Čína v zelených technologiích předběhla EU, varuje Jan Dusík z Evropské komise

Evropská unie není jediná, kdo se snaží snižovat emise, a otázka nestojí tak, zda vrhnout peníze na bezpečnost, nebo klima. To jsou některé z mýtů, které v rozhovoru pro Ekonews vyvrací Jan Dusík, zástupce generálního ředitele pro oblast klimatu Evropské komise.

„Praktické dopady změny klimatu budou další riziko, které se připojí k těm bezpečnostním, ať už jde o dopady na infrastrukturu, zemědělství či na migraci,“ uvádí vysoce postavený Čech v Evropské komisi. Jan Dusík v rozhovoru s Ekonews popisuje, že v mainstreamové debatě klimatické cíle v Evropě nikdo nezpochybňuje. Hodně se ale hovoří o tom, jak jich dosáhnout.

Předmětem diskusí jsou především emisní povolenky pro dopravu a domácnosti známé pod zkratkou ETS2. Řeší se, zda by se měly rozběhnout podle schválené legislativy ve „zkušebním provozu“ už v příštím roce, nebo zda je odložit a případně upravit.

„Existuje kolem toho věcná debata, ale i řada dezinformací, ať už politicky motivovaných, nebo cíleně podsouvaných ze zahraničí, včetně Ruska. Tomu se snažíme čelit tím, že vysvětlujeme, jak budou opatření fungovat a jak se při tom myslí na sociální dopady. Jedna úroveň je expertní a tam je shoda, jak to celé má fungovat. A druhá je politická,“ uvádí Dusík.

Evropa si stanovila klimatický cíl dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. Nyní se debatuje o průběžném cíli pro rok 2040. Jak si vedeme v jeho plnění?

Dochází k propojení konkurenceschopnosti a dekarbonizace. Klimatické cíle zůstávají v platnosti a jde o to vymyslet, jakým způsobem Evropa dokáže posílit svoji konkurenceschopnost. Celosvětová dekarbonizace je jednosměrný proud. Jde o to, aby Evropa dokázala využít svojí pozice, ať už politické, ekonomické nebo vztahů s různými zeměmi, a přetvořila ji do ekonomických výhod. Abychom mohli uplatnit to, co vyrábíme čistého buď tady, nebo ve světě. A aby se to mohlo propojit s financováním dekarbonizace v EU i ve světě.

Jsou cesty, jak tohle udělat?

Dohoda o čistém průmyslu neboli Clean Industrial Deal je takový rámec. Přijala se opatření pro sektor ocelářství, diskutuje se o automobilovém průmyslu, chemickém průmyslu. Řešíme, jak bude definován cíl pro rok 2040 a jaké budou jeho základní parametry. Cíl zatím nepůjde do přílišných detailů, to je otázka legislativy, která se bude připravovat a diskutovat od příštího roku. Paralelně probíhá diskuze o tom, jakým způsobem pracovat se zeměmi ve světě prostřednictvím našich programů, jako jsou Global Gateway, Clean Trade Industrial Partnerships, což je rozvíjení bilaterální spolupráce společně s byznysem a jednání s partnery.

Zmínil jste ocelářství, tam už jsou známé podrobnosti? Třinecké železárny nedávno odložily pořízení obloukové pece, která měla přispět k dekarbonizaci. Vyčkávají a říkají, že se jim nedaří získat potřebných 70 procent dotace.

Akční plán pro ocelářství byl přijat na jaře. Největší diskuze se vede okolo toho, jak snížit ceny energií, které způsobuje převážně evropská závislost na dovozech, částečně z rizikových zemí. Řešením je linka mezi dekarbonizací, udržitelností a konkurenceschopností. Ve chvíli, kdy dokážeme vyrábět čistou elektřinu na lokální úrovni, posílit sítě a vytvořit dostatečné kapacity pro skladování energie, tak se dostaneme na cestu k tomu, že přestaneme být závislí. Sníží se ceny energií a to pomůže nastartovat průmysl. Cestou v energetice jsou obnovitelné zdroje. Součástí toho mixu je i jádro, což je oblíbená otázka v Česku. Jádro určitě má v dohledné budoucnosti svoji roli. Co lze elektrifikovat, musíme elektrifikovat. Ale existují také opatření ke snižování energetické náročnosti – ať už v průmyslu, v dopravě či v domácnostech.

