Na moderním bojišti nebude hlavní pouze to, kdo má nejpokročilejší technologii, ale kdo ji dokáže opravovat a znovu postavit ve chvíli, kdy se globální dodávky zadrhnou. Jedním z nástrojů, jak zvýšit soběstačnost obranného průmyslu, je opětovné využívání vzácných materiálů. Příkladem je projekt Tornado 2 Tempest.
Celosvětové výdaje na obranu v roce 2024 podle Stockholmského mezinárodního ústavu pro výzkum míru vzrostly o téměř deset procent. Jedná se o nejrychlejší tempo růstu za poslední čtyři desetiletí. S růstem však přichází závislost na dodávkách strategických materiálů z geopoliticky nestabilních regionů, jako jsou Rusko, Čína nebo Kazachstán.
Evropská unie na to reaguje prostřednictvím Kompasu konkurenceschopnosti EU, který definuje tři transformační imperativy. Pro obranu je klíčový zejména třetí pilíř – snižování nadměrných závislostí a zvyšování bezpečnosti.
V souladu s Kompasem se cirkularita stává nástrojem pro posílení průmyslových kapacit prostřednictvím zákona o kritických surovinách (Critical Raw Materials Act), zákona o pokročilých materiálech (Advanced Materials Act) a Bílé knihy o budoucnosti evropské obrany. Cirkulární ekonomika v obraně se mění z okrajového tématu „zelené agendy“ na jeden z klíčů k bezpečnosti a strategické autonomii.
Prodlužování životnosti techniky a třídění
Zatímco v civilních odvětvích se cirkularita často spojuje s ochranou životního prostředí, v obraně má hlavně bezpečnostní význam. Představuje totiž především schopnost řídit celý životní cyklus techniky a materiálů způsobem, který snižuje závislost na externích dodavatelích a zvyšuje provozní odolnost. Tato logika se v praxi opírá o několik bodů, které pokrývají provoz, vyřazování i opětovné využití klíčových komponentů a surovin.
První a největší segment tohoto systému tvoří prodlužování životnosti techniky. Namísto nákupu nových platforem se volí cesta retrofitu a upgradu avioniky či softwaru, což šetří kapitálové výdaje a prodlužuje životnost o desítky let. Spadají sem také generální opravy či kanibalizace dílů pro udržení starších platforem v provozu. Česká zbrojařská skupina CSG svou cestu ke globálnímu úspěchu začala právě jako prodejce a poskytovatel repasované armádní techniky.
Tento model ukazuje, že schopnost uvést starší platformy zpět do provozu tvoří fundamentální stavební kámen průmyslové odolnosti. Podobně k tomuto segmentu přistupují i technologičtí lídři, třeba francouzský Thales. Ten prostřednictvím iniciativ, jako je kontrakt Absolu, konsoliduje podporu pozemní techniky a využívá třídění a recyklaci k zajištění spolehlivých dodávek kritických komponentů.
Raději recyklovat než spálit
Další významnou oblastí je demilitarizace a valorizace energetických materiálů, kde se namísto likvidace munice prosazuje filozofie R3 (Resources, Recovery, Recycling). Společnosti jako Nammo dokážou v tomto režimu recyklovat přes 90 procent komponentů munice, přičemž „vytěžené“ trhaviny nacházejí nové uplatnění v civilním těžebním průmyslu jako posilovací nálože.
Tento postup je výrazně šetrnější k životnímu prostředí, protože se vyhýbá energeticky náročnému spalování. Snižuje emise skleníkových plynů i spotřebu primárních surovin. Výzkumy ukazují, že zapracování vojenských výbušnin do civilních emulzních trhavin snižuje ekologickou stopu až o 80 procent ve srovnání s klasickou likvidací v pecích.
Třetí pilíř se soustředí na elektroniku a drahé kovy, což je oblast systémově nejlépe rozvinutá díky programům americké agentury DLA. Tato agentura získává zpět zlato, stříbro či platinu z vyřazené techniky a vrací je do státního oběhu, čímž snižuje potřebu nákupů na volném trhu.
Od roku 2016 DLA cíleně získává germanium ze zařízení pro noční vidění a termovizních systémů. Tento kritický materiál se vrací do národních zásob, což může ušetřit miliony dolarů a zajistit surovinu, na jejímž dovozu jsou mnohé západní země závislé. Zrovna USA dovážejí 85 procent germania, které potřebují, přičemž více než polovina z toho pochází z Číny.
Technologickou špičku pak představuje recyklace high-value materiálů, kterou demonstruje britský projekt Tornado 2 Tempest. Titanové součástky z vysloužilých stíhaček Tornado se v něm mění na kovový prášek, z něhož se pomocí 3D tisku (aditivní výroby) vyrábějí nové díly pro letouny příští generace.
Průlom v opětovném využití titanu
Projekt Tornado 2 Tempest představuje přelom v udržitelnosti obranného průmyslu. Jde totiž o vůbec první iniciativu, která úspěšně vrátila recyklovaný kovový materiál do testovacího provozu na leteckém motoru. Tato spolupráce mezi britským ministerstvem obrany, společností Rolls-Royce Holdings a technologickou firmou Additive Manufacturing Solutions (AMS) ukazuje cestu k plně uzavřenému materiálovému cyklu, který se neopírá o prostou likvidaci, ale o strategickou „těžbu“ vysoce hodnotného šrotu.
