Desítky let radí městům a vesnicím, jak ušetřit co nejvíce peněz na účtech za elektřinu. Řešení vidí Michal Svoboda v komplexních projektech, které zahrnují důkladné zateplení, výměnu oken, žárovek i spotřebičů nebo vlastní zdroj energie. „Musíme k zelené energetice přistupovat čistě racionálně, nikoliv emotivně, jak jsme často zvyklí,“ upozorňuje.

Jak si představit práci energetického manažera, jako jste vy?

Je to strategický plánovač, který ručí za to, že obec neutrácí za energie víc, než je nutné. Je to člověk, který má holistický přístup k energetice – vyzná se v možnostech úspor i vlastní výroby energií, určuje prioritu projektů, které poté zadává příslušným energetickým specialistům. Musí sledovat současné trendy a to není jen prázdná fráze, protože tempo inovací v energetice je závratné a pořád se zvyšuje. Jeho pozice je strategická, nikoliv technická. Patří do odboru strategického rozvoje, nikoliv do odboru správy. Tam může sedět energetik, s nímž je často zaměňován.

Které kroky by měl v obci podniknout jako první?

Každý manažer si nejprve musí „srovnat cvičky“ – udělat si inventuru všech oblastí energetiky, především spotřeb. A to není nejjednodušší. Čeká ho totiž mravenčí práce na několik měsíců. Začne tím, že dá dohromady celkovou spotřebu všech obecních budov. Možná to působí jako samozřejmost, ale většina vesnic a měst v České republice tyto údaje na jednom místě ani zdaleka nemá.

Má už dnes tuto pozici každá obec?

Manažerů rozhodně nemáme dost, i když je situace lepší než před lety. Dobrou praxi můžeme najít například v Prostějově, Písku, Kladně, Litoměřicích, ale i dalších městech a vesnicích. U menších obcí je problém v tom, že pro vlastního zaměstnance nemají dost práce. Vytvořit koncepci pro tři budovy není na plný úvazek. Jedna z mých misí je přesvědčovat malé samosprávy k tomu, aby se pro tyto účely spojily. Nedává logiku, aby každá z nich měla vlastní strategii. Protože slunce v jedné oblasti svítí úplně stejně, protéká jí jeden potok a vítr v ní fouká také podobně. Místní starostové se navíc často znají, scházejí se a řeší problémy společně.

Kdo může manažera dělat?

Lidé, které energetika baví, jsou všude kolem nás. Přitom to nemusí být žádní jaderní fyzici. Místo nich hledáme projektové manažery, kteří mají vztah k technologiím a ochotu se vzdělávat. Nepotřebují umět popsat štěpnou reakci do všech podrobností, aby města a obce pomohli energeticky, a tím pádem i environmentálně optimalizovat. Stačí jim porozumět, jak se vyrábí elektřina, jak se distribuuje a kde se pomyslně ztrácí. Zvládne to tedy člověk, který umí matematiku na úrovni střední školy a dokáže ovládat Excel.

Když má starosta jasno v tom, kolik kilowattů a kde spálí, může začít přemýšlet například o vlastních solárech?

Stavět zběsile fotovoltaiku může být často zbytečné. Jakýkoliv vlastní zdroj musí na řadu přijít až ve chvíli, kdy je jasné, kolik energie komunita ve skutečnosti využije. Z energetiky se stává lidská potřeba jako každá jiná. Ve vesnici také nemáte deset obchodů, když stačí jeden. Společenství ani podle evropských pravidel lidé netvoří proto, aby co nejvíce vydělali.

První na řadu přicházejí úspory. Manažer může začít i pouhou výměnou žárovek v místní školce a skončit u komplexní rekonstrukce obecního úřadu. Dostane-li budovu z nejhoršího standardu G do úrovně C, ušetří v průměru i více než polovinu nákladů na všechny energie. Naopak fotovoltaika v lepším případě sníží výdaje zhruba o třetinu, a to „pouze“ na elektřině. Řeknu vám příklad jedné krásné obce v národním parku. Přišli za mnou s tím, že by rádi dali fotovoltaiku na střechu obecního úřadu. Za dvě místnosti totiž zaplatili ročně přes 90 tisíc korun. Nakonec jsme společně zjistili, že 80 procent spotřeby jde na přímotop. Budova nebyla zateplená, neměla vyměněná okna a dveře špatně těsnily. Fotovoltaika by v tomto případě nepomohla vůbec ničemu.

Sdílet elektřinu mezi sousedy půjde už příští rok. Některé komunity začaly před dvěma lety a jsou připraveny

A co jiné zdroje než sluneční záření? Jsou pro obce také vhodné, nebo je mohou budovat jenom velcí investoři?

