V chilské poušti Atacama se nachází obří skládka secondhandového i dosud nepoužitého oblečení. Není to jediný smeťák v rozvojovém světě, na který obyvatelé bohatých zemí vyhodili své neužitečné přebytky.

Mezi dunami, nad kterými přelétají mrchožrouti, se válí obrovské haldy triček, bund, županů i zimních rukavic. Po tomto pohřebišti rychlé módy přecházejí chudé ženy z blízké obce Alto Hospicio. Prohrabávají se hromadami prádla a nejlepší kousky dávají do nákupních košíků, které sem do pustiny dovlékly bůhví odkud.

Záběry vypadají jako z dystopického filmu. Atacama je přitom poušť na severu latinskoamerického Chile. Je to nejsušší místo planety a díky fotogenické krajině oblíbená turistická destinace. Atacama je ale zároveň obrovským odpadním košem, kam textilní průmysl a bez rozmyslu nakupující zákazníci vyhazují svoje přebytečné i nikdy nepoužité výrobky.

Na jedny rifle 7500 litrů vody

Jak se sem dostaly všechny ty džíny, svetry a spodní prádlo, je jasné. Chile je největším dovozcem secondhandového oblečení v Latinské Americe. Dovozci ho vykoupí v USA, Kanadě a Evropě, některé pochází z nevyužitých humanitárních sbírek nebo dokonce netknuté od obchodů, které rychle potřebují vyprázdnit regály před vybalením nového sezónního zboží. Dovezou ho do bezcelní zóny v přístavu Iquique nějakých dva tisíce kilometrů na sever od metropole Santiaga. Posledních patnáct let sem každý rok doputuje na 60 tisíc tun vyřazených hadříků.

Pracovníci se v Iquique haldami proberou a zhruba třetinu určí k prodeji nejen v nudlovité republice, ale i dalších jihoamerických státech. Zbylé dvě třetiny přenechají přepravcům a nad dalším osudem oblečení si umyjí ruce. Přitom dobře vědí, že těmto podnikatelům platí za to, aby ho odvezli do rozlehlé pouště a tam vysypali na zem. Strašit v Atacamě bude nejméně dalších dvě stě let. Přinejmenším tak dlouho bude trvat, než se syntetická vlákna, která jsou dnes díky své výdrži, lehkosti a „nemuchlavosti“ běžnou součástí textilií, v suchém klimatu rozloží. Nebo je někdo „náhodou“ spálí, jak se opakovaně děje, což vzhledem ke zplodinám, které se uvolní do vzduchu, není ani trochu rozumný nápad.

Na tržnici v Ghaně míří každý týden milióny vyhozených oděvů ze severní polokoule
Pro mnoho konzumentů rychlé módy končí životní cyklus oblečení v lepším případě v kontejneru na textil. Mají dobrý pocit, že oblečení neskončí na skládce a mohou si jít koupit další nový kousek. Tak tomu ale není,...

Na úkor třetího světa

Tyto hromady oděvů jsou důkazem toho, jak se v posledních dvou desetiletích utrhl textilní průmysl ze řetězu. Především proto, že my zákazníci to tak chceme. Ve srovnání se situací před dvaceti lety nakupuje průměrný pozemšťan o 60 procent oděvů více. Ale produkce se přibližně za tutéž dobu dokonce zdvojnásobila. Zákazníci pořizují nové a nové věci do šatníku, ve kterém se koupené kousky ani neohřejí. Brzy putují buď na skládku, nebo do dobročinných sbírek. Jenže oblečení je k dispozici více, než na sebe mohou chudí obléci.

Při tomto vědomí už tak nepřekvapí, že textilní průmysl spotřebuje tolik energie jako letecká a lodní doprava dohromady a že na výrobu oděvů padne pětina spotřeby vody. Nejde totiž jen o zalévání bavlny, ale třeba i o úpravu vláken nebo barvení látek. Například na každé džíny, které máte ve skříni, se spotřebovalo 7500 litrů vody. Textilní průmysl má velký dopad na znečišťování ovzduší včetně skleníkových plynů.

Textil je ukázkovým příkladem, jak se bohaté státy s přísnými ekologickými normami zbavují svého odpadu na úkor třetího světa. I recyklační vzory jako například Německo mají na své reputaci nevábné skvrny.

Na tržnici v Ghaně míří každý týden milióny vyhozených oděvů ze severní polokoule
Pro mnoho konzumentů rychlé módy končí životní cyklus oblečení v lepším případě v kontejneru na textil. Mají dobrý pocit, že oblečení neskončí na skládce a mohou si jít koupit další nový kousek. Tak tomu ale není,...

Čína rozkopla globální odpadový systém

Na Západě postupují metodou „Já nic, já muzikant“ podobně, jako to činí dovozci secondhandového oblečení v Chile. Místo aby firmy draze zařizovaly recyklaci, své odpadky za hubičku prodají a jejich další osud je nezajímá. Nový majitel si s nimi zamíří někam, kde se recyklují za podmínek v Evropě či USA nemožných. Pro tento účel známými destinacemi jsou Jihovýchodní Asie, Indie, Ghana nebo středoamerické státy. V těchto zemích přitom nemají dostatečné podmínky na ekologickou likvidaci ani svého vlastního odpadu. Dovozci využívají toho, že kontroly v daných lokalitách jsou minimální, nebo se dají snadno uplatit, a nechtěné zboží někde vysypou.

Nejvíce je to vidět na obchodě s použitým plastem. V roce 2018 Čína rozhodla, že už zbohatla natolik, aby jí nestálo za to dělat světu žlutou popelnici. Do té do doby firmy, které si přivezly z komunistické diktatury zboží všeho druhu, naplnily kontejnery opačným směrem starým plastem, aby lodě nejely prázdné. To přestalo platit po rozhodnutí soudruhů z Pekingu.

Pro zbavování se plastu bylo potřeba najít jinou adresu. Německo ji objevilo nejdříve v Turecku, které však už také vystavilo dovozu stopku, na jejíž respektování je schopno dohlížet. Jenže stále existuje dost zemí s mizernými paragrafy a ještě horším systémem vymáhání práva, kde je možné pytle se smetím hodit do symbolického pangejtu, aby vlastní zahrádka zůstala vzorově uklizená a čistá. Ekologičtí aktivisté z třetího světa hovoří o odpadkovém kolonialismu či imperialismu, který nevábně vonícími i vyhlížejícími hromadami upevňuje rozdělení planety na její rozvinutou a rozvojovou část.