Žně finišují a drtivá většina hlavních obilovin a olejnin je „pod střechou“. Srovnání s výsledky předchozích deseti let prokazuje plný dopad klimatického rozvratu na rentabilitu zemědělské produkce a hospodaření v krajině. To vyžaduje daleko důraznější roli státu.
Aktuální data ze žňového zpravodajství Státního zemědělského intervenčního fondu k 10. srpnu ve srovnání s dlouhou časovou řadou Českého statistického úřadu za roky 2016 až 2025 ukazují, že se nestabilní klima plně projevilo na výsledcích letošních žní. Po přemíře podzimní vláhy, která komplikovala zakládání porostů, podivné zimě se střídáním oteplení a holomrazů, jarních průnicích hmot mrazivého vzduchu, které poškozovaly vegetaci v kritických fázích vývoje, nastoupilo suché a horké jaro a zejména počátek léta, kdy na mnoha místech od zimy prakticky nespadly žádné relevantní srážky. Je proto zcela jasné, že se naše zemědělství neobejde bez hluboké a systematicky podporované transformace a adaptace.
Když pole nesypou
Více než 55 procent všech plodin pěstovaných na naší orné půdě tvoří ozimá pšenice, ozimá řepka a jarní a ozimý ječmen. Aktuálně je jejich sklizeň prakticky u konce, takže je možné ukázat, jak se na jejich produkci projevilo nestabilní klima.
Ozimé pšenice se k 10. srpnu sklidilo 96,9 procenta s průměrným výnosem 5,87 tuny z hektaru, což dává výsledek 4,22 milionu tun. Letošní produkce je tak citelně pod desetiletým průměrem a její hodnota odpovídá mimořádně suchému roku 2018. Přestože celkové osevní plochy ozimé pšenice klesly meziročně jen o procento, výnos se propadl téměř o pětinu.
Ještě horších výsledků dosahuje produkce ozimé řepky, která letos dosáhla rekordně špatných průměrných výnosů 2,63 tuny z hektaru. Aktuálně jí je sklizeno 786,6 tisíce tun, což je nejhorší výsledek za posledních dvacet let. Jde o výsledek kombinace snížení osevních ploch o desetinu a propadu hektarové produkce o pětinu. Cena této komodity na burzách výrazně roste a očekává se zvýšení dovozů, což se promítne do tlaku na vyšší ceny v potravinářství i petroprůmyslu.
Jarní ječmen se v Česku obvykle cíleně pěstuje pro potřeby potravinářského průmyslu, respektive produkce piva. Jeho aktuální výnos činí asi 5,3 tuny z hektaru s celkovou produkcí 861,2 tisíce tun. To je nejslabší výsledek v posledním desetiletí. Část jej navíc kvůli kolísavé kvalitě nebude možné využít pro výrobu piva, ale skončí jako krmný produkt. Přes pokles na dno pětiletého průměru však nejsou výnosy tak zlé, jak se ještě v květnu leckde očekávalo.
Asi jedinou hlavní obilovinou, jejíž produkce se nepropadla výrazně pod očekávání, je ozimý ječmen. Při průměrném výnosu 5,97 tuny z hektaru dosahuje produkce této krmné komodity na celkové úrovni 682,1 tisíce tun.
Jak bylo řečeno, uvedené hlavní obiloviny a olejniny se pěstují asi na 55 procentech orné půdy. Na zhruba 20 procentech půdy se pěstují pícniny pro krmení dobytka (vojtěška, jetel a další) a zbylých 25 procent polí zabírají pozdější jarní plodiny, jako je kukuřice, oves, cukrovka, sója, slunečnice, hrách či brambory. Ty dokončují svůj vývoj a jejich sklizeň teprve začne.
S ohledem na červencové a srpnové pokračování extrémních veder a sucha a nevyrovnanost vývoje mnoha porostů nicméně agronomové očekávají významné propady kvality a výnosů i u těchto „pozdních jařin“. Stejně jako v případě již sklizených obilovin a olejnin se předpokládají velké rozdíly mezi regiony, jednotlivými zemědělskými oblastmi i konkrétními farmami.