Upřímně mě štve, že by všichni budovali výlučně fotovoltaické elektrárny. Příroda nám přitom nabízí celou paletu jiných zdrojů. V úvahu přicházejí nejen sluneční a větrné elektrárny, ale také vodní. Často zapomínáme, že máme obrovský potenciál v biomase a komunálním odpadu, který pořád ještě „primitivně“ zahrabáváme do země. Paradoxně o kousek vedle kopeme jinou díru, ze které uhlí nebo ropu namísto toho taháme. Nejlepší řešení je snažit se o co největší možnou rozmanitost, a to i na obecní úrovni.

Může společná elektrárna přinést i jiné výhody než jen nižší částky na fakturách?

Energetické komunity přímo podporují místní ekonomiku a dávají jí novou oblast, kde růst. I když jsem žil dlouho ve velkých evropských městech, tak jsem pořád jenom kluk ze Sudet. Dlouhodobě mě trápí rozvoj mého domova. Ukazuje se, že právě tahle novinka může být řešením, jak efektivně rozvíjet zanedbané regiony.

Jakým způsobem?

Díky komunitní energetice odstoupíme od konzervativně centralistického přístupu, který dnes převažuje. Začneme aktivně přemýšlet nad tím, jak pomoct malým. Stojí totiž před nimi mnoho legislativních, správních a finančních bariér. Podle mě jsou občané v těchto regionech právem naštvaní na stát, který jim sice nehází klacky pod nohy, ale neudělá nic proto, aby to měli jednoduché.

Bez změny zákona lidé vyrobenou elektřinu sdílet nemohou. Má smysl se začít připravovat už teď?

Vůbec se netrápím tím, že si prozatím nemůžeme kilowatty posílat mezi sebou. Musíme se pořádně pustit do stavění dalších udržitelných elektráren. Hlavní problém, který před námi stojí, je kapacita sítě. Protože do ní čeští distributoři za posledních třicet let investovali, když to řeknu s nadsázkou, trestuhodně málo.

V poslední řadě už můžeme spolky zakládat. Můžeme si dávat dohromady, kdo vlastní soláry nebo větrníky a zda bude mít o společenství zájem. Vlastně jsem rád, že máme čas, než se sdílení spustí. Před námi je hodně práce. Je to veliká příležitost a zdaleka neplatí, že to tak mají všechny evropské země. Budeme jedni z prvních.

Vyrobenou elektřinu si Rakušané navzájem posílají už déle než rok. Češi se mohou jejich systémem inspirovat

Část české společnosti je k obnovitelným zdrojům kritická. Přesvědčí je o opaku komunitní výroba, do které se sami aktivně mohou zapojit?

Musíme k zelené energetice přistupovat čistě racionálně, nikoliv emotivně. Mezi úsporami a ochranou životního prostředí existuje přímá úměra. Každý ušetřený kilowatt je zhruba třetina kilogramu emisí oxidů uhličitého, které se nevypustí do ovzduší. Namísto emocí musíme hledat jednoduchou ekonomickou a matematickou logiku.

Jednou jsem přišel za starostou do malé vísky na hranicích s Německem. Měl typicky český rezervovaný postoj k obnovitelným zdrojům. Byl ale otevřený tomu, abych ho o výhodách vlastní elektřiny přesvědčil. Jsem na sebe hrdý, protože jsem odcházel s tím, že jeho obec vstoupila do Paktu starostů a primátorů. Zavázal se v rámci této iniciativy postupovat na cestě k dekarbonizaci a ochraně planety. Stačilo mu přitom ukázat, že tato velká změna přináší výhody v podobě uspořených peněz, ale především v tom, že část povinností a odpovědností, které jsme byli zvyklí jen pasivně přijímat a platit za ně, můžeme převzít do svých rukou. Taková je dobrá praxe na obcích – nenajímají se velké firmy, nekupují se řešení „na klíč“. Chodníky, parky, dny dětí i festivaly – to vše řeší místní svépomocí, nikoliv najaté firmy. Energetika bude další oblastí, kterou bude možné takto svépomocí v místní komunitě řešit. Kromě financí poskytuje velkou míru svobody a nezávislosti.

Michal Svoboda

Vystudoval statistiku a sociální výzkum na Svobodné univerzitě v Amsterdamu. Několik let pracoval jako ředitel sekce marketingu obnovitelných zdrojů ve společnosti ČEZ. Nyní působí jako energetický konzultant Sdružení místních samospráv ČR (SMS ČR), energetický manažer Místní akční skupiny Český sever či předseda energetické komise města Varnsdorfu. Pod hlavičkou SMS ČR založil a realizuje projekt OBEC 2030 zaměřený na udržitelný rozvoj venkova.

Karolína Chlumecká
Karolína Chlumecká

Karolína studuje žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Z témat se věnuje mimo jiné udržitelné módě či komunitní energetice.