EU slíbila uhelným regionům pomoc při zelené tranzici. Projekty ale často nedávají smysl a peníze se dost nevyužívají

Odchod od uhlí připraví v Evropské unii o místo desetitisíce lidí. Pomoci s tím najít jim nové živobytí by měly dotace z Fondu pro spravedlivou transformaci, které jsou určené postiženým regionům. Fond ale zatím nefunguje podle představ.

Fond pro spravedlivou transformaci (FST) měl být jedním z hlavních nástrojů, jejichž prostřednictvím Evropská unie zmírní očekávané sociální a ekonomické dopady odklonu od fosilních paliv. Jako takový od roku 2021 přirozeně cílí na uhelné regiony v členských zemích, u nichž se předpokládá, že budou vůči sociálním rizikům zelené tranzice nejzranitelnější.

Mezi deklarované cíle fondu patří rekvalifikace pracovní síly, diverzifikace místní ekonomiky nebo podpora malých a středních inovativních firem, které by měly tvořit páteř zelené ekonomiky budoucnosti. V praxi však uskutečňování cílů nefunguje tak hezky jako na papíře. Proto čím dál tím víc kritických hlasů varuje, že se fond stává „roztříštěným a technokratickým nástrojem odtrženým od skutečných potřeb a aspirací místních komunit“.

Čerpání finančních prostředků v Česku probíhá příliš pomalu, dohled je nedostatečný a mnoho vlajkových projektů ve třech dotčených regionech – Karlovarském, Moravskoslezském a Ústeckém kraji – čelí kritice za to, že jsou buď špatně zacílené, nebo naopak přehnaně ambiciózní.

A nejen v Česku. Podle údajů Evropské komise bylo z FST do loňského jara využito méně než pět procent celkového rozpočtu. V Česku bylo smluvně zajištěno (tedy formálně vyčleněno) pouze 27 procent přidělených prostředků a do začátku roku 2024 z nich byla skutečně vyplacena méně než čtyři procenta. Úředníci se obávají, že se do příštího roku, kdy končí lhůta pro čerpání fondu, nepodaří využít mnoho miliard korun.

Jak přiznal jeden z tuzemských ministerských úředníků: „Udělali jsme, co jsme mohli, ale stále existuje riziko, že peníze nebudou využity a my o ně přijdeme.“ Zároveň s tím narůstají obavy, že naléhavost rychlého rozdělení prostředků může ohrozit kvalitu projektů a rozvolnění kritérií, aby se peníze vyčerpaly za každou cenu.

EU neví, komu dává peníze

Jak v Česku, tak na úrovni Unie trápí Fond pro spravedlivou transformaci také nedostatek transparentnosti. V polovině minulého roku Evropská komise přiznala, že nemá k dispozici přesné údaje o tom, které projekty nebo společnosti peníze dostávají, protože členské státy spravují své přidělené prostředky jen s minimálními požadavky na podávání zpráv EU.

Tento laxní přístup k dohledu nad využíváním prostředků otevírá dveře korupčnímu prostředí: podvodům, zneužití nebo financování projektů, které se nakonec mohou ukázat jako neefektivní nebo nepotřebné.

Jak potvrdila německá europoslankyně Monika Hohlmeierová (CSU): „Netušíme, jak členské státy tyto prostředky utrácejí.“ I proto Evropský účetní dvůr připravuje na tento rok rozsáhlou kontrolu FST. Obává se, že by se mohla opakovat podobná selhání z minulosti během některých pokusů EU o oživení ekonomiky.

Dosavadní česká zkušenost poukazuje hlavně na rozpor mezi velkými ambicemi a realitou v lokalitách, jimž se má pomáhat. Jak například zmiňuje Zuzana Vondrová z nevládní neziskové organizace Centrum pro dopravu a energetiku, zhruba polovina prostředků z FST v Česku míří na několik „strategických projektů“, nikoli na konkrétní opatření ve prospěch místních. „Velké strategické projekty jsme od začátku vnímali jako riskantní. Měli jsme obavy ohledně transparentnosti výběru těchto projektů a omezené účasti veřejnosti,“ říká Vondrová.