A na tom panuje v Evropské unii shoda? Protože česká debata je jiná a cíle se zpochybňují…

Shoda v mainstreamu existuje, ale jsou tam nuance a různé úhly pohledu. Hodně se diskutují emisní povolenky pro dopravu a domácnosti známé pod zkratkou ETS2. Řeší se, jestli by se měly už teď rozběhnout podle schválené legislativy, nebo jestli se mají odložit či upravit. Spekuluje se o tom, jaké budou ceny. Existuje kolem toho věcná debata, ale i řada dezinformací, ať už politicky motivovaných, nebo cíleně podsouvaných ze zahraničí, včetně Ruska. Tomu se snažíme čelit tím, že vysvětlujeme, jak budou opatření fungovat a jak se při tom myslí na sociální dopady. Jedna úroveň je expertní a tam je shoda, jak to celé má fungovat. A druhá je politická, do které spadá i ta česká debata.

Na rozvoji obnovitelných zdrojů se všichni shodnou, ale pak vždycky následuje, že síť to neunese, že na to není připravená, nejsou kapacity…

Když si vezmete, že zhruba třetinu ceny elektřiny, kterou platíte, představují distribuční poplatky, tak síť a její kondici financujete. Samozřejmě bude velký úkol distribuční síť v Evropě modernizovat a více propojit. Mluví se o tom už mnoho let. Jenže evropský energetický trh není úplně volný, je tam řada bariér. Země se neshodnou na jednotném tarifu pro zdanění elektřiny, a přitom daňové otázky potřebují jednotnost. A pak je potřeba vymyslet přenosy přes hranice, protože to je třeba v Česku věčné téma. Zaznívá neustále: „My nemáme dost sluníčka a větru, abychom pokryli potřeby, které v Česku budeme mít.“ Potřebujeme posílit přeshraniční toky elektřiny, aby byl trh skutečně panevropský a plně využíval potenciálu obnovitelných zdrojů.

Kdo to zařídí?

Evropská komise má jasno, co by se mělo stát, a členské státy se na tom musí shodnout. Některá tabu, jako je jednotná energetická daň nebo propojování energetických systémů, se ale zatím nepodařilo odstranit. Když se podíváme na širší zarámování, tak Kompas konkurenceschopnosti, který vyšel v lednu, mluví o takzvaném dvacátém osmém režimu. Komise navrhuje, že nelze mít 27 různých režimů v 27 členských státech, ale je potřeba mít jeden společný. Zase se to vrací k Draghimu (bývalý prezident Evropské centrální banky Mario Draghi připravil v roce 2024 pro EU strategii konkurenceschopnosti, pozn. aut.) a k posílení potenciálu jednotného vnitřního trhu. Jeho rozvoj se v nějakém okamžiku zastavil a může jít dál, pokud bude vůle členských států vnitřní trh prohloubit, a tím Evropu posílit navenek. Jde o to odstranit vnitřní bariéry a získat větší potenciál pro to táhnout za jeden provaz.

Zároveň se debatuje o tom, že teď musíme peníze vrhnout na bezpečnost a že nezbudou peníze na investice do klimatických opatření. Proč se nezdůrazňuje, že jde o spojené nádoby?

Jednak je tam energetická bezpečnost, kdy ještě pořád financujeme válečný režim v Rusku tím, že si od nich kupujeme ropu a plyn. A jednak změna klimatu a tou se zabýváme také čím dál intenzivněji. Praktické dopady změny klimatu budou další riziko, které se připojí k bezpečnostním rizikům – ať už jde o dopady na infrastrukturu, zemědělství či na migraci.

