Mostecká měsíční krajina zezelenala. Na riziko kontaminace vod ale nesmíme zapomínat, říká šéf výzkumu

Krajina na Mostecku prošla v uplynulých desetiletích zásadní proměnou a postupně se do ní vrací život. Čtyři zbývající povrchové doly ale rekultivace teprve čeká. Právě proměny Mostecka, stav životního prostředí a geologická rizika spojená s těžbou a jejím útlumem dlouhodobě sleduje společnost VUHU Most.

Zatímco v minulých dekádách se rekultivace projektovaly podle starších meteorologických modelů, měnící se klima přináší odborníkům nové problémy. Jan Burda ze společnosti VUHU, která se zabývá výzkumem v oblasti těžby a posttěžební krajiny, v rozhovoru s Ekonews popisuje budoucnost nově vznikajících jezer na Mostecku, ale také finanční a geologická rizika spojená s neodborným plánováním krajiny.

„Často se na to nahlíží jednoduše: voda se napustí do jezera, a tím je problém vyřešený. Jenže ve skutečnosti je mnohem důležitější, co se s vodou bude dít dál a jestli je možné její hladinu dlouhodobě udržet. Vodní bilance je komplexní a složitý problém,“ dodává náměstek pro vědu a techniku a člen představenstva VUHU.

„Metody ze 70. a 80. let již dobře nefungují“

Čemu se společnost VUHU věnuje?

Naši práci můžeme rozdělit do tří základních oblastí. Je to věda a výzkum, inženýrská činnost a potom aktivity našich akreditovaných zkušebních laboratoří, které jsou primárně zaměřené na screening a sledování kvality životního prostředí od podzemních a odpadních vod přes kvalitu ovzduší a emise až po půdu. Za sedmdesát let existence jsme získali bohaté zkušenosti a máme dlouhou tradici v posudkové a projektové činnosti, ať už jde o problematiku podzemních vod, sanaci a stabilizaci sesuvů na výsypkách, v lomech nebo ve volné krajině. Naše činnost se soustředí především do oblasti Podkrušnohoří, Sokolovské a Mostecké pánve. Máme ale také aktivity na Ostravsku a díky bohaté síti evropských partnerů působíme i v zahraničí.

Která témata jsou pro vaši vědeckou a výzkumnou činnost v současnosti nejdůležitější?

Aktuálně řešíme přes deset převážně mezinárodních projektů. K tradičním rekultivacím dnes přistupujeme nově skrz optiku klimatické změny. Postupy ze 70. a 80. let v dnešním méně předvídatelném klimatu s výkyvy teplot a srážek již dobře nefungují. Hledáme proto nové vhodné plodiny a způsoby, jak obnovit kvalitu antropogenních půd. Zkoumáme také emise metanu z aktivních i starých důlních děl a věnujeme se moderním technologiím, například digitalizaci, digitálním dvojčatům nebo využití systémů BIM v posttěžebních lokalitách.

Klíčovým tématem jsou pro nás přetrvávající rizika po těžbě, konkrétně termicky aktivní haldy, uvnitř kterých může docházet k pomalému prohořívání zbytků uhlí. Zajímá nás především to, co se při tomto procesu dostává do životního prostředí. Do ovzduší se například mohou uvolňovat různé škodlivé látky. Riziko může být větší zejména tehdy, když probíhá blízko povrchu, kde může mít dopad i na obyvatele v okolí. Pilotní lokality máme na Ostravsku, v Polsku, Belgii, Francii nebo Německu.

Když se vrátíme k podstatě vaší práce, co si pod obnovou krajiny po těžbě má laik vlastně představit?

Těžba je dlouhý, intenzivní a nevratný proces, takže i samotná obnova krajiny musí postupovat v několika fázích. První na řadu přichází sanace, jejímž cílem je, aby bylo nově vzniklé území bezpečné a technicky připravené na další využití. Pokud je tato fáze hotová, nastupuje rekultivace. Ta má několik kroků, ale v principu je vždy nejdůležitější rozhodnout o správném a vhodném typu rekultivace – ať už bude zemědělská, lesnická, nebo bude území ponecháno přirozené sukcesi.

Mění se přístup k rekultivacím v posledních letech?

Zásadním tématem v kontextu klimatické změny jsou hydrické rekultivace. Otázkou dnes není, zda jsme schopni jezera napustit tak, jak jsme je v 90. letech naprojektovali, to umíme. Na příkladu v německé Lužici se však ukazují další problémy. V době vyšších teplot a nepravidelných srážek je výpar natolik obrovský, že je těžké udržet hladinu, na kterou jsme je desítky let technicky připravovali. Výpar je minimálně dvojnásobný oproti tomu, co se v 80. a 90. letech predikovalo.

Těžba navíc dlouhodobě vyžadovala odčerpávání obrovského množství podzemních vod, aby horníci vůbec mohli pracovat. Po desítky let se tím uměle vylepšovala bilance celé říční sítě. S útlumem těžby tento proces skončil a toky o tuto vodu přišly, což má důsledky už dnes.

