Šéf a spolumajitel společnosti Sonnentor Josef Dvořáček byl nejprve k měření uhlíkové stopy skeptický. Jak počítat hodnoty, které vycházejí zevnitř firmy? Jak změřit víru? ptal se. Po auditu ale změnil názor.
„Byli jsme trochu nafoukaný a říkali jsme, že takové věci nepotřebujeme. Ale změnil jsem názor a chceme i v tom jít příkladem. Abychom řekli, chceme být uhlíkově neutrální a chceme mít čísla, podklady a chceme se podívat na to, v čem se můžeme ještě dále zlepšit,“ popisuje, jak byl zpočátku k měření uhlíkové stopy ve společnosti na jižní Moravě nedůvěřivý.
„Mluvili jsme s auditory o tom, v čem je Sonnentor špatný, a že je pár věcí, které můžeme rychle změnit. A to je třeba příliš velký obsah masa v naší kantýně. Proč nás to nikoho nenapadlo!“ říká.
Meziročně se Sonnentoru podařilo snížit uhlíkovou stopu o dvacet procent. Zbývající uhlíková stopa týkající se přímých emisí firmy vzniká z velké části kvůli vozovému parku.
„Já sám jezdím malinkým elektroautem už pět let a teď zrovna mně z Volkswagenu říkali, že jsem byl vlastně první uživatel na Moravě,“ uvádí Dvořáček s tím, že vůz dobíjí z fotovoltaiky ve firmě.
Zde přinášíme výběr některých otázek a odpovědí, které na listopadové akci U jednoho stolu padly:
Na obalech a na webu jste měli napsáno, že jsou čaje CO2 neutrální, ale ve skutečnosti to tak nebylo a obaly nyní měníte. Co se stalo?
Musím si nasypat popel na hlavu. Když se stáváte v něčem průkopníky, tak někde šlápnete vedle. I my si museli říct: Hele, v tomhle jsme udělali greenwashing, v tomhle jsme nebyli dobří.
Poslední dobou jsme přemýšleli o našich obalech. Plast je nejlevnější materiál, velmi dobře se svařuje, všechny potraviny do něj přešly a spotřebuje se ho obrovské množství. Jenže jsem se svými dětmi v lese našel plastový sáček od mléka s nápisem 1 Kčs. Tolik stálo v době, kdy jsem byl malý, a já jsem rok výroby 1972. Tak jsem si říkal, že lidi takhle jednou najdou naše obaly, a proto jsme začali jsme pracovat na kompostovatelných obalech, které se stoprocentně rozloží i venku. Nakonec jsme ovšem zjistili, že to je slepá cesta. Lidi to různě mixovali, dávali to do papíru a museli jsme si pak přiznat, že jsme to sice dobře mysleli, ale že jsme s tím možná způsobili větší ekologickou škodu.
No a podobně jsme říkali, že jdeme směrem CO2 neutrální. Pak jsme ale začali počítat a zjistili, že nejsme úplně CO2 neutrální, takže to není správně a v tomto klameme spotřebitele. Bylo pro mě smutný si to přiznat, ale myslím, že i přiznat svoji chybu patří k věci. Proto je důležité mít číselný podklad a potom vás to třeba přivede k tomu, že si trochu musíte sypat popel na hlavu.
Vyjádřil jste se někdy veřejně ve smyslu podpory nějakého opatření, které ovlivňuje byznys?
Politicky jsem se nikdy neangažoval až na to, že v naší malé vesnici jsem dvě období strávil v zastupitelstvu. Bral jsem to jako takovou čest a povinnost. Ale jsou určitá témata, kde interně diskutujeme o tom, že bychom vystoupili třeba k tématu ekologického zemědělství. Je málo lidí, kteří to mohou zvednout jako my, takže bychom chtěli třeba uvádět příklady dobré praxe, vyvrátit mýty, že bez stříkání pesticidy se neuživíme, že je to jediná cesta a tak dále.
V Německu, Rakousku funguje něco podobného. Například organizace Rakousko pro naše vnoučata, kde jsou politici, univerzity, ekologičtí zemědělci nebo ekologičtí zpracovatelé, je inspirativní. Zhruba před měsícem bylo u nás v Čejkovicích setkání a sedět s těmi čtyřiceti lidmi, kteří v tomhle desítky let něco dělají, bylo pro mě jako balzám na nervy a dalo mně to obrovskou motivaci něco podobného udělat tady v České republice.
Půjdete někdy do obchodních řetězců, nebo si chcete vše prodávat sami nebo přes malé obchody?
Většinu suroviny si nakupujeme přímo od farmářů, které známe a pomáháme jim vytvářet klastry. A když se takhle chováte, tak dáváte víc peněz za surovinu a zákazník, který od nás kupuje bio čaje, je srozuměný s tím, že v tom je surovina, která je násobně dražší než jiná surovina, která není bio certifikovaná. My vytváříme i to, že člověk s krabičkou čaje, kterou si vezme, ví, že tady máme dneska 500 hektarů půdy, kde se nestříká, a on k tomu tím sáčkem čaje přispívá.
V momentě, kdy dáte čaj do obchodního řetězce, tak ať chcete nebo nechcete, jste v regále, kde toto až tak neprodáte. My jsme poslední dodávky dávali pod značkou Albert bio v roce 2010. Tehdy jsem s nimi mluvil a oni říkali: My tady máme nabídku tvojí máty a stojí ve velkoobchodní ceně 40 korun. Ta vaše je sice čerstvější, lepší, ale máme tady taky jinou bio a stojí to o deset korun méně. Vzal jsem je tedy na setkání našich pěstitelů, kteří hrozně hezky mluvili o tom, jak dostanou za tu mátu pětkrát tolik a můžou se rozvíjet, ale obchodníky to až tak moc nezajímalo. Takže jsem pochopil, že pokud chceme jít svojí cestou, tak nemůžeme cenou úplně soupeřit.
Souhlasíte s tím, aby EU zavedla uhlíkové clo na produkty dovážené do Evropy?
Určitě souhlasím. My teď chystáme nové projekty, kde budeme kompletně mapovat uhlíkovou stopu i u našich dodavatelů. První projekt bude v Řecku, kde roste vyhledávaná bylina s protibakteriálními účinky, z které se dělá řecký horský čaj. Naši dodavatelé dostali speciální aplikaci na telefon. Řešíme, jaké obaly používají, jak se sváží, jestli dohromady, kde se to bude skladovat. Budeme mapovat celou uhlíkovou stopu a potom se naši spotřebitelé na sáčku s tou cestou seznámí a také s těmi dodavateli. Další chystáme v Tanzánii, kde jsou smartphone aplikace trochu složitější.
Myslím, že jestli si někdo dá koření z Afriky, anebo majoránku, která vyrostla na zahrádce, tak by za to koření z Afriky měl něco zaplatit. Nás tato věc motivuje, abychom daleko víc učili ty farmáře, aby přemýšleli o tom, jakou uhlíkovou stopu generují.
-
- U jednoho stolu. Foto: Kateřina Hefler
-
- U jednoho stolu. Foto: Kateřina Hefler
-
- U jednoho stolu. Foto: Kateřina Hefler
Martina Patočková
Martina začínala s novinařinou v agentuře ČTK a pokračovala v MF Dnes, psala pro E15 či Reportér Premium. Jenže pak zatoužila po větší samostatnosti. Ráda chodí po kopcích, plave s ploutvemi i bez nich a chtěla by kočku.