Co byste řekl na argument, že sucho, vedra i povodně tady byly vždycky?

Frekvence, intenzita, nepředvídatelnost, ekonomické dopady. Říkáme, že je potřeba se připravit na změnu klimatu a není to změna zítra, je to změna klimatu probíhající dneska. Je potřeba budovat odolnost, která bude odolností v širším slova smyslu. Vidíme, že je čím dál složitější získat pojištění proti škodám způsobeným změnou klimatu, je to tedy ekonomická nutnost.

Odhaduje se, že ekonomiku stojí až sedmkrát více dopady změny klimatu než omezení emisí skleníkových plynů a dekarbonizace. Na tom se všichni v evropském politickém mainstreamu shodují, že daleko dražší budou dopady změny klimatu než se snažit o řešení zastavením emisí.

Oblíbená námitka zní, proč by Evropa měla něco dělat se svými šesti procenty podílu na celosvětových emisích, když zbytek světa nedělá nic…

Svět ale dělá. Čína je dnes dál v zelených technologiích než Evropa a jde rychleji kupředu, ona nám utíká, protože vidí, že to je směr.

Co je její hlavní motivací?

Především jsou to ekonomické důvody, protože vědí, že to bude fungovat a budou z toho ekonomicky profitovat. Mají svoje problémy, jako je lokální znečištění, ale vsadili i geopoliticky na to, že budou lídr v čistých technologiích. V Číně už třeba také mají systém emisního obchodování, což ne vždycky v Česku zaznívá.

Takže třeba uhlíkové clo (CBAM), které EU chystá, už dávno mají?

Mají svůj systém, ale nemají ho na úrovni toho evropského. My nevidíme CBAM primárně jako zdroj peněz pro Evropskou unii, ale jako nástroj k tomu, aby i ostatní země zavedly svoje zdanění nebo jiné zpoplatnění uhlíku. CBAM má vést k tomu, že všichni budou investovat do dekarbonizace a budou dekarbonizovat díky penězům, které se vygenerují, ať už emisním obchodováním nebo uhlíkovou daní. Na světě funguje více než 70 systémů různého zpoplatnění uhlíku a v našem Generálním ředitelství mám pod svým vedením jednotku, která se věnuje diplomacii zpoplatnění uhlíku. Čili pracujeme se zeměmi, které o to mají zájem, pomáháme jim vytvořit jejich systémy na modelu toho, co vzniklo a funguje v Evropě.

Které země to třeba jsou?

Třeba Kolumbie, Brazílie, Mexiko, Keňa, Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie…

A jejich motivace?

Všichni se shodují na tom, že je potřeba snížit emise uhlíku. K tomu jsou třeba rozpočty, a zdaleka nejen ty veřejné, potřebujete aktivovat a investovat soukromé peníze. Takže zdaníte „špinavé“ firmy, abyste mohli pokračovat v dekarbonizaci. Státy jsou ekonomicky motivovány generovat soukromé prostředky, které budou dekarbonizaci financovat.

Částečně k tomu přispívá i „hrozba“ evropského CBAM, protože když budou firmy dovážet produkty do Evropy, budou zatíženy zdaněním uhlíku. To vzniká rozdílem zdanění uhlíku, které máme v Evropě a které mají u sebe doma. Pokud mají ve své zemi nulu, tak zaplatí celou daň – pokud doma odvádějí část, zaplatí rozdíl. Podstata je, aby produkt, který se dostává na trh Evropské unie, měl stejné podmínky z hlediska uhlíkové stopy a jejího zpoplatnění, ať už byl vyroben v EU, v USA nebo v Číně.

Unie v případě uhlíkového cla na jaře schválila zjednodušení v tom smyslu, že devíti z deseti firem se nebude týkat, ale zároveň pokryje 99 procent emisí dovozců.