Iniciativa se zaměřuje na vyřazené letouny Tornado, ze kterých se sbírají titanové součástky s vysokou kritičností, jako jsou lopatky kompresorů, které by jinak skončily jako nevyužitý odpad. Technologické jádro projektu spočívá v rozemletí vysloužilých dílů na ultrajemný kovový prášek, označovaný jako „feedstock“.
Prášek následně slouží jako vstupní surovina pro 3D tisk nových komponentů. Vznikají z něj lopatky kompresoru pro motor Orpheus, jenž je součástí vývoje letounu šesté generace Tempest. Testy na motoru Orpheus už potvrdily bezpečnost a funkčnost těchto dílů v reálných provozních podmínkách, čímž se otevřely dveře pro integraci recyklovaných materiálů do nejmodernějších zbraňových systémů příští generace.
Chybějící data způsobují problémy
Projekt nejenže spoří náklady, ale snižuje závislost na globálních dodavatelských řetězcích. Zvlášť důležité je to v případě titanu, který se často dováží z geopoliticky rizikových regionů. 3D tištěné díly navíc vykazují vyšší kvalitu než tradičně kované součástky, protože aditivní výroba umožňuje produkovat komponenty, které jsou lehčí, pevnější a mají delší životnost.
Okamžitému masovému rozšíření této metody nicméně brání některé překážky. Mezi ně patří zejména vysoké náklady na certifikaci materiálů a technická omezení spojená s dohledatelností původu surovin u starších strojů. Často o nich existuje málo informací.
V mnoha případech chybějí podrobná data o přesném materiálovém složení techniky pořízené před desítkami let, což ztěžuje efektivní třídění a následné zpracování šrotu. Proto bylo v projektu zavedeno využití digitálního produktového pasu, který zachycuje data o původu a životním cyklu materiálu, což by mělo zajistit transparentnost a ochránit dodavatelský řetězec před použitím padělaných materiálů.
Čína kontroluje většinu těžby
Stále častěji se dnes hovoří o nutnosti integrovat principy eco-designu už do fáze návrhu nových zbraňových platforem. Nejde o „zelený doplněk“ k existujícím programům. Modularita, opravitelnost a demontovatelnost se postupně stávají parametry operační udržitelnosti.
Platí to i pro nejambicióznější projekty nové generace, jako je Tornado 2 Tempest, jehož uvedení do služby se očekává kolem roku 2035. Pokud mají tyto systémy fungovat v prostředí dlouhodobého napětí a narušených dodavatelských řetězců, musejí být od počátku navrženy tak, aby s nimi bylo možné pracovat i po desítkách let provozu.
Evropa má v tomto ohledu důvod k nervozitě. V oblasti kritických surovin je totiž strukturálně zranitelná. U titanu – klíčového materiálu pro letectví a obranu – je Evropská unie dlouhodobě čistým dovozcem, a to v poměru přibližně šest ku jedné u produktů, a dokonce deset ku jedné u nezpracovaného titanu. Titan je přitom pro letecký a obranný průmysl nezbytný.
U dalších materiálů je situace ještě horší. Čína dnes kontroluje většinu světové těžby i zpracování vzácných zemin, bez nichž se neobejdou senzory, optika ani moderní elektronika. A Spojené státy na tom nejsou o mnoho lépe – na dovozu jsou závislé u více než poloviny kritických nerostů. V tomto kontextu začíná dávat smysl otázka, která by ještě před několika lety zněla okrajově: Co se stane s materiály, které už jednou máme? Dokážeme je sledovat, znovu využít, vrátit do oběhu, nebo je nenávratně ztratíme?
Není to univerzální řešení
Bez schopnosti sledovat původ a historii klíčových surovin není možné uvažovat o jejich bezpečném opětovném využití. To je jeden z hlavních důvodů, proč dnes recyklace naráží na své limity. Chybějí standardizovaná data a důvěra v materiálový původ. Zavedení celooborových standardů v akvizičních politikách je proto předpokladem pro skutečnou materiálovou strategii.
Zároveň je ale nutné zůstat střízlivý. Ne všechno lze recyklovat efektivně. Recyklace vzácných zemin je technologicky náročná a často ekonomicky nevychází, zejména při nízkých cenách primárních surovin. Materiálové pasy narážejí na bezpečnostní omezení a citlivost dat. A některé systémy zkrátka nikdy nepůjde „rozebrat elegantně“, aniž by to šlo na úkor výkonu nebo bezpečnosti. Cirkularita v obraně proto není univerzálním řešením. Je to strategický nástroj, který má smysl tam, kde zvyšuje odolnost a snižuje závislost.
Schopnost uzavřít materiálový cyklus a proměnit odpad zpět ve zdroj se v Evropě stává součástí debaty o technologické suverenitě, průmyslové konkurenceschopnosti a bezpečnosti. Na moderním bojišti totiž nebude rozhodovat jen to, kdo má nejpokročilejší technologii, ale kdo ji dokáže opravovat, udržovat a znovu postavit ve chvíli, kdy se globální dodávky zadrhnou.
Pavlína Al-Madhagi
Pavlína Al-Madhagi působila několik let jako ESG konzultantka v pojišťovnictví, kde měla na starosti řadu projektů. Nyní spolupracuje jako expertka na ESG s Ekonews.