Napjatá ekonomika
Česko je ve většině uvedených komodit čistým exportérem, takže naší zemi nedostatek potravin nehrozí. Státy Evropské unie navíc trvale vyvážejí víc než pětinu své produkce obilovin, takže i propady úrody v západní a jižní Evropě spíše sníží dlouhodobý přebytek exportu. Očekává se ale zvýšený tlak na dovoz řepky.
Primárně se špatná sklizeň projeví v ekonomice zemědělských podniků a rodinných farem. Meziročně jim totiž vzrostly náklady – hlavně kvůli válce mezi USA a Íránem, která způsobila růst cen paliv a hnojiv. Výkupní ceny obilí na burzách sice meziročně vyskočily asi o desetinu, ale při propadu produkce o pětinu v praxi není příliš s čím obchodovat.
Druhým pilířem českého zemědělství je produkce mléka a masa, zejména skotu. Zatímco chov hovězího dobytka na maso dlouhodobě stoupá, ekonomika chovů mléčných krav je kvůli nadprodukci v krizi. Na konci července klesaly ceny mléka v akčních nabídkách supermarketů až na úroveň, že bylo leckdy levnější než balená voda.
Přebytek mléka na evropském trhu stlačil výkupní i prodejní ceny pod náklady na výrobu, takže část producentů prodává se ztrátou a středně velké podniky sčítají ztráty v milionech za měsíc. Z krize zatím vycházejí výrazně lépe farmy, které prodávají a zpracovávají mléko prémiové kvality pro cílové zákazníky.
Prakticky každý chov však nyní trápí nedostatek velkoobjemových krmiv, protože travní hmoty potřebné pro krmení je v důsledku jarního a letního sucha velmi málo. Farmy tak rozšiřují pastviny, dovážejí drahé krmivo z horských oblastí či ze zahraničí, nebo přikrmují dobytek krmivem původně určeným na zimní sezonu. Ekonomika zkrátka v „živce“, jak se říká živočišné produkci, i v „rostlince“ jede leckde nadoraz a klimaticky i ekonomicky náročný rok pokračuje.
Cesta z krize leží v ekologizaci zemědělství
Na jaře jsem se zúčastnil semináře, na němž manažer jedné velké zemědělské skupiny odhadoval, že na cca 20 procentech „horších“ polí, kde jeho holding hospodaří, dosahuje při pěstování obilovin, olejnin a kukuřice ztrát v řádu tří až šesti tisíc korun na každý hektar. Těmi horšími poli myslel zejména svažitější, zamokřenější, písčitější, kamenitější, erozně ohroženější či z jiných důvodů méně výnosné pozemky. Po letošních žních a zvýšení cen vstupů ekonomický tlak na rentabilitu produkce dále poroste. Geneticky modifikovaná osiva, průmyslová hnojiva či pesticidy přitom pomohou celkovou situaci zvrátit jen velmi těžko, protože kvůli vyšší ceně zvyšují hektarové náklady.
Cestou k řešení gradující krize proto není vyšší intenzifikace, kterou předpokládá programové prohlášení vlády, ale pravý opak, totiž ekologizace zemědělství. Známých a konkrétních řešení je celá řada – z dějin klimaticko-ekonomických zemědělských krizí je známo, že obvykle fungují jen ve vzájemné kombinaci a při soustavném zavádění.
Základem je lepší péče o půdu a půdní život, které zvyšují odolnost vůči suchu. Příklady z praxe ukazují, že organické hnojení, meziplodiny či aplikace regenerativních zemědělských postupů chrání pole před těmi nejhoršími projevy sucha.
Optimalizaci nákladů a zlepšování ekonomiky pěstování plodin pomáhá snižování dávkování nákladných hnojiv a pesticidů na těch místech polí a porostů, kde to dává význam. Už dlouho totiž nejde o to mít nejkrásnější porosty, ale mít pokud možno nejlepší dosažitelnou ekonomiku. Praktickým řešením jsou postupy a technologie precizního zemědělství.
