Český vynálezce vymyslel, jak stavět domy z odpadu. „Prostě jsme z bordelu udělali cihlu,“ říká

Díky substanci, kterou vynalezl, je Petr Španiel schopný měnit komunální i průmyslový odpad na stavební materiál. Ze skládek tak dokáže udělat všechno možné od cihel přes zámkovou dlažbu až po železniční pražce.

„Místo toho, aby se odpad jen hromadil na skládkách, dává smysl ho zpracovat a znovu využít,“ říká v rozhovoru s Ekonews spoluzakladatel a jednatel společnosti newGreta. Popisuje přitom, jak přišel k objevu, jenž může změnit odpadové hospodářství i stavebnictví. První výrobní linka na výrobu cihel z komunálního odpadu by měla být připravena letos v říjnu.

V reklamním letáku stojí: „Cihla či zámková dlažba z odpadu? A proč ne!“ Myslíte to vážně?

Jak na to koukám, zní to šíleně, že? Ale určitě to myslím vážně. Dává to totiž perfektní smysl. Místo aby se odpad jen hromadil na skládkách, dá se zpracovat a znovu využít, třeba právě na výrobu stavebních materiálů, jako jsou cihly nebo dlažba a další materiály.

Na co se více zaměřujete? Na likvidaci či recyklaci odpadu, nebo na výrobu stavebních prvků?

My se s kolegy ze společnosti newGreta nesoustředíme jen na jednu věc, protože všechno spolu souvisí. Když už odpad vznikne, nechceme ho jen tak odklidit někam bokem. Ideál je ho znovu využít, recyklovat, jak to jen jde. A když už to fakt nejde, tak si s tím stejně poradíme. Uděláme z toho třeba stavební kousek, který vydrží víc než betonový plot u sousedů.

Pamatuju si z dětství, jak jsme lezli po starých skládkách, které lidi zakládali, kde je zrovna napadlo. Už tehdy mi přišlo, že je tam víc pokladů než v kdejakém obchodě. A asi tam někde to celé začalo. Takže když už ten odpad máme, ať se někde neválí po lesích nebo na kopcích u silnice. My ho zkrotíme a uděláme z něj třeba cihlu, co přežije i tchýni. Dáváme mu druhou šanci. A když bude potřeba, klidně i třetí nebo čtvrtou. Nejde nám jen o to něco recyklovat, ale vymyslet, jak z toho, co by jinak překáželo, udělat něco, co fakt dává smysl.

Na čem se váš vynález zakládá?

Náš vynález vychází z toho, co jsme už dřív vymysleli a co se nám osvědčilo – hlavně jedno šikovné pojivo a nemyslím cement, které umí držet materiál pohromadě i za studena, a navíc ho dobře chrání.

Jak jste na takovou substanci přišel?

Vycházeli jsme z přírody a z materiálu, který lidstvo zná od starověku, ale moderněji se s ním začalo pracovat až v 19. století. Nešlo o náhodu, ale o cílené hledání cesty, jak propojit tradiční přírodní principy se současnými technologickými možnostmi. A přestože nejsem vystudovaný chemik, snažím se propojovat materiály, které by podle tabulek spojit nešly.

Jak vůbec člověka napadne zkusit z odpadu udělat stavební materiál?

Věnuji se roky vývoji nových materiálů. Máme za sebou se společníkem třeba nehořlavý polystyren nebo speciální omítky, které doopravdy fungují. Ale pak mi došlo, že nám chybí úplně základní věc – cihla. Bez ní prostě nic nepostavíte. No a jednou jedu kolem skládky, koukám na to a zase vracím do dětství. Jak jsme tam s partou lezli, hledali poklady a vůbec nám to nepřišlo divné. A tak mě napadlo: co kdyby se tenhle bordel dal nějak využít?

A co bylo dál?

