká rozhodování občanů o investicích, nejsou městské participativní rozpočty to pravé (fungují tak, že vedení obce vymezí část prostředků z ročního rozpočtu a obyvatelé rozhodují, co by se za ně mělo v následujícím roce vylepšit, pozn. aut.)?

Všimněte si, že účast v nich rok od roku klesá. Lidé jsou demotivováni, když vidí, jak fungují. Většina projektů v malých městech je o tom, zda koupit novou sanitku pro místní nemocnici, postavit někde lavičku či fungující osvětlení. To ale není něco, co by měli navrhovat občané, to by mělo být financováno automaticky v rámci systému. Pokud lidi přizvete k něčemu, co je důležité, strategické a kde jejich hlas skutečně něco znamená, budou se angažovat.

Často zmiňujete odbory, které byly a jsou v Polsku významnou součástí politiky. Jakou roli by mohly hrát při prosazování politiky nerůstu?

U nás máme dvě obří odborové konfederace – jedna je historicky známá provládní Solidarita a druhá protivládní konfederace OPZZ. Jsou to demokratické instituce, stejně jako družstva. Je snazší nejprve přesvědčit je, než dojde ke změně v celé zemi.

Pokud jednou post-růstová ekonomika začne fungovat, dojde k tomu zavedením shora, nebo postupným probubláním zdola? 

Pokud by to bylo shora, nerůst bude v zajetí zájmů velkých korporací, které původní záměr eliminují. Něco podobného se nedávno v Polsku stalo se zamýšlenou velkou daňovou reformou. Vláda chtěla zmírnit regresi příjmové daně a uzavřít skuliny pro vyhýbání se dani pro firmy, bohaté jednotlivce a živnostníky. Ale do přesvědčování politiků se vložili a média opanovali zástupci velkého byznysu, neziskové společnosti podporované tímto byznysem a pár akademiků. Nakonec to nemělo šanci projít a výsledkem byla daňová reforma, která snižuje všechny daně. Tím klesly i příjmy místních samospráv, takže teď nemohou ani financovat dopravu a vzdělávání. Politická reprezentace nesoucí myšlenky nerůstu by musela vzejít zdola – od odborů, družstevníků, nezávislých neziskových organizací a expertů, aby tuto sílu někdo demokraticky zastupoval na politické úrovni.

Stačí nosit to, co máme doma ve skříni. Všechno už máme, říkají propagátorky udržitelné módy

Družstevnictví bývala pro polské hospodářství významná síla. Vidíte u družstevníků zájem o nerůstový koncept?

Družstva dnes naplňují poptávku lidí, kteří nebyli spokojeni s tím, jak s nimi velké firmy nakládají. Minulý měsíc jsme třeba vybudovali nové družstvo IT inženýrů. Jsou to lidé, kteří nejsou v odborech, nemají žádnou zkušenost s družstevnictvím nebo se sociální ekonomikou, jenom se jim nelíbí, jak s nimi zacházeli v korporátu. Pro velkou firmu je IT specialista majetek, který si pronajímá na takzvané člověkohodiny. Oni chtějí mít autonomii a rozhodovat o sobě a o investicích sami. Stanou se spoluvlastníky družstva, nicméně na rozdíl od jiných typů podnikání má každý jen jeden hlas.

Je to asi něco jiného než start-upy.

Podle startupového modelu musíte být Elon Musk – postavit úspěšný start-up, přilákat rizikový kapitál, vybudovat obří společnost a pak ho za balík peněz prodat. A už nemáte co budovat. Navíc jen hrstka lidí skončí jako milionáři. Družstevnictví je jiné, nehraje na ego.

V debatě na první konferenci o nerůstu v září v Brně jste uvedl zajímavou věc – že současná krize je vlastně začátek nerůstu, post-růstu. Máte na mysli velký nárůst cen energetických komodit?

Skutečný problém není nárůst ceny uhlí, ale to, že ho nemáme. Importovali jsme ho z Ruska a nyní byl tento kanál uzavřen. Museli jsme ho shánět jinde ve světě, abychom alespoň zatopili v domácnostech. Do určité míry je správné lidem rozdat peníze, aby si mohli některé věci dovolit, ale hlavní problém současnosti je nedostatek zdrojů.

Jak vysvětlují enormní zdražení komodit růstoví ekonomové?

Mainstreamoví ekonomové většinou mluví o problému tištění peněz a o tom, že za to může zvýšená poptávka. Celá Evropa a Spojené státy dospěly k přesvědčení, že musejí zvýšit úrokové míry, protože to stáhne peníze z trhu a sníží to poptávku, a tím i inflaci. Zčásti mohou mít pravdu a poptávka skutečně může klesnout – pokud si tyto věci nemůžete dovolit, přestanete je kupovat. To ale znamená hlubokou recesi a můžete skončit ve stagflaci.

Závislí na uklízení. Pár z Česka posbíral nejen po Střední Americe už více než pět tun odpadků

Růstoví ekonomové tvrdí, že péči o životní prostředí nebo o sociálně slabé si může dovolit jen bohatá společnost, protože je to drahé. Co si o tom myslíte?

Ano, je to drahé. Také proto bohaté čtvrti vypadají lépe než chudé, protože lidé mají více času a peněz investovat do hezkého designu a zeleně. Je to systémový problém, musíme přesměrovat peníze, které dnes jdou na „nesprávné“ účely, aby se konečně financovala například sociální péče. A to musí udělat systém. Mnoho komunit se domnívá, že se odpojí od systému a stanou se samoudržitelnými, ale to nestačí. Samozásobitelskou ekonomikou je Severní Korea. Tudy asi nikdo jít nechce.

Mluvíte tedy o sociální ekonomii, která je součástí nerůstu?

Ano. My jsme ten model nevymysleli, vznikl na místech nejvíc zasažených neoliberalismem. V určitém okamžiku lidé přišli na to, že musejí připoutat kapitál k danému místu. Tomuto modelu se říká community wealthbuilding, vytváření blahobytu komunity. Základem je velká lokální veřejná instituce, která hned tak neodejde – nemocnice, univerzita, radnice. Ta změní systém veřejných zakázek tak, že je může dodávat pouze lokální firma, navíc třeba družstvo, které spoluvlastní a o jehož zisku spolurozhodují zaměstnanci. Zakázka nemusí být nutně nejlevnější, může se soutěžit na jiná kritéria. Je to trochu dražší, ale peníze zůstanou v místě. Lidé to nepocítí, protože peníze budou utraceny v místním obchodě. Peníze neodtékají do velkých korporací, ale cirkulují v lokální ekonomice. Říká se tomu lokální multiplikátor. Snažíme se tento model v rámci pilotních projektů aplikovat v různých polských městech – Sejny, Chrzanów, Dabrowa Górnicza, Konin – a zdá se, že funguje.

Jan Zygmuntowski

Polský ekonom, který se snaží prosadit do politiky myšlenky nerůstu. Založil a pět let vedl politický think tank Instrat Foundation zaměřený na ekonomickou udržitelnost, spravedlnost a digitální ekonomiku. Založil domácí síť ekonomů Polska Sieć Ekonomii zaměřenou na progresivní ekonomické směry, jako je nerůst, psychologická ekonomie, ekologická ekonomie a další. Je spoluzakladatelem COOPTech Hub, prvního kooperativního technologického centra v Polsku, které pomáhá budovat technologická družstva. Práce v jednom takovém družstvu ho živí. Zároveň absolvuje doktorandské studium na soukromé neziskové Kozminského univerzitě ve Varšavě.