Statek Vodňanský v osadě Stranné v Blíževedlech na Českolipsku čítající až 500 hektarů leží v členité krajině. Pase se tu masný skot, žlutě bují řepka, pomalu se začíná červenat jetel nachový a zelená se mladý chmel. Takto rozmanitě tady hospodaří cíleně. Vedle výnosů totiž rodině Vodňanských jde i o podporu biodiverzity v krajině.

Rodina Vodňanských na statku mezi kopci Vlhošť a Ronov původně hospodařila už před druhou světovou válkou. Pak ale musela statek v Sudetech kvůli nacistům opustit. Po krátkém poválečném návratu na statek byli opět vyhoštěni, tentokrát komunisty. Následná kolektivizace a přičlenění k družstvu JZD 9. květen v Kravařích nechaly na jejich hospodářství citelné stopy. Opravdový „restart“ přišel až po roce 1989.

Statek dnes řídí mladý farmář Erich Vodňanský, který je doma v Praze, ve Vídni i na statku v Blíževedlech. „V zemědělství jde o produkci kvalitních potravin. Ale má také vliv na spoustu dalších věcí, a proto je jedním z našich pilířů biodiverzita. Jak vidíte, námi spravované údolí je členité samo o sobě, ale kdybychom chtěli, tak by tu mohly růst třeba jen čtyři plodiny. My jich máme až devět,“ popisuje Vodňanský.

„Máme tu navíc i travnaté porosty, druhově bohaté pastviny, kde se pase stádo masného skotu, spoustu mimoprodukčních ploch, remízků, stromořadí, rybník, nektarodárné biopásy a přírodní koridory,“ vypočítává.

Jetel, žito, hořčice a pak ještě sója

Tento způsob hospodaření přírodě podle něj pomáhá, byť z pohledu zemědělce existují jednodušší řešení. Kdyby pěstoval monokultury a strojům by v pohybu nepřekážely remízky a stromořadí, mohl by sklízet snáze a rychleji.

„V létě by v podstatě vznikla holá plocha, kde by nebyl život,“ líčí. „Opatření pro krajinu nejsou zvlášť podporovaná. Je to pro nás vlastně i konkurenční nevýhoda, protože vše financujeme z vlastních výtěžků,“ dodává.

Na začátku července začne sklízet jetel, v srpnu přijde na řadu chmel, žito, hořčice a ještě v září bude sklízet sóju. Ale ani poté nebude v údolí holina. Navíc biopásy poskytují útočiště hmyzu i ptactvu celoročně.

Jako každého zemědělce ho trápí sucho. Byť se letošní jaro zdá minimálně chladnější, na Statku Vodňanský zatím na déšť čekají, přičemž vyhlídka na další týdny není dobrá. Zatímco loni zemědělci těžili z toho, že třeba hnojiva nakoupili ještě za nižší ceny, letošního roku se Vodňanský obává.

„Loni byly i vysoké výkupní ceny komodit, letos už to tak není. Vstupy jsou také daleko vyšší, pohonné hmoty, hnojiva, přípravky, to vše zdražilo. Letos budou marže těsné, samozřejmě bude záležet na výnosech, které zatím nejsou jasné. Záleží na tom, jaké bude léto,“ říká Vodňanský. Aktuálně zasel spoustu jařin a v nejbližších dnech ho čeká náročné zavádění chmele, tedy natáčení chmelových rév na zapíchnutý drátek, a postupně i přípravy na letní sklizeň.

Rodina Vodňanských na statku hospodařila už před druhou světovou válkou. Foto: Kateřina Hefler
„Nepoužíváme skoro syntetická hnojiva a vyděláváme víc,“ shodují se regenerativní farmáři

Regenerativně hospodařit nejde na celé ploše

Oproti konvenčním zemědělcům přitom na hnojivech ušetří. Pestrost pěstovaných plodin a fakt, že některé, jako třeba jetel, pomáhají v půdě zadržet dusík přirozeně, mu v omezování syntetických hnojiv a dalších přípravků pomáhají.

Statek Vodňanský je zároveň součástí systému společnosti Carboneg, který odměňuje v rámci konceptu regenerativního zemědělství farmáře za to, že se jim v půdě daří zachytávat oxid uhličitý. „Spolupráce trvá druhým rokem a je velmi úspěšná. Jsem zvědavý, jak dopadne letošní rok,“ říká o systému, který funguje na principu „odpustků“ pro velké firmy. Ty kupují uhlíkové kredity vytvořené ekologicky hospodařícími farmáři, díky čemuž si mohou odečíst tuny ekvivalentu CO2 v rámci vykazování vlastní udržitelnosti, což je pro ně čím dál důležitější.