Ano, to je celá logika dnešní diskuze uvnitř Unie o dekarbonizačních cílech. Nikdo v mainstreamu nezpochybňuje cíle ani to, že máme stanovit dlouhodobý cíl pro rok 2040, abychom věděli, kam směřujeme, a orientovali na to legislativu. Bavíme se ale o tom, jak toho dosáhnout co nejefektivněji, a jestli je v nastavení našich předpisů, procesů, plánů nějaký prostor pro zjednodušení, aniž bychom podkopali cíl.

Pak ještě poběží debata, jakým způsobem se do splnění cíle bude promítat skutečné omezení emisí a do jaké míry zachytávání a ukládání uhlíku a mezinárodní obchodování s kredity. Tato flexibilita ale není na pořadu v této dekádě, možná až mezi roky 2030 až 2040. Určitě to však bude potřeba pro těch posledních deset procent emisí na cestě k uhlíkové neutralitě do roku 2050. Musíme poskládat opatření tak, aby byla splnitelná, přičemž víme, že ani v roce 2050 nebudeme schopni mít nulové emise. Zbývající emise musíme dokázat vykompenzovat.

Dnes ještě technologie ukládání uhlíku nejsou příliš rozvinuté…

Ano, naprostý základ je elektrifikace. Vidíme tam řešení v Evropě, včetně našich technologií pro tepelná čerpadla, ať už pro domácnosti nebo pro průmysl, pro centrální zásobování teplem. To jsou věci, kde to může fungovat. Když se podíváte na uhlíkovou náročnost, tak nejhorší je uhlí. A uhlí je čím dál tím dražší, protože je čím dál tím dražší povolenka, a tím se samo stává neekonomické.

Takže myslíte, že není potřeba zákaz uhlí? To byla jedna z výtek ekologických organizací vůči cíli pro rok 2040, že uhlí nebude zakázáno…

Je to tak. Důležitá součást je spravedlivá transformace, abychom netěžili a nespalovali uhlí jen proto, že to dává lidem práci, ale abychom jim dali jinou práci, kterou budou moct dělat. Uhlí už teď přestává být ekonomické. Debata o tom, jestli má být konec uhlí v Česku v roce 2033, nebo 2035, ve své podstatě nedává smysl, protože odklon mezitím nastane z ekonomických důvodů.

Zmiňoval jste, že klimatická rizika budou brzy na stejné úrovni, jako jsou dnes ta bezpečnostní. To v Česku neslyšíme…

V EU Preparedness Union Strategy (dokument EU o tom, jak řešit nadcházející krize, pozn. aut.) jsou rovněž klimatická rizika. Bavíme se o nich s kolegy, kteří mají na starosti bezpečnostní agendu, a sčítání rizik pro ně jasně zahrnuje i rizika klimatická.

U nás tato rizika zmiňují pojišťovny, které to vidí na svém byznysu, banky, ale nikdo další…

Kjótský protokol (mezinárodní smlouva z roku 1997, pozn. aut.) vzniknul díky tomu, že tehdy pojišťovny řekly, že to nebudou platit a že je potřeba to řešit, protože ony to neufinancují. Nyní debata pokračuje. Důležité je, aby investoři věděli, že toto je trend. Pro většinu firem je daleko důležitější předvídatelnost regulace. Tedy aby věděly, co se po nich bude chtít v roce 2040, a ne že přijde nová vláda, tohle škrtne, tamto vyhodí a ony budou muset svoje investice odepsat. Druhá věc je, že ti, kteří již investovali, nechtějí rozvolnění podmínek ani to, aby se tím zpochybnila jejich investiční rozhodnutí.

Velkou otázkou taxonomie a nefinančního reportingu je, jakým způsobem vše zjednodušit, aby současně zůstal zachován princip toho, proč se to dělá. To znamená mít data, aby investoři věděli, kdo je čistý a kdo špinavý. Máme návrhy, ale debata pořád pokračuje, do jaké míry požadavky na firmy ořezávat. Z finančního sektoru přitom slyšíme, že investoři a banky potřebují data, potřebují to umět měřit a potřebují, aby firmy měly tranziční plány. Aby investoři viděli, že to je průmysl, který je přijatelný pro klienty a také životaschopný.

