Niedermayer: Nesmyslná panika kolem emisních povolenek pro domácnosti a dopravu

Veřejná debata o rozšíření systému emisních povolenek na domácnosti a dopravu v posledních týdnech nabrala na intenzitě. Titulky varující před katastrofickými dopady na běžné občany plní média, zatímco rozum zůstává stát.

Není to poprvé, kdy se složité téma evropské klimatické politiky v českém veřejném prostoru mění v bouři emocí, polopravd a někdy i otevřených manipulací. Impulzem pro vznik tohoto textu je právě tato zjednodušená a zavádějící debata, v níž sehrály výraznou roli i komentáře pana Lukáše Kovandy k rozšíření systému emisních povolenek pro domácnosti a dopravu (ETS2, Emissions Trading System). Racionální, na faktech stojící vyjádření, jako je toto, to se záplavou alarmujících výroků na hlavu prohrála.

Pan Kovanda, kterého média obvykle označují jako „experta“ či „ekonoma“, je nesmírně pilný člověk. Produkuje velké množství pozoruhodného obsahu, nikoliv však ve vždy pozitivním slova smyslu. Je pravděpodobně jedním z prvních autorů výroku, že emisní povolenka ETS2 „proletí komínem“. Opírá se přitom o studii, u jejíhož zveřejnění bylo výslovně upozorněno, že vychází ze zjednodušených předpokladů a má sloužit jen jako „výchozí bod pro další zkoumání“.

Jelikož se téma stalo předmětem značného zkreslení, dovolím si několik poznámek a vysvětlení, která mohou postavit „hrůzu z ETS2“ do trochu jiného světla.

Povolenky jako jeden z mnoha nástrojů

Citovaná studie neodhaduje cenu povolenky jako spíše aktuální náklad, který by vedl k omezení či ukončení emisí. Existuje řada modelů odhadujících mezní náklady na snižování emisí oxidu uhličitého, ať už pro ekonomiku jako celek, nebo pro její jednotlivé sektory. Další modely naopak vyčíslují náklady spojené se škodami, které emise způsobují.

Tyto odhady mají mnoho společného. Obvykle vedou k velmi vysokým číslům a nemají přímou souvislost s cenou emisních povolenek či uhlíkové daně. Navíc vycházejí z teoretických předpokladů, zjednodušení a jsou statické – obvykle například nezohledňují pokles nákladů na čisté technologie v čase. Vydávat tyto modely za predikci budoucí ceny povolenek je tedy zavádějící. Ovšem nejsou neužitečné.

Zaprvé, jsou-li tyto odhady provedeny po sektorech, umožňují nastavit cenově efektivní strategie dekarbonizace. Oproti tomu druhý typ studií, které nepočítají náklady na snižování emisí, ale naopak vyčíslují dopady jejich nesnižování (například na zdraví, zemědělství či výskyt přírodních katastrof), ilustruje, proč má smysl emise omezovat. A to i když vycházejí z omezených předpokladů.

Zadruhé, snižování emisí skleníkových plynů nestojí pouze na „ocenění“ vypouštěných emisí, tedy jejich zpoplatnění. Klíčovou roli hrají také přímé regulace a podpory, například omezení určitých technologií, jako jsou spalovací motory, nebo požadavky na emisní standardy u nových výrobků včetně staveb. Firmy i občané zároveň dostávají finanční motivaci k přechodu na čistší řešení u solárních panelů, tepelných čerpadel nebo třeba automobilů. Všechny tyto přístupy totiž vedou k postupnému poklesu emisí.

Dodatečná motivace

Emisní povolenky jsou tedy jen jedním z nástrojů. Právě kombinace poptávky, výzkumu, vývoje a tržní konkurence, spojené se zavedením mixu politik cílících na pokles emisí, způsobila dramatický pokles cen technologií, jako jsou solární panely či bateriová auta. V některých případech se dodatečné náklady na technologie snižující emise blíží nule, nebo jsou dokonce záporné (to znamená, že elektroauto má nižší celkový náklad na provoz nebo že solární panel vyrábí elektřinu velmi levně).

Emisní povolenka není hlavním hybatelem změn, ale spíše dodatečnou motivací u technologií, které ekonomicky dávají smysl. Bez přijatých opatření by však tyto technologie nebyly tak dostupné, protože by chyběl impuls pro jejich vývoj, zavádění a konkurenci.

Velkou výhodou emisních povolenek je přitom jejich „autopilotní“ logika. Cena povolenek se vyvíjí podle toho, jak rychle či pomalu se daří snižovat emise v porovnání s plánem. Pokud emise klesají rychleji, než se očekávalo, povolenek je dostatek a jejich cena může výrazně klesnout, teoreticky až k nule. Pokud naopak emise neklesají, cena „letí komínem“.