Konec vodíku v Čechách

Dosavadní využívání prostředků z fondu v konkrétních lokalitách podle toho vypadá. Mostecko, které bylo dlouho závislé na povrchovém lignitovém dole ČSA, je příkladem dilematu, které má FST v rámci zelené transformace řešit. Uzavření zdejšího dolu sice povede ke ztrátě tisíců pracovních míst, nicméně vize spravedlivé tranzice pro Ústecký kraj zahrnuje celkem jedenáct velkých „strategických projektů“ slibujících místa nová.

Z projektů bylo na jaře roku 2025 sedm v přípravě nebo realizaci a čtyři byly zrušeny nebo staženy, a to včetně dvou rozsáhlých projektů zeleného vodíku. Vodíku se týkal navrhovaný vodíkový koridor H2 Triangle a program zelených vodíkových autobusů v Ústí nad Labem.

Zelený vodík, dlouho propagovaný jako čisté řešení, nedokázal nalézt životaschopný obchodní model ani v rámci vlajkového projektu Green Mine uhelné společnosti Sev.en Group miliardáře Pavla Tykače. Na začátku loňského roku představila ambiciózní vizi, že po ukončení těžby se má rozsáhlý lom ČSA proměnit v centrum zelené energetiky a inovací o rozloze 45 kilometrů čtverečních. Plány zahrnovaly solární farmu o výkonu 600 MW, přečerpávací vodní elektrárnu a výrobu vodíku přímo na místě.

V areál by se měla také nacházet skleníková farma s akvaponickým systémem, výzkumné a vývojové centrum pro klimatické technologie, turistická zařízení a nová ekologická vesnice. Podle plánů má vzniknout „asi tisíc nových pracovních míst“, kde by mohli najít uplatnění propuštění zaměstnanci dolu.

Náklady na projekt se měly vyšplhat na 1,29 miliardy korun, z čehož by dotace FST pokryly 786 milionů. Loni v lednu se však po vypuštění vodíkového projektu náklady snížily na 640 milionů.

Znečišťovatel neplatí

Green Mine brzy narazil i na další překážky. Ukázalo se, že „rekultivační fond“ společnosti – fond, který měl být použit na sanaci těžebních pozemků – je v hlubokém deficitu. Společnost Sev.en tehdy dlužila více než 1,4 miliardy korun na pokrytí minulých závazků.

Na začátku loňského roku se pak dohodla se státem na odložení splácení tohoto dluhu do roku 2033. To ale vyvolalo podezření, že společnost Sev.en ve skutečnosti veřejné prostředky z FST využívá k tomu, aby jimi zaplatila škody na krajině, které způsobila těžbou.

Ministerstvo životního prostředí reagovalo tím, že nechalo část lomu přirozeně zaplavit vodou, čímž uvolnilo část dotací pro místní komunity. Podrobnosti však dosud zůstávají nejasné. V praxi to podle varování kontrolních orgánů může znamenat, že znečišťovatel nakonec plochu „rekultivuje“ na náklady EU, nikoli na své vlastní.

Zároveň je otázkou, nakolik může projekt Green Mine reálně přispět k zelené transformaci. Z přislíbené tisícovky pracovních míst se prakticky žádné nepodaří obsadit po dlouhé roky. Podle Sev.en se jedná o dlouhodobou vizi až do roku 2050. Nová pracovní místa v blízké budoucnosti – hlavně technické a montážní pozice v budoucích technologických firmách – tak budou záviset na přilákání externích investorů.

