Válka na Ukrajině neničí jen města, ale i půdu a vodu. Český spolek Arnika škody mapuje a chystá podklady pro obnovu země, ale tuzemské ministerstvo zastavilo podporu v polovině projektu.
Marcela Černochová ze spolku Arnika působí na Ukrajině už od roku 2021, samotná organizace ještě o čtyři roky déle. Témata, kterým se v oblasti věnuje, se postupně proměnila. Před válkou bylo nejpalčivějším environmentálním problémem v zemi znečištěné ovzduší.
Spolek se tehdy zaměřil především na průmyslové regiony, kde byla situace nejhorší. „V té době navíc prakticky nefungoval státní systém monitoringu, případně nebyl veřejně dostupný. Proto jsme vyvinuli občanskou monitorovací síť EcoCity, která umožnila sběr a sdílení dat o kvalitě ovzduší,“ popisuje Černochová.
Dnes síť zahrnuje několik stovek měřicích stanic a stala se důležitým zdrojem informací pro obyvatele Ukrajiny, kteří díky ní mají základní představu o tom, jaký vzduch dýchají. Černochová tehdy navázala kontakty s místními odborníky, se kterými spolupracuje dodnes.
Po vypuknutí války se systém EcoCity rozšířil. „Postupně jsme přidali senzory na měření radiace a vytvořili systém notifikací, který dokáže upozornit na náhlé zhoršení stavu životního prostředí. V praxi tak plní i určitou funkci civilní obrany,“ dodává environmentalistka, která je mimo jiné nositelkou Řádu britského impéria.
Terénní práce skončila uprostřed sběru dat
Po zahájení ruské agrese se Arnika zaměřila na pomoc kolegům na místě. „Na situaci jsme reagovali organizací rychlých sbírek a během několika týdnů jsme byli schopni doručit humanitární pomoc přímo do terénu,“ vysvětluje Černochová.
Šlo hlavně o odpověď na bezprostřední krizi. Arnika tyto aktivity proto po čase začala opouštět, vrátila se ke svému hlavnímu zaměření a začala systematicky mapovat dopady války na životní prostředí. Černochové tým patřil také mezi první, které odebíraly vzorky z přehrady Nova Kachovka po jejím zničení ruskými silami.
Loni český spolek vedl tři hlavní projekty. Arnika obnovila environmentální monitorovací centrum v Dněpropetrovské oblasti, které kvůli válce přišlo o financování. Zároveň spolupracovala na sledování environmentálních škod se třiceti obcemi a komunitami v zasažených regionech, konkrétně v Dněpropetrovské, Záporožské, Charkovské a Chersonské oblasti.
Třetí část práce se týkala mapování ekologických zátěží, a to nejen těch nově vzniklých v důsledku války. „V Dněpropetrovské oblasti jsme vytvořili databázi kontaminovaných míst, která zahrnuje jak staré, tak nově vzniklé škody,“ popisuje Černochová.
„Bohužel musím mluvit v minulém čase, protože ukončení financování ze strany ministerstva zahraničních věcí vedlo k přerušení naší práce uprostřed projektu,“ dodává Černochová. Arnika nyní hledá nové zdroje. Sama se chce do země vrátit alespoň jako dobrovolnice.
Macinka „zachraňuje“ Ukrajinu
„Ve chvíli, kdy na Ukrajině začnou běžet velké projekty v řádu stovek milionů, bude velmi záležet na tom, kdo u toho byl od začátku. Ukrajinci si budou pamatovat, kdo jim v těžkých časech pomáhal a kdo je naopak opustil,“ upozorňuje Marcela Černochová.
Česko si podle Černochové díky dosavadní podpoře a zapojení neziskových organizací i institucí na Ukrajině vybudovalo dobré jméno. „Bohužel ale některé současné kroky tuto pozici oslabují,“ říká.
Původně vyčleněné prostředky ministerstvo zahraničí nakonec přesměrovalo jinam. Ve státním rozpočtu chybí na pomoc Ukrajině půl miliardy korun, z toho čtyři miliony měly směřovat na monitoring ekologických zátěží.
„Odepřením financování zelených aktivistických neziskových organizací budoucnost Ukrajiny spíše zachraňujeme, než poškozujeme,“ uvedl pro iRozhlas.cz v březnu ministr zahraničních věcí Petr Macinka (Motoristé sobě).
„Pokud bez peněz českých daňových poplatníků tyto nátlakové skupiny přicházejí o své pozice, je to pro napadenou zemi vítězství ducha nad hmotou. Zakořenění zelení aktivisté totiž často spolehlivě blokují a komplikují projekty, které jsou pro obnovu klíčové. Ukrajině bude bez nich lépe,“ dodal ministr.
Práce Arniky vycházela přímo ze sběru vzorků na místě. Většina odhadů dopadů války přitom jinak stojí na satelitních snímcích a online datech. Výjezdy do zasažených oblastí organizace plánovala ve spolupráci s místními kolegy a samosprávami.
„Řešili jsme přitom jak aktuální bezpečnostní situaci, tak i logistiku odběru vzorků. Zvažovali jsme ze dne na den, zda je situace natolik stabilní, aby výjezd dával smysl. Často jsme pracovali v blízkosti frontové linie, někdy i 20 až 30 kilometrů od ní,“ popisuje Černochová.
Vejce plná dioxinů
Klíčové je samotné zpřístupnění lokalit. Část z nich tvoří objekty kritické infrastruktury, kam není jednoduché se dostat. „Beru to tak, že pokud se nebojí ukrajinští kolegové, jedu i já,“ doplňuje Černochová.
