Uhlí je v Evropské unii již zcela okrajovým zdrojem elektřiny. Na výrobě elektrické energie se podílí ani ne deseti procenty, uvádí v nedávno zveřejněné zprávě mezinárodní think-tank Ember.
Na každém večírku nakonec zůstane posledních pár lidí, kteří hospodu opouštějí až ve chvíli, kdy je personál vyhání ven koštětem. Představme si na chvíli večírek uhelný, na němž jsou všechny evropské státy. Jeden po druhém přestávají vyrábět energii z uhlí – zvedají se ze židlí a odcházejí domů. Deset unijních států už večírek opustilo. Dalších devět má nohu ve dveřích. Česko velmi pravděpodobně odejde těsně před zavíračkou, i když i jí už dochází elán k uhelnému křepčení.
Přesné datum nehraje roli
Devatenáct zemí EU má ve svém energetickém mixu nulový nebo méně než pětiprocentní podíl uhlí, uvádí think-tank Ember. Estonsko, Litva či Lotyšsko elektřinu z uhlí nikdy nevyráběly. Malta odstavila uhelné elektrárny už v roce 1995. Loni v červnu přestalo pálit uhlí Irsko, ještě předtím v dubnu tak učinilo Finsko. Původně přitom počítalo s odchodem od uhlí až v roce 2029, jenže za posledních pět let rostla v severském státě jedna větrná elektrárna vedle druhé, takže uhelné zdroje už se ve Finsku zkrátka nevyplatí provozovat.
I v Česku už uhelným elektrárnám přestává vycházet ekonomika provozu. Kvůli drahým emisním povolenkám budou končit. Příští rok zavře největší z nich – uhelná elektrárna Počerady s výkonem 1200 megawattů. Odstaveny budou i dva uhelné bloky ve Chvaleticích. Přesto má uhlí na výrobě elektřiny v tuzemsku stále více než třetinový podíl.
„Mnoho zemí má stále určitou významnou uhelnou výrobu – Polsko, Německo, Česko, Bulharsko, Nizozemsko, Itálie, ale třeba i Řecko. Osobně varuji před těmito druhy cílů, jako je daný rok odchodu od uhlí. Trajektorie je jasná, jestli to bude o pár let dříve či později opravdu nehraje roli,“ komentuje to ředitel strategie poradenské společnosti EGU Michal Macenauer.
Dobrý příklad Řecko
Některé státy to s odchodem od uhlí neměly těžké, neboť se fosilní zdroj na výrobě jejich elektřiny vždycky podílel minimálně. Srovnávat je se situací v Česku, kde naopak uhlí historicky sehrálo obrovskou roli – nejen jako palivo, ale i jako symbol prosperity a zaměstnanosti některých regionů – by proto nedávalo smysl.
Pro Česko by ale mohlo být dobrým příkladem Řecko. Tato země ještě v roce 2014 vyráběla více než polovinu elektrické energie z uhlí. Nyní už tvoří jen necelých pět procent energetického mixu. Velkou část poptávky vykryly solární elektrárny, jejichž potenciál výroby je v Řecku výrazně vyšší než v Česku.
Z dat think-tanku Ember ovšem také vyplývá, že vedle obnovitelných zdrojů v Řecku nahrazují uhlí i nové plynové elektrárny. A ty se v Česku zatím nestavějí, ačkoliv by měly. Původně mělo Řecko stanovený rok odchodu od uhlí 2028, podle posledních informací to ale vypadá, že by to mohlo stihnout už příští rok.
„Jiným příkladem z Evropy může být Velká Británie, která předloni uzavřela svoji poslední uhelnou elektrárnu. Tím ukončila 142 let dlouhou historii výroby elektřiny z uhlí na svém území,“ říká analytik Asociace pro mezinárodní otázky Oldřich Sklenář.
„Ne každá země má ovšem takové podmínky pro rozvoj větrné energetiky jako právě Británie. Onshore a offshore elektrárny vyrábějí více než 29 procent zdejší produkce elektřiny. Největší podíl mají ale i tak plynové elektrárny, které loni zajišťovaly 31 procent britské výroby,“ popisuje analytik.