Zařídil jsem si, že mě na skládku pustí. Nešlo to úplně samo, ale když se tváříte dostatečně zaujatě a vrátnému dáte šrůtek domácího uzeného, pustí vás skoro všude. A od té chvíle už to jelo. Odpad, který by jinak překážel, jsme začali přetvářet na pevný a použitelný materiál. Prostě jsme z bordelu udělali cihlu. A člověk má radost hned dvakrát – že má cihlu a že ubylo odpadu.

Za jak dlouho se vám podařilo vyrobit první cihlu a jak?

Zajištění základní suroviny nebyl až takový problém, té máme všude dost. Důležité bylo ji zpracovat tak, že se odpad musí nadrtit na potřebnou velikost. A tady vznikl první problém.

Jaký?

Drcení. Když jsem míjel prodejce zahradní techniky, na ruční brzdu jsem se otočil a v obchodě se zeptal: „Máte zahradní drtič?“ Pak jsem poprosil kamaráda a on přinesl udělanou formu. A když už jsem si myslel, že mám vyhráno, zjistil jsem, že nemám lis, ale i ten se podařilo zajistit.

Ale teprve pak začala ta alchymie. Ale nebyla to žádná alchymie typu „něco tam naleju a zázrak je na světě“. To by bylo moc hezké. Ve skutečnosti je to celé dlouhý proces. Nejdřív se zkouší. Nejde to. Tak se přemýšlí. Po chvíli se dojde k závěru, že by to šlo. Tak se ladí. Pak se zase zkouší. A zase to nejde. V ten moment je nejlepší nechat to být. Jen tak si kolem toho pár dní chodit. Dělat, že vás to už nezajímá. Materiál to pozná. A znejistí. (smích) A právě tehdy, když to nejmíň čekáte, to člověka napadne. Znovu to zkusíte. A ono to funguje. Člověk si pak řekne: To je zázrak. Ale zároveň ví, že za tím zázrakem je třináct neúspěšných pokusů, dvě noci beze spánku.

Tedy vzniklo to lidově řečeno na koleně. Jaký byl další posun?

To jste řekl přesně! A tím vznikl další patent. Když jsem šel patent podávat, a protože jsem na patentovém úřadě už poměrně známá osoba, někdo by řekl profláknutá, čekal jsem, že se ozve něco ve stylu cimrmanovského: „Teď tady byl…“ Ale naštěstí se nic takového nestalo.

Nebojíte se, že někdo váš objev okopíruje, či snad přímo ukradne?

Stát se to může, ale musí ukrást i mě. Jsou tam určité postupy, které musíte dodržet.

Patent však nestačí. Pro průmyslové využití jsou nutné také atesty od pevnosti přes nehořlavost až po zdravotní nezávadnost. Na co všechno máte testy?

To je pravda. Řekl jsem si: „Petře, chceš-li s tímto vynálezem vstoupit na světlo světa, nezbývá ti než absolvovat atest zdravotní nezávadnosti.“ A tak začalo martyrium, běhání po úřadech, papírování, měření, vážení, posudky a měsíc psychického neklidu. Ale věřil jsem tomu. A světe div se – ono to vyšlo! A dokonce velmi dobře. Pak už následovaly další zkoušky, které jsou potřeba: pevnost v tlaku, mrazuvzdornost, nasákavost, opět pevnost v tlaku. A jelikož tvrdíme, že z toho může být i zámková dlažba, máme také testy protiskluznosti a obrusnosti.

Jak se na vás dívali ve zkušebnách, když jste přinesl první cihlu vyrobenou na koleně?

Jako na blázna! Ale už jsem si zvykl. Kdysi jsem procházel těžkým obdobím a kamarád mi půjčil knížku. Ani nevím, kdo jsi napsal, ale tam stálo jedno: „Nejdříve se vám budou smát, pak vás budou pomlouvat a nakonec vyhrajete.“ Toho se držím dodnes.

Jak se vlastně taková „nová věc“ testuje?

Jako běžný stavební materiál.