Otázka je, zda to zůstane po rozvolnění zachováno. Navíc je to špatný signál vůči firmám, které už investovaly, měří si vše, dělají nefinanční reporty…

To je pravda. Proto je předvídatelnost a jasné nalajnování legislativy důležité. Proto potřebujeme mít cíl pro rok 2040. Představa je, že se evropský cíl pro rok 2040 schválí co nejdříve letos, abychom mohli připravit konkrétní legislativu, kterou předložíme někdy v půlce příštího roku. Tedy evropské obchodování s emisními povolenkami, jak bude vypadat sdílené úsilí, otázka záchytu uhlíku v půdě a v lesnictví, energetická řešení…

Do roku 2030 máme snížit emise o 55 procent oproti roku 2015. Podaří se to?

Cíl plníme a směřujeme někam k 50 až 55procentnímu snížení, což je důležité i pro nastavení cíle pro rok 2040. Je to zhruba tak, že do roku 2023 se emise oproti roku 1990 snížily o 37 procent, zatímco ekonomika vzrostla o více než 65 procent.

Jaký je teď další proces, pokud jde o cíl pro rok 2040? Musí jej schválit Evropská rada?

Máme evropský klimatický zákon, na kterém se shodli všichni šéfové vlád v roce 2019 s tím, že chceme být do roku 2050 klimaticky neutrální. Máme tedy cílový bod 2050 a následně se stanovil cíl pro rok 2030. Máme povinnost jako Komise navrhnout cíl pro rok 2040 a navrhujeme 90 procent, včetně využití určitých flexibilit.

Stanovit cíl je důležité jednak kvůli předvídatelnosti a jednak kvůli tomu, že EU musí do Pařížské úmluvy nahlásit cíl pro rok 2035, stejně jako všechny země světa, a ten momentálně nemáme. Naše představa je, že stanovíme cíl 2040 a uděláme čáru zpětně do roku 2030. Tím budeme mít i indikativní cíl pro rok 2035, což bude zhruba 72 až 73 procent.

Hovoří se ale o tom, že potřebujeme dát víc peněz na obranu a že by měly pocházet z balíku na dekarbonizaci. Co to bude znamenat?

Debata se vede převážně na národní úrovni, protože cíle výdajů na obranu jsou národní. V Komisi neprobíhá diskuze, že bychom měli nahradit výdaje na dekarbonizaci výdaji na obranu. Bude velká diskuze o budoucí finanční perspektivě, začne se projednávat sedmiletý rozpočet EU. Komise navrhla, aby zhruba třetina toho rozpočtu byla určena na opatření v životním prostředí a klimatu, tedy jak na mitigaci, tak na adaptaci. Uvidíme, jak to dopadne, bude to ještě velká politická debata.

V Česku ale firmy říkají, my nemáme peníze na dekarbonizaci, máme málo dotací, máme málo všeho…

Hodně důležité jsou ceny energií a vytváření příležitostí. Existuje čím dál tím větší skupina firem v Česku, které pochopily, že tohle je příležitost k rozvoji. I Clean Industrial Deal se zabývá tím, jak pomoci čistým podnikům, aby se lépe uplatnily, a jak zajistit tranzici těm, které jsou energeticky náročné a nelze je „jednoduše“ elektrifikovat.

V české debatě křičí třeba zástupci těžkého průmyslu, že dekarbonizaci nezvládnou. Na druhou stranu je to o uplatnění na globálních trzích a celá debata o tranzici autoprůmyslu v Česku je naprosto pokřivená. To, co probíhalo na politické úrovni, neodpovídá tomu, kde automobilky vidí vývoj. Automobilky vědí, že mají možnost strčit hlavu do písku, ale pak je konkurence převálcuje. V zelených technologiích má zejména Čína velký tah na branku a dokáže vyrábět už dnes řadu výrobků ekologičtěji než Evropská unie.