Renesance jádra na papíře
Nejtěžší to s odchodem od uhlí budou mít země evropského hnědouhelného trojúhelníku. Německo, Polsko a Česko mají stále významný podíl fosilního zdroje na výrobě elektrické energie.
„Z pohledu náhrady uhlí v energetice si z uvedené trojice vede nejlépe Německo, kterému se v rámci Energiewende daří plnit stanovené cíle v oblasti rozvoje obnovitelných zdrojů. Otázkou ovšem je, za jakou cenu pro koncové spotřebitele. Kromě vysoké ceny elektřiny se jako problém ukazuje i zoufale pomalá výstavba sítí a dlouhodobá závislost německé energetiky na importovaném zemním plynu,“ popisuje Sklenář. Německu by se též s největší pravděpodobností lépe odcházelo od uhlí, kdyby si čistě politickým rozhodnutím nezavřelo své jaderné elektrárny.
Polsko a Česko naopak plánují velkou renesanci jaderné energie. Ta se ale zatím rýsuje jen na papíře. V Česku se mají nové jaderné bloky v Dukovanech otevřít ve zkušebním provozu v roce 2036. V Polsku se zatím počítá s rokem 2040.
„Co se v Polsku daří, je rozvoj větrné energetiky – větrné elektrárny tam zajišťují kolem čtrnácti procent výroby elektřiny. Přitom ještě relativně nedávno na tom bylo Polsko v této oblasti podobně jako Česko. Rozdíl je v tom, že u nás se výroba z větru stále nedostala přes jednoprocentní podíl,“ upozorňuje Sklenář.
Co z toho budeme mít
Pokud chce Evropská unie dostát svým klimatickým cílům, musí se uhlí zbavit co možná nejrychleji. Faktem je, že z globálního hlediska stojí Evropa jen za malým množstvím emisí. Vliv uzavírání evropských uhelných elektráren tak nebude mít na zpomalování klimatické změny významnou roli. To často zmiňují i představitelé vládní strany Motoristé sobě. Například teprve nedávno dosazený ministr životního prostředí Igor Červený uvedl v Otázkách Václava Moravce, že se Česko a Evropa na emisích podílejí „pouze malou částí“.
Motoristé ale zapomínají dodat, že zavírání uhelných elektráren bude mít prokazatelně přímý pozitivní vliv na životy Evropanů včetně Čechů. „Ano, Evropa dělá zhruba šest procent emisí, takže zavírání našich uhelných elektráren klimatickou změnu nevytrhne. Ale přece k tomu nemůžeme přistupovat způsobem: soused má na zahradě nepořádek, tak já ho tam budu mít taky a nezačnu si uklízet, dokud nezačne on,“ komentuje Daniel Kortus, vědec z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze.
„Evropa zbohatla na spalování fosilních paliv a dělat teď, že se nás to vlastně netýká, mi přijde osobně jako špatný vzkaz, který vysíláme zbytku světa,“ míní Kortus, který stojí za projektem Klimatomluva. Ten si klade za cíl vyvracet na sociálních sítích dezinformace a mýty o klimatické změně.
„Oxid uhličitý vydrží v atmosféře stovky let, takže z tohoto hlediska efekt zavírání uhelných elektráren nebude znatelný hned, i když je zavřeme všechny,“ uvádí Kortus. „Znatelné hned ale bude to, že se vyčistí ovzduší v místech spalování uhlí. Protože aerosoly, dusíkaté a siřičité sloučeniny, které dělají smog, nevydrží dlouho. Smog, který vidíme v Praze v zimních měsících, kdy se fakt hodně topí, do budoucna nemusí vůbec být,“ argumentuje Kortus. „Za mě to není o tom trošku snížit světové emise, ale vyčistit si tady u nás vzduch, což bude mít obrovský vliv na kvalitu života,“ dodává vědec.
Sára Mazúchová
Sára začínala ve studentském časopise Brainstorm. V ekonomické redakci MF Dnes a iDNES.cz ji naprosto pohltilo téma energetiky, kterému se bude věnovat, dokud to bude zajímavé (tedy s největší pravděpodobností až do konce svých dnů). Má dvouletého syna a až na to jednou bude mít čas, napíše knížku.