V regionu, kde je mnoho horníků starších 50 let a bez kvalifikace, navíc odboroví předáci upozorňují na to, že rekvalifikace je náročná a pomalá. Z nedávného průzkumu vyplynulo, že víc než 60 procent horníků chová ohledně zelené transformace pesimistické postoje, i když většina z nich uvedla, že by o rekvalifikaci měli zájem. Místní obyvatelé se zkrátka obávají, že zelený důl je snem pro rok 2050, nikoli řešením pro dnešek.

O lithiu rozhodne vláda

Kromě projektu Green Mine vzbudily pozornost kritiků i další „strategické projekty“ v regionu. Dva návrhy – lithiový důl v Cínovci a gigatovárna na výrobu elektromobilů poblíž Prunéřova – pro mnohé symbolizují tradiční závislost regionu na těžbě a montážním průmyslu.

Slibovaný projekt Gigafactory v lokalitě bývalé uhelné elektrárny Prunéřov I., který měl vytvořit tři tisíce pracovních míst, vyžadoval zahraniční technologické partnery a nakonec neuspěl. Kontroverzní těžba lithia na Cínovci zatím zůstává otevřenou kapitolou. Během letošního roku má dojít k posouzení vlivu projektového záměru za životní prostředí resortem životního prostředí. Finální stanovisko tak bude mít v gesci vláda.

Od oceli ke kultuře

S podobnými problémy se potýká i Moravskoslezký kraj. Ten sice není ekonomicky nejchudším regionem, dominance těžkého průmyslu a uhelného dědictví ale znamená pro zdejší zelenou transformaci spoustu problémů k řešení.

Jedním z nejvýznamnějších „zelených“ projektů v regionu je ekologický koncertní sál v Ostravě, který má být financován prostřednictvím evropského mechanismu spravedlivé transformace, což je nástroj příbuzný FST. Evropská komise tento plán schválila v červenci roku 2024.

Koncertní hala s kapacitou 1300 míst napájená solární a geotermální energií má být „jednou z nejekologičtějších budov v Česku“. Díky dotaci z evropských fondů ve výši 21 milionů eur (společně s půjčkou od Evropské investiční banky ve výši 85 milionů eur) se má sál stát symbolem přechodu Ostravy od uhlí a oceli ke kultuře a čistým technologiím. Zastánci tvrdí, že vytvoří pracovní místa a pomůže diverzifikovat místní ekonomiku.

Zároveň však ilustruje debatu o tom, co by nemělo být prioritou zelené transformace. Nehledě na kulturní a architektonickou hodnotu budoucího objektu (byl mimo jiné zařazen magazínem Architizer mezi deset nejočekávanějších staveb světa) je sporné, nakolik skutečně přispěje k řešení problémů regionu spojených s odklonem od těžby uhlí a těžkého průmyslu. Kritici tvrdí, že finanční prostředky by se měly raději investovat do rekvalifikace pracovníků a podpory malých a středních podniků než do budování prestižních kulturních institucí.

Lázeňský turismus a technologické sny

V Karlovarském kraji – vůbec nejchudším tuzemském regionu – regionální plán kladl důraz na inovace, cestovní ruch a kreativní průmysl. Strategie kraje původně navrhovala jedenáct strategických projektů. Většinu z nich se ale nepodařilo uskutečnit, ať už se jednalo o Krajský Business Park Sokolov (plánovaná investice ve výši 382,5 milionu korun) nebo Krajskou kulturní a kreativní kancelář.

Výsledkem snahy, aby se dosavadní lázeňská ekonomika více zaměřila na výzkum, design a přilákání nových investic, je zatím pouze projekt Karlovarského inovačního centra za bezmála půl miliardy korun. To má v budoucnu „propojovat vývojové a inovační aktivity mezi podnikatelskými subjekty, veřejným sektorem a výzkumnými pracovišti“.