Například řeka Spréva protékající Berlínem je klíčovým zdrojem pitné vody. V jejím povodí dnes leží rozsáhlá soustava velkých německých jezer vzniklých po hnědouhelných dolech. V době, kdy je vody málo, se z nich velké množství odpařuje a zároveň do nich z dolů nic nepřitéká. Spréva tak najednou přišla o část vody, kterou byla historicky dotována. Na vtoku do Berlína je prakticky suchá a město čelí problému, kde brát vodu.

Hrozí podobný scénář z Německa i u nás v Česku?

Právě při nastavování konečné podoby hydrické rekultivace v Mostecké pánvi máme možnost zohlednit tyto změny a nastavit celé řešení tak, aby bylo do budoucna adaptabilní a podobnému scénáři jsme se vyhnuli. Je to podle mě velmi důležité a nosné téma, protože s sebou nese mnoho souvislostí, které si laická, ale mnohdy ani odborná veřejnost neuvědomuje.

Často se na to nahlíží jednoduše: voda se napustí do jezera, a tím je problém vyřešený. Jenže ve skutečnosti je mnohem důležitější, co se s vodou bude dít dál a jestli bude možné její hladinu dlouhodobě udržet. Vodní bilance je komplexní a složitý problém. Pokud se voda vypaří a nejsou zde vhodné meteorologické podmínky, tedy dostatečně vhodné zvrstvení atmosféry, aby se mohla vytvořit oblačnost, tak se samozřejmě všechno do jezera nevrátí.

Kolika oblastí na Mostecku se týká hydrická obnova?

V Ústeckém kraji máme dnes čtyři povrchové lomy a u všech se počítá s hydrickou rekultivací, jinými slovy s určitou formou zatopení. V rámci lomu Libouš se na celostátní úrovni uvažuje o jeho propojení s přehradou Nechranice a vytvořením strategické zásobárny pro celý region. Potom jsou to další lomy v Mostecké pánvi, tedy lom ČSA, Bílina a Vršany. V podstatě na všech těchto čtyřech zbytkových jamách by v budoucnu měly vzniknout větší či menší vodní plochy.

Dnes se vedou diskuse především o jejich charakteru, velikosti a způsobu zatápění. Neumíme spolehlivě určit, kde leží vyrovnaná hladina, tedy kdy budou srážky v rovnováze s výparem. Vzhledem k tomu, že je klima těžko predikovatelné, tuto úroveň hledáme poměrně složitě. Komplikuje to finalizaci a udržitelnost hydrické rekultivace. Pokud se nám to nepodaří vybalancovat, do budoucna vytvoříme spíše environmentální zátěž a budeme muset vodu do jezer neustále dočerpávat, nebo naopak odčerpávat.

„Na těžební minulost se nesmí zapomenout“

Podle čeho se rozhoduje, jaký způsob rekultivace je pro konkrétní lokalitu nejvhodnější? Co všechno je při tom potřeba zohlednit?

Řešení vhodné pro jednu lokalitu nemusí fungovat jinde. Každá má svá specifika, a proto je důležité hledat pro ni konkrétní a udržitelný způsob využití. Nemůžeme postupovat od konce a začínat například s představou rezidentní výstavby nebo solárních parků, pokud by s sebou takové využití neslo geotechnická rizika.

Zjednodušeným příkladem může být sesuv na dálnici D8, kde se ukázalo, že vybraná oblast nebyla pro stavbu komunikace vhodná. Jinými slovy, budoucí využití i charakter území bychom měli plánovat tak, abychom se podobným problémům vyhnuli.

Ne každá lokalita je vhodná pro každý typ záměru. Často se stává, že k oblasti přichází developer nebo projektant bez hlubší znalosti regionu, báňsko-technické problematiky a historie území a teprve následně rozhoduje o jeho využití. Jakmile se ale zajímáme o to, co se skutečně nachází pod povrchem a v geologickém podloží, může se ukázat, že řešení, které na první pohled působí jako ideální, levné a jednoduché, bude ve výsledku nákladné, problematické a rizikové.

Náročné rekultivace vyžadují trvalou péči. Jak zásadní je v celém procesu otázka, zda má dané území někoho, kdo si dlouhodobý provoz bude moci dovolit?

Pokud na dané lokalitě existuje veřejný zájem, který tato rizika převáží, je to legitimní. Pokud stát nebo obce potřebují strategicky důležité řešení a jsou si vědomy souvisejících rizik i toho, že do něj bude potřeba každoročně investovat desítky milionů korun, pak je to v pořádku.