Cena povolenky není pevně dána a bude se v čase měnit. Proto ji nelze spolehlivě odhadnout – její vývoj bude záviset na rozhodnutí tisíců firem a milionů lidí. Čistě teoreticky může dojít i na katastrofické scénáře pana Kovandy, ale osobně si troufám tvrdit, že tyto scénáře mají k realitě daleko.

Kdyby se k nim realita přiblížila, byl by systém přenastaven, protože obrovský růst ceny by prostě nebyl politicky přijatelný. A to by zahrnovalo jak úpravu systému obchodování s povolenkami ETS, tak posílení opatření, které podporují snižování emisí.

Uhlíková daň by byla horší variantou

Cena povolenky není cílem ani daní, která má lidem znepříjemnit život. Je nástrojem a zároveň výsledkem – odráží plnění dohodnutých cílů, fungování všech ostatních opatření a rozhodnutí mnoha aktérů, kteří zvažují, zda investovat do snižování emisí, nebo pokračovat ve vypouštění skleníkových plynů a kvůli tomu v nakupování povolenek.

Pochopení logiky ETS vysvětluje, proč v Česku často diskutované nahrazení systému ETS uhlíkovou daní není dobrým nápadem. Uhlíková daň totiž neobsahuje automatický mechanismus, díky němuž se její výše přizpůsobuje pokroku ve snižování emisí. Její sazba je zcela uměle stanovená, a kvůli tomu postrádá smysluplný vztah mezi cílem (snížit emise) a nástrojem (emisní povolenkou). Vybírá peníze bez přímé vazby na skutečné snižování emisí a pravděpodobně by jejím výsledkem v reálném světě byla spíše větší inflace než snížení znečištění.

Autopilotní sytém pomáhá ke změnám

Zajímavé srovnání toho, jak funguje „autopilot“ systému povolenek (který mimochodem používá celosvětově stále více zemí), nabízí současné obchodování s povolenkami neboli ETS1. Cena povolenek byla dlouhá léta velmi nízká, z hlediska nákladů na snižování emisí až absurdně. Způsobila to kombinace nadbytku povolenek a ekonomické krize z roku 2008, na kterou reagoval systém příliš pomalu.

Přesto systém motivoval mnohé firmy ke změnám, a to i kvůli očekávání, že nízká cena zbrzdí snižování emisí, což následně vyvolá její nárůst. První mírný nárůst nastal v roce 2018, další a prudký až v důsledku Putinem vyvolané energetické krize a zvýšeného spalování uhlí.

Tehdy mnozí – a možná i pan Kovanda – sebevědomě tvrdili, že cena povolenek „poletí komínem“ a už neklesne. Skutečnost? Cena z více než 100 eur klesla o třetinu, v reálném vyjádření dokonce ještě výrazněji. Navzdory dlouhému období nízkých cen přitom emise v sektorech pokrytých ETS1 od roku 1990 klesly o 47 procent (údaj za rok 2023). A snižování emisí pokračuje – zejména v energetice i díky podpoře ETS1 – což mimo jiné snižuje cenu silové elektřiny a zvyšuje naši energetickou bezpečnost.

Systém emisních povolenek pro domácnosti a dopravu ETS2 byl při svém návrhu Evropskou komisí zřejmě kalibrován podobně jako ETS1. A tedy s očekáváním určitého přebytku povolenek, což znamená spíše nižší cenu. Aktuální objem obchodovaných futures pro ETS2 zatím nemá reálný význam. Přesto je z mého pohledu důležité diskutovat o posílení „cenového stabilizátoru“, tedy mechanismu, který zajistí, aby cena zůstala v dohodnutém koridoru například kolem 50 eur, což má mnohem menší dopad, než věští pan „expert“.

Více střízlivosti, méně paniky

Klíčové je zachovat princip „autopilota“. Pokud by emise neklesaly plánovaným tempem, měla by Evropská unie a členské státy posílit jiná opatření. Ideální je cílit tam, kde problémy vznikají, a využít k tomu výnosy z povolenek, které mají sloužit pouze na financování opatření souvisejících se snižováním emisí.

Mimochodem, požadavek snižovat emise z dopravy a provozu domů vložený do systému ETS2 není ničím novým. Ke snížení emisí v těchto oblastech se již před lety zavázaly všechny členské státy v rozsahu pro ně stanovených závazných cílů. A ETS2 je jen dalším z tržních nástrojů, které mají jejich splnění podpořit.

Domnívám se, že každý, kdo se nad těmito argumenty zamyslí, bude na současné tažení proti ETS2 nahlížet střízlivěji. Není nic špatného na tom, že „experti“ jako pan Kovanda publikují texty s ostrými až manipulativními názory. A není překvapivé, že je média bez větší reflexe přebírají, i když to něco vypovídá o jejich kvalitě.

Znepokojivé však je, jak málo prostoru dostávají polemiky a odlišné názory. Smutná je i téměř panická reakce části politiků, která občas připomíná vylévání vaničky i s dítětem. V tomto případě je totiž voda čistá a dítěti je v ní zjevně dobře.