V místních obyvatelích i odborných kruzích tyto návrhy vyvolávají smíšené pocity. Na jedné straně je historickou výhodou regionu jeho zaměření na zdravotní cestovní ruch, takže jeho rozvíjení s využitím nových dovedností a udržitelných technologií dává smysl. Na druhé straně se někteří obávají, že tyto projekty – podobně jako v dalších krajích – nemají šanci v dohledné době přinést potřebná pracovní místa. Zvláště když se v praxi větší projekty Karlových Varů táhnou. Například od komplexního projektu rekultivace brownfieldu v okolí horského hotelu Klínovec, který měl být dokončen do roku 2027, se nakonec ustoupilo z důvodu „vysokého rizika nedodržení konečného termínu realizace projektu“.

Projektů hodně, ale kapacity chybějí

Problémem projektu Sokolovská investiční a green development je zase to, že uhelná společnost využívá prostředky z Fondu pro spravedlivou transformaci k budování průmyslové zóny. Ačkoli na papíře sice pomáhá diverzifikaci místní ekonomiky, hrozí, že výsledkem bude kritizovaný model „montážního závodu“. Namísto diverzifikace místní ekonomiky a přechodu na nízkouhlíkovou produkci dotace pomohou držet při životě stávající model výroby s nízkou přidanou hodnotou, zato zeleným nátěrem.

Karlovarsko se potýká s problémem, který je charakteristický i pro mnohé další evropské regiony, jež mají nárok na pomoc z FST. Kraj totiž původně předložil k posouzení více než sto projektů v hodnotě desítek miliard korun, ale je otázkou, zda má administrativní kapacitu na jejich zvládnutí. Organizace kvalitních plánů, provádění studií proveditelnosti a orientace v unijní byrokracii vyžadují odborné znalosti, které mnoha regionům chybí.

Potíže, kterým čelí některé místní projekty spravedlivé tranzice, nicméně nejsou ojedinělé. Jak už bylo zmíněno na začátku, čerpání finančních prostředků se daří jen pomalu nejen u nás, ale napříč Evropou.

Křehká důvěra veřejnosti

Evropský účetní dvůr a rozpočtové kontrolní orgány opakovaně varovaly, že do roku 2027 musí členské státy EU prostředky vyčerpat, jinak riskují jejich ztrátu. Takový tlak ale může vést k prosazování sporných projektů na poslední chvíli. A to by mohlo zhoršit již tak neefektivní způsob nakládání s dotacemi.

Důvěra veřejnosti v užitečnost Fondu pro spravedlivou transformaci by tím dostala další ránu. Už nyní je při jednáních o strategických projektech veřejnost z procesu rozhodování takřka úplně vyloučena, což nahlodává její důvěru. Podpora veřejnosti je přitom pro spravedlivou zelenou transformaci zásadní.

Kvůli malé účasti veřejnosti na rozhodování o tom, kam budou prostředky z fondu směřovat, se také navrhované projekty vzdalují reálným potřebám místních lidí. Ti obvykle potřebují konkrétní a adresná opatření — školení, tvorbu nových pracovních míst, pomoc se zprostředkováním zaměstnání nebo podporu pro lokální podnikatele či malé firmy. Strategické projekty naopak představují dlouhodobé ambice a přístup „shora“, které mají na místní komunity pouze nepřímý dopad.

Analytici proto navrhují mimo jiné zavedení přísnějších pravidel. Je potřeba zajistit, aby strategické projekty měly jasnou místní podporu, otevřít výzvy nevládním organizacím a malým a středním podnikům a vyžadovat měřitelné výsledky.

Pokud se Česko poučí z těchto potíží – například přesunutím části finančních prostředků ze strategických projektů do rekvalifikací vedených místními spolky – může Fond pro spravedlivou transformaci ještě splnit svůj slib, že „nikdo nezůstane pozadu“. V opačném případě hrozí, že pro české uhelné regiony bude zelená transformace místo příležitosti jen dalším problémem.

Tento text vznikl díky finanční podpoře nadace Journalismfund Europe.