Pevnost v tlaku, nehořlavost či zdravotní nezávadnost se dají testy vyhodnotit. Ale co dlouhověkost? Aby se materiál za dva roky či dvacet let nerozpadl.

Dlouhověkost je složitější otázka, protože ji nelze změřit jedním laboratorním testem jako pevnost nebo nehořlavost. Existují však zrychlené stárnoucí testy, které simulují dlouhodobé působení vlivů, jako je mráz, vlhkost nebo mechanické namáhání. Tyto testy dávají velmi dobrý obraz o tom, jak se materiál bude chovat v reálném čase za dvacet nebo i více let. A navíc – buďme upřímní – jedná se o komunální odpad. Tedy o materiál, který v přírodě sám od sebe přežívá stovky let. My jsme ho jen kultivovali, zkrotili a dali mu smysl. Čili dlouhověkost? Už v základu je zajištěna.

Doopravdy ručíte za to, že dům z cihel nespadne a cesta ze zámkové dlažby se nepropadne?

Podívejte, kdybych za to neručil, tak s tím ani nejdu ven. Dům z těchto cihel nespadne dřív než ten z těch běžných. A když už jsme u toho, občas padají i domy z běžných cihel. Ne kvůli materiálu, ale kvůli lidské chybě. Špatný projekt, špatná práce, nebo kamarád u míchačky. A co se týče dlažby, pokud se někde propadne, bude to spíš vina špatného podloží nebo bagru, co si spletl trasu. Takže ano – ručím za to.

Co bude následovat? Připravujete velkovýrobu cihel?

Ano, máme už zájemce jak z Čech, tak ze zahraničí.

Představíte vynález také firmám zabývajícím se odpadovým hospodářstvím?

Už jsme se pustili i do toho a začínají se ozývat nejen zástupci měst, pro které půjde o zajímavé využití při zpracovávání množství jejich odpadů.

Z čeho všeho se dá udělat cihla? Dokážete takto využít i průmyslový odpad?

Cihla se dá udělat skoro ze všeho, co se nerozpadne, když foukne vítr. Když se to dobře namíchá a zpevní, máte z toho materiál, který drží pohromadě. A co se týče průmyslového odpadu, to je kapitola sama pro sebe. Je ho mnohem víc, často je složitější na zpracování, ale zároveň v sobě skrývá obrovský potenciál. Zatímco komunální odpad se dá obvykle snadněji roztřídit, ten průmyslový často zůstává nevyužitý, prostě leží ladem a končí zahrnutý v zemi nebo se ještě pálí. Už mám podaný další patent, který se týká použití nerecyklovatelných plastů a škváry ze spaloven komunálního odpadu. Takže když to přeženu, stačí mě pustit na skládku, a já vám řeknu, co z toho uděláme.

Mohl by váš vynález znamenat nižší skládkování i spalování odpadu?

Přesně o to nám jde. Aby odpad nekončil zbytečně na skládkách nebo ve spalovnách. Když z něj dokážeme vyrobit něco užitečného, třeba cihlu nebo dlaždici, tak jednak ušetříme přírodu a jednak využijeme něco, co by jinak jen překáželo. Navíc naše metoda snižuje i uhlíkovou stopu. Prostě nadrtíme, zamícháme, zalisujeme a je hotovo…

Jen tak?

A bez vypalování, sušení, tedy s výrazně nižšími energetickými náklady. Zkrátka: co jiní považují za problém, my bereme jako výzvu. A co se nepodaří dnes, to vyjde napodruhé. A co nevyjde napodruhé, na to si prostě sedneme a budeme se na to chvíli zasvěceně dívat. I to je metoda. (smích)

Objevil jste ve světě podobnou technologii? Nějakou konkurenci?

O ničem podobném nevím. Navíc při udělování patentů se dělá důkladný průzkum, jestli už něco takového neexistuje. A jak už jsem říkal a vzpomínal na Cimrmana, věta „Teď tady byl”, zatím opravdu nezazněla.