Pole s nižší bonitou, kde se realizuje ekonomicky nevýhodná nadprodukce, je potřeba vracet přírodě. Stále více zemědělců proto přechází do prémiových dotačních schémat, kdy významné procento svých polí vyčleňují z intenzivní produkce na státem dotované nektarodárné úhory, zatravněné kolejové řádky či široké pásy podél povrchových vod a souvratí. Není to pilíř, ale důležitý doplněk ekonomiky farmy, který při dobrém nastavení pomáhá obnovovat biodiverzitu v krajině a bránit znečištění vod.
Ukazuje se, že suchu lépe odolávají pole a louky chráněné vegetací před vlivem větru a slunce. Na okraje polí se proto vracejí větrolamy, stromořadí, či dokonce rozsáhlé agrolesnické systémy. Chovaným zvířatům poskytují stín a potravu v podobě rosou živeného travního drnu. Jakkoli to mají zrovna letos stromy na polích těžké, jde o jednoznačně racionální cestu jak bránit erozi a zadržovat vodu v krajině.
„Budeme vykopávat roury“
Obrovským problémem, kolem něhož se dlouho chodí po špičkách, jsou meliorační trubky ležící pod víc nežli čtvrtinou našich polí, které odvádějí vodu z krajiny. Byly budovány zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století – i v naprosto nevhodných podhorských a horských lokalitách. Česko je střechou Evropy a srážky padající stále více v podobě přívalových dešťů jimi rychle odvádíme z naší krajiny.
Na tento problém dlouhodobě upozorňují vědci a ochránci životního prostředí, poslední dobou však si jeho závažnost uvědomuje mnoho hospodářů. Nedávno mi jeden jinak velmi „konvenční“ zemědělec z většího podniku říkal: „Stovky let bylo mokro a tak tu půdu naši tátové vysušovali. Teď je holt problémem sucho, takže ty roury budeme muset leckde zase vykopávat.“
V době gradující klimatické krize je třeba začít mluvit i o tom, že je část naší orné půdy třeba cíleně a podporovaně zalesňovat druhově pestrými lesy, které přispívají nejen k ochlazování krajiny, ale také k produkci biomasy potřebné pro částečné nahrazení zemního plynu. A tedy ke snížení závislosti na fosilních exportérech i k redukci emisí uhlíku, které klimatický rozvrat způsobily. Příkladem může být Dánsko, které spustilo velmi robustně financovaný program přeměny až 15 procent zemědělské půdy na lesy a přírodní stanoviště.
Systémové zvládnutí krize vyžaduje také přímé posílení pozice zemědělců, kteří jsou dnes často v pasti vstupních cen určovaných na jedné straně prodejci zemědělské chemie, technologií a hnojiv a na druhé straně několika málo odběrateli jejich úrody (netřeba rozvádět, že firmy pod kontrolou rodiny premiéra Andreje Babiše ovládají významnou část této vertikály). Pokud se mají farmáři osvobodit z tlaku nespravedlivého ekonomického systému, potřebují robustní státní podporu faremního zpracování a distribuce jejich produktů přímo ke koncovým zákazníkům.
Letos jsme naplno zjistili hloubku, rozsah a vážnost klimatické krize. Pokud chceme ekonomicky udržitelné zemědělství, dostupné a kvalitní potraviny a odolnou krajinu, kde se dá žít, neobejdeme se bez velmi významných změn. Úkolem vlády není strkat před klimatickou krizí hlavu do písku, ale farmářům, vodohospodářům a lesníkům – kteří jsou jako správci krajiny v první linii boje s extrémním počasím – aktivně pomáhat prostřednictvím cílených programů ekonomické a technologické podpory, odborného poradenství a systematických opatření směřujících k adaptaci celé naší krajiny na nový režim.
Matěj Pomahač
Matěj působí jako konzultant zemědělských technologií ve společností Agdata. Zároveň je spolupředsedou Zelených.