Proč to všechno děláme, když už dnes jsme překročili hranici globálního oteplování o 1,5 stupně Celsia?

Překročili jsme ji v jednom kalendářním roce, ale ne v tom smyslu, že jsme nesplnili cíl Pařížské dohody. Ten představuje desetiletý průměr. Vážný signál je ale určitě to, že se nám nedaří plnit křivku snižování objemu emisí podle Pařížské dohody. Na příští klimatické konferenci by všichni měli nahlásit nové aktualizované cíle, stejně jako EU chce předložit svůj cíl pro rok 2035. A na základě toho se spočítá, kam jsme se dostali, když se dají všechna opatření dohromady. Zatím jsme podle plánů jednotlivých států někde na úrovni 2,7°C v dlouhodobých projekcích, což je strašně moc. Potřebujeme se dostat pod 2°C a co nejblíže 1,5. Už rozdíl mezi 1,5 a 2 stupni je poměrně dramatický, co se týče vlivů.

Naučili jsme se používat spíše ekonomické argumenty, jako jsou ekonomické škody, kvalita života a podobně, a ne ty emoční, jakože lední medvěd nebude mít svoji kru. Ale pokud by změna klimatu dosáhla vysokých hodnot – přičemž naše vědecké poznání se neustále zpřesňuje – tak ve chvíli, kdy by došlo k zastavení atlantické oceánské cirkulace, dojde k výrazné dlouhodobé změně počasí v Evropě. Tomu se už věnují bezpečnostní experti a ministerstva obrany řady zemí. Británie i celá západní Evropa řeší, co se stane, jak moc to může narušit veřejný pořádek a nakolik velké sociální tlaky to může způsobit.

Nemá cenu přivolávat katastrofické scény, ale může k tomu také dojít. Nevíme přesně, za jakých podmínek a kdy. Víme, že se blížíme k útesu, ale nevíme, jak přesně to za ním vypadá.

Neměla by Evropa v tom případě být ambicióznější?

V mitigaci jsme asi nejambicióznější, jak můžeme být. Důležité je, abychom současně posílili svou odolnost, abychom s tím počítali už v designu všech projektů. Evropa se otepluje dvakrát rychleji než průměr světa, my se bavíme reálně v Evropě o oteplení o 3°C; podle toho bychom měli plánovat.

A co další velké ekonomiky?

Bavíme se o vyřešení změny klimatu, které potřebuje zhruba 35 největších znečišťovatelů a všichni mají nějaké cíle. Čína má cíl dekarbonizace 2060, Indie má 2070. Debata se vede o tom, jestli tyto země mohou projít ekonomickým vývojem, kterým jsme prošli my, a kde je rovnováha opatření a způsob jejich rozvoje. Pokud jde o Spojené státy, předpokládáme, že navzdory Trumpově administrativě většina opatření poběží dál, protože ať už na úrovni byznysu, tak na úrovni států či měst ekonomicky dávají smysl. Británie má cíl, který je v současné době ambicióznější než evropský.

Takže když Trump odstoupil od Pařížské dohody, co to prakticky znamená?

Je to politika a bude to složitější. Některá opatření se nebudou dělat, ale není to tak, že by Amerika zničehonic přestala dělat všechno. Dvacet států v Americe je odhodlaných pokračovat. Ekonomicky to totiž vychází, je to otázka trhů a světové konkurence.

Nejste v depresi z toho, že se blížíme ke zmiňovanému útesu?

Věnuji se tomu tématu celý život a je s ním spojená tenze. Mám ale radost z toho, že skutečně došlo k otočení kormidla a plujeme správným směrem. Frustrující ale je, kolik energie, času a emisí jsme vyplýtvali tím, že jsme přešlapovali na místě. Jsou prahy, které už jsme překročili, protože dohoda a akce nenastala dříve.