Vzorky odebírali zejména v okolí průmyslových areálů a elektráren. Loni narazili mimo jiné na černou skládku pesticidů. V dané oblasti se podle nich naštěstí nepotvrdila kontaminace podzemních vod.
Odebírali ale i jiné typy materiálů. Analyzovali například vejce a zjistili v nich zvýšené koncentrace dioxinů. „Podle dostupných srovnání šlo o jeden z nejvíce kontaminovaných vzorků vajec, jaký byl kdy zaznamenán ve světových studiích,“ dodává.
V terénu obecně nacházeli znečištění ropnými produkty, pesticidy, polycyklickými aromatickými uhlovodíky, PCB i těžkými kovy. V praxi se tak válečná zátěž prolíná s historickou kontaminací a jejich dopady se často nedají jednoznačně oddělit.
„Z hlediska poválečné obnovy je klíčové, aby se kontaminovaná místa sanovala bez ohledu na to, kdy přesně ke znečištění došlo. Prioritou musí být snížení rizik pro zdraví lidí,“ vysvětluje Černochová.
Boje znehodnotily 10 milionů hektarů půdy
Dopady války na životní prostředí řeší místní podle Černochové každý den. „I když lidé žijí už několik let ve válečné realitě, kdy hrozí útoky drony nebo raketami, stále chtějí vědět, zda dýchají nezávadný vzduch a zda jejich děti mohou pít bezpečnou vodu,“ popisuje.
Válka se podle ní do krajiny promítá v několika rovinách. Jedním z největších problémů je zaminování území, které zásadně omezuje jakékoliv zásahy v terénu. Dále jde o trosky zničených budov a jejich likvidace. „Při odstraňování sutin se často řeší také kontaminace azbestem, která představuje zdravotní riziko,“ říká Černochová.
Významnou roli hrají požáry, přičemž v letních měsících se situace dále zhoršuje kvůli suchu. Vedle samotného ničení infrastruktury a průmyslových objektů je problémem únik ropných a dalších toxických látek do půdy a vodních zdrojů.
Podle loňské zprávy Společného výzkumného střediska Evropské komise zasáhla válka téměř 17 milionů hektarů, tedy 28 procent země. Boje znehodnotily deset milionů hektarů zemědělské půdy. Obnova v nejvíce zasažených oblastech může trvat desítky až stovky let.
Závěry studie potvrzují i pozorování Marcely Černochové, že se zátěž často mísí. Vojenský konflikt podle autorů prohloubil stávající environmentální problémy a zároveň vytvořil nové, jejichž řešení si vyžádá finančně náročnou sanaci.
Dekontaminace zasažených území bude mimořádně náročná i podle Vladislava Chrastného, vedoucího Katedry geoenvironmentálních věd na České zemědělské univerzitě v Praze. Důvodem je jak rozsah zasažených oblastí, tak množství a různorodost uniklých látek.
„Podle odborného pohledu, který se k tomu postupně formuje, je klíčové především stabilizovat nejvíce zasažená území a zabránit dalšímu šíření kontaminace. Na rozsáhlých plochách pak často nezbývá než přijmout, že aktivní zásahy budou velmi omezené a zaměří se spíše na dlouhodobé sledování než na okamžitou sanaci,“ uvádí.
Někde je lepší nechat to na přírodě
Zásadní je podle Vladislava Chrastného nejprve přesně určit zdroje znečištění a zaměřit se na ty nejvýznamnější. V terénu se totiž setkávají desítky různých látek, od zbytků výbušnin přes dusičnany a další chemikálie až po ropné produkty a oleje. K tomu se přidávají havárie vojenské techniky i požáry.
Látky se v prostředí navíc dokážou šířit na velké vzdálenosti i do hlubších vrstev půdy. Chrastný se v minulosti věnoval například šíření olova v okolí střelnice. „Šlo o zemědělskou půdu, kde se pěstoval ječmen, a broky se v ornici vyskytovaly ve velkém množství, téměř plošně. Koncentrace olova v půdě dosahovaly až 0,5 gramu na kilogram, což je velmi vysoká hodnota,“ říká.
Prvním krokem je podle Chrastného zajištění bezpečnosti, bez něhož nelze v území pracovat. Následuje rozsáhlý monitoring a vytipování takzvaných hotspotů, tedy nejzasaženějších míst. Na těch se s dekontaminací začíná.
„Nejčastějšími přístupy jsou buď odtěžení kontaminované zeminy a její následné uložení na specializovaných skládkách, nebo snaha o stabilizaci přímo na místě,“ dodává. Pokud jde o vodu, situace je ještě komplikovanější. Zatímco povrchové vody lze odčerpávat a čistit, zásahy do podzemních vod jsou technicky i finančně náročné.
Výsledkem často není návrat do původního stavu, ale spíše změna způsobu využívání krajiny. „Část území je potřeba ponechat přirozeným procesům a dlouhodobě sledovat, jak se vyvíjí,“ dodává.
„Pokud si ale představíme vojenské prostory, je situace ještě výrazně složitější. A v případě aktivní válečné zóny se dostáváme do zcela jiné kategorie problému, co do rozsahu i intenzity dopadů,“ podotýká Chrastný.
Tento článek vznikl díky podpoře Journalismfund Europe.
Karolína Chlumecká
Karolína studuje žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Z témat se věnuje mimo jiné udržitelné módě či komunitní energetice.