V případě jezera Most se to povedlo, stalo se z něj turistické, kulturní, společenské a sportovní centrum. U menší obce by to ale možné nebylo. Zkušenosti z jiných lokalit ukazují totéž. Pokud v místě není dostatečně silný aktér, například velký státní podnik nebo město, který má zájem lokalitu převzít, rozvíjet a dlouhodobě udržovat, je lepší ji ponechat v podobě udržitelné s minimálními náklady, a nevytvářet tak do budoucna další environmentální zátěž.

Jezero Milada se dnes často uvádí jako jeden ze symbolů proměny Mostecka a příklad obnovy území po těžbě. Jak tuto lokalitu hodnotíte z odborného pohledu?

Jezera Milada a Most z rekultivačního pohledu považuji za velice úspěšné pilotní projekty. Zásadní rozdíl je ale v tom, že rozvojový potenciál jezera Milada je pořád do určité míry nevyužitý. Je to dané tím, že se rozkládá na několika katastrech menších obcí a není tam jasný dominantní hráč. Do budoucna bude naprosto zásadní udržení kvality vody na obou jezerech. Pokud by došlo k jejímu zhoršení, bude velmi komplikované a drahé škody řešit a sanovat.

Druhá věc je, že pořád musíme mít na paměti, že jde o území po těžbě. Je to antropogenní krajina, tedy báňská stavba, která byla kompletně uměle vytvořena. A s takovým územím jsou neodmyslitelně spojená posttěžební rizika, která jsou do této krajiny trvale vtisknutá.

Pro dlouhodobý management je naprosto zásadní znalost báňské historie. Musíte vědět, co se v daném území a jeho okolí skutečně nachází, aby nedošlo k zásahům, které by mohly lokalitu v budoucnu nevratně poškodit. V blízkosti Milady se například nachází chemická skládka. Je sice sanovaná, ale je potřeba o ní vědět a při dalším využívání území s ní počítat. V případě jezera Most jsou rizikem kaliště popílku z chemických závodů, kde může docházet k prosakování.

Co přesně hrozí, pokud se báňská minulost podcení? Jak se to může v praxi projevit?

Na některých územích tvořených výsypkami se přímo v nich nebo lokálně na dně nacházejí odepsané bloky zásob uhlí. Pokud by při stavební či vrtné činnosti došlo k jejich narušení a následnému propojení s vodou v jezeře, mohlo by dojít ke kontaminaci. To je vzhledem ke zdejší geologii v principu přirozený proces, samozřejmě ale není slučitelný s kvalitou vody, která je pro nás vhodná ke koupání.

Každý provozovatel by měl proto důkladně znát specifika lokality i její historii. Týká se to všech rekultivovaných ploch. Jejich další využívání musí jít ruku v ruce s respektem k tomu, jak a proč daná lokalita vznikla. To, před čím varujeme, je snaha rychle zapomenout na těžební minulost a začít území vnímat jako běžnou krajinu. Naopak tato znalost je pro její další vývoj zásadní.

Jak byste z odborného pohledu zhodnotil současný stav proměny krajiny na Mostecku?

Obecně se stav životního prostředí změnil ve všech směrech. Ať už jde o kvalitu ovzduší, prašnost a rozptylové podmínky, biodiverzitu nebo kvalitu povrchových vod, environmentální ukazatele se za posledních dvacet let změnily zcela zásadně. Díky masivním investicím do dnes už uzavíraných tepelných elektráren se proměnila i čistota ovzduší. Největším problémem už nejsou environmentální ukazatele, ale spíš historicky přetrvávající povědomí o „měsíční krajině“ Mostecka, které dávno neodpovídá realitě. I díky rekultivacím je dnes v regionu například obrovské množství zelených ploch na bývalých výsypkách.

Krajina je zelenější a ovzduší čistší. Zůstávají tu přesto nějaká rizika?

Určitou zátěž spojenou s těžbou uhlí tu máme a v podstatě vždy mít budeme. Jedním z typických problémů jsou důlní vody. To se týká oblasti od Chomutova po Ústí, která byla na konci předminulého a začátkem minulého století intenzivně rozfárána hlubinnou těžbou, tedy ještě předtím, než vznikaly povrchové lomy.

Podobně jako změnily krajinu na povrhu, je síť propojených chodeb také pod povrchem. Po konci těžby se do nich vrátila voda a je v kontaktu s uhelnou substancí. Jak bude hladina stoupat, tak se může dostat až k povrchu nebo do kontaktu s vodou ve studních a hrozí kontaminace.

Pokud se s tímto problémem bude pracovat správně, může být environmentální stav regionu i do budoucna velmi dobrý. Pokud ale toto riziko podceníme, může se stát, že se některé environmentální ukazatele lokálně a na nějaký čas zhorší, v některých případech i výrazně. V tuto chvíli bych řekl, že obecně je stav regionu dobrý a zdravý, ale zároveň tady máme vykřičník. Není to důvod k tomu říct si, že je všechno v pořádku a můžeme za těžební minulostí jednoduše zavřít dveře. Historie tohoto území s sebou nese závazky, se kterými se budeme muset dlouhodobě vypořádávat.