Oxid uhličitý se Vodňanskému daří zadržovat v půdě mimo jiné díky tomu, že zasévá meziplodiny. Takto hospodařit ale podle svých slov nemůže na celé ploše. „Je dobré ta opatření nastavit pro každou lokalitu zvlášť. Takzvaná ‚no till‘ varianta bez orby podle mě není možná u každé plodiny. Třeba řepka vyžaduje hlubší zpracování,“ vysvětluje a rozhlíží se po mladém ječmeni.

„Na tomto poli byla před rokem svazenka, která má krásnou jemnou kořenovou strukturu. Celou práci udělala za nás, takže letos jsme ječmen zaseli přímo bez zpracování půdy,“ líčí farmář. Rovněž zvýšil poměr žita oproti pšenici, protože pšenici je na jeho půdě potřeba více hnojit, což nevyhovuje jak z finančních, tak ekologických důvodů.

Statek Vodňanský má na Českolipsku zhruba pět set hektarů půdy. Foto: Kateřina Hefler

Po certifikátech netouží

Ekologické zemědělství Vodňanský nepovažuje automaticky za správnou cestu. Záleží na přístupu každého farmáře. „Ekologické zemědělství neznamená, že automaticky děláte něco pro biodiverzitu. Nesmíte používat přípravky na ochranu rostlin na chemické a syntetické bázi, to jistě. Na druhou stranu potřebujete více pracovat s půdou, a to už není úplně v souladu s regenerativním principem,“ upozorňuje.

Ekologické zemědělce však podle něj ani zákony a dotace nemotivují k tomu, aby měli biopásy a rozmanité prostředí pro živočichy. Jako příklad uvádí rozsáhlé trvale travnaté porosty, kde se na velkých plochách pasou „biokrávy“, což s biodiverzitou nemá nic společného.

Sám po certifikátech potvrzujících ekologickou kvalitu netouží. „Nejsem zastáncem jednoho systému. Já bych třeba ,bio chmel‘ pěstovat nemohl, protože se nacházím v ochranném pásmu spodních vod. To znamená, že nesmím používat přípravky na bázi mědi, kterými si může bio chmelař poměrně snadno pomoci, když chmel napadne peronospora chmelová,“ říká Vodňanský.

Chmel je jednou z plodin, které pěstují na Statku Vodňanský. Foto: Kateřina Hefler
Farmáři si mohou vybírat, komu prodají uhlíkové kredity. Do Česka přicházejí další firmy

Klíčem je spolupráce s minipivovary

Hospodář by rád apeloval na velké firmy typu Nestlé, Mondelēz či Prazdroj, aby do budoucna přemýšlely o přímém nákupu od vybraných zemědělců. Pro velké hráče je dnes totiž velmi důležitý nefinanční reporting, v jehož rámci by měly postupně snižovat uhlíkovou stopu svých výrobků. Jedním ze způsobů je podporovat farmáře, kteří hospodaří „s přesahem“ či regenerativně. „Mnoho se o tom mluví, ale reálně se moc neděje,“ pozoruje Vodňanský.

„Opravdu by pomohlo, kdyby velké firmy navázaly s rodinnými farmáři přímé vztahy, neorientovaly se výhradně tržně, naopak by byly ochotné ocenit statkáře, kteří udržitelně hospodaří, nebo se o to alespoň snaží,“ říká farmář.

Pro jeho statek je klíčová spolupráce s minipivovary, mezi které patří třeba Chroust či Únětický pivovar. Je přesvědčen o tom, že nejen značky, ale i řetězce by mohly celé věci prospět. Třeba tím, že by si nenechaly zboží rozvážet z centrálních skladů přes půlku země, ale nakupovaly by lokálně.

Vodňanský také apeluje na politiky, aby dali větší šanci rodinným farmám. Líbí se mu aktuální myšlenka vlády, díky které by měly být „první hektary“ oceňovány více, aby dal systém motivaci menším a začínajícím farmářům, kteří za předchozí vlády Andreje Babiše neměli dostatečnou podporu.

„Zemědělství je velmi rozmanité a složité. Aby sedlák měl možnost dělat věci správně, potřebuje určitou flexibilitu. Proto je velkým tématem byrokracie,“ dodává Vodňanský.

„Například mě negativně překvapilo, že když už čerpám dotaci pro nektarodárný biopás, jakkoli malý, nemůžu dostat dotaci na osetí meziplodin pro nesrovnatelně větší plochu. Takové případy vám pak ilustrují, jak je to celé mnohdy nelogické a že je potřeba odstranit systémové nesoulady,“ shrnuje zemědělec.

Irena Buřívalová
Irena Buřívalová

Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.