Cirkulární ekonomika a využívání druhotných surovin je cestou, jak chránit přírodní zdroje. V současné chvíli je ale recyklátu nedostatek. Cirkularita jde v některých případech navíc proti potřebě snižovat uhlíkovou stopu, zaznělo na diskusi Aliance pro bezemisní budoucnost věnovaná tématu dekarbonizace stavebnictví.
Prvním větším krokem EU směrem k cirkulární ekonomice jsou nová pravidla pro ekodesign výrobku, která loni schválili europoslanci. Výrobce by měla vést k tomu, aby jejich produkty byly opravitelnější, energeticky účinnější i šetrnější k životnímu prostředí.
V případě stavebnictví jde zejména o využívání recyklátu, například při výrobě betonu. Největším úskalím je ale jeho nedostatek. Recyklace demoličního odpadu není povinná a v současné době neexistuje strategie, jak suť z demolic získat.
„Stavební suť není tříděna do té míry, abychom byli schopni z ní získat druhotnou surovinu pro naši výrobu. V jiných státech, například v Rakousku, je dáno ze zákona, že se stavební suť musí recyklovat, což u nás není,” uvedl jeden z panelistů, generální ředitel společnosti Wienerberger Kamil Jeřábek. Wienerberger už nyní recyklovaný materiál využívá, vyrábí betonovou dlažbu s třiceti procentním obsahem recyklovaného materiálu.
Využívání recyklátu může zvyšovat uhlíkovou stopu
Další problém podle Kamila Jeřábka je, že zvýšení objemu recyklátu jde často proti nutnosti snížit uhlíkovou stopu. A to zejména kvůli dopravě velkého objemu materiálu. „Suť, ze které se recyklát vyrábí, se musí převážet, vytřídit, čistit a poté opět někam vést. Podle našich propočtů zvýšený objem recyklátu zvyšuje také uhlíkovou stopu, a to je něco, co se také musí vyřešit,” uvedl.
S tím souhlasil také další z diskutujících, ředitel pro vědu a výzkum Univerzitního centra energeticky efektivních budov (UCEEB ČVUT) Antonín Lupíšek. Ten připomněl, že cirkulární ekonomika je jen jedním z nástrojů dekarbonizace, ale ne tím nejúčinnější. Cirkulární ekonomika plní jiné cíle, a to potřebu šetřit přírodní zdroje. „Se zvýšeným využitím recyklovaného betonu či cihel se může zvýšit také potřeba kvalitnějšího cementu a dalších aditiv tak, aby směs držela pohromadě. A to opět zvyšuje uhlíkovou stopu,” říká Lupíšek.
Emisní povolenky
Stavebnictví je jedním ze sektorů, který má hrát klíčovou roli v dekarbonizaci evropské ekonomiky. Budovy jsou v EU zodpovědné za 40 procent spotřeby energie a 36 procent emisí skleníkových plynů navázaných na energie. Téměř tři čtvrtiny stávajících budov jsou energeticky neefektivní a potřebují rozsáhlé renovace.
K urychlení dekarbonizace mají sloužit finance z výnosů emisních povolenek, které mohou členské státy EU čerpat z takzvaného Modernizačního fondu. Podle ředitele odboru energetiky a ochrany klimatu ministerstva životního prostředí Pavla Zámyslického, který také zasedl v panelu, bude cena emisní povolenky největším hybatelem snižování emisí a bude dekarbonizační proces financovat.
Peníze z povolenek mají plynout také do plánovaného Sociálního klimatického fondu, z něj půjdou prostředky zranitelným skupinám obyvatel nebo malým a středním podnikům, pro které je dekarbonizace největší výzvou. Systém emisních povolenek se od roku 2027 rozšíří také na sektor dopravy a budov. Zvyšování nákladů na ceny emisních povolenek ponesou výrobci, kteří musejí investovat do nových technologií.
Česko počítá s příjmy z emisních povolenek na využití pro modernizační projekty a rekonstrukce. Podle Kamila Jeřábka se firma chystá využít prostředky z fondu na vývoj technologie umožňující bezemisně vyrábět i v případě, že využívá surovinu, která emise během procesu výroby uvolňuje. „Zároveň víme, že do toho budeme muset výrazně investovat i svoje peníze,” řekl s tím, že emisní povolenky budou v systému ubývat, firmy ale budou potřebovat peníze na dobudování další infrastruktury.
Podle Pavla Zámyslického investice do dekarbonizace tuzemského průmyslu vyjdou do roku 2030 přibližně na tři biliony korun, z toho zhruba třetina připadá právě na stavebnictví. Zhruba polovina z plánovaných investic by podle něj měla být k dispozici z veřejných zdrojů, včetně emisních povolenek.
Financování změny
Jednou z možností, jak zrychlit přechod k úsporným a bezemisním budovám, jsou tak zvané projekty EPC, tedy energetických služeb se zárukou, kdy se zákazník vyhne počáteční investici a splácí projekt až z vytvořených úspor. Národní rozvojová banka nabízí poradenství týkající se EPC projektů a pomoc při přípravě investic v rámci programu ELENA (European Local Energy Assistance). Ten je zaměřen na renovace energeticky náročných budov a cílené investice do stavebních a technologických opatření.
Podle Tomáše Konvičky z Národní rozvojové banky, který se na EPC projekty specializuje, se v posledních dvou letech podařilo investicemi ve výši 60 milionů korun do poradenství EPC projektů vyvolat investice do energetických úspor ve výši 1,6 miliardy korun.
Jak může pomoci stát
Z debaty vyplynulo, že firmy ve stavebnictví by od státu potřebovaly pomoc zejména ve třech oblastech, a to ve spolufinancování projektů vedoucích k dekarbonizaci, zrychlení stavebních povolovacích procesů a dobudování energetické infrastruktury pro elektřinu a vodík.
Právě energetická infrastruktura je to, co nyní průmyslu chybí pro dekarbonizaci výroby stavebních hmot prostřednictvím elektřiny nebo vodíku. Její rozvoj brzdí vleklé procesy stavebního povolení, což může vést v konečném důsledku k oddálení a neplnění dekarbonizačních cílů firem.
Kamil Jeřábek uvedl jako příklad potřebu společnosti Wienerberger dobudovat desetikilometrovou trasu elektrického vedení ke svému výrobnímu závodu, což znamená jednání s 250 vlastníky pozemků. „Rozumíme tomu, že je to naše investice, při jednání s vlastníky pozemků bychom ale potřebovali pomoc státu,” uvedl.
Změny jsou rychlejší než reakce malých firem
Zájem o udržitelnější stavebnictví a nižší uhlíkovou stopu budov se v posledním půl roce až roce začíná zvyšovat. Velké společnosti, ať už developeři či výrobní podniky, ESG problematiku systematicky řeší.
Hůře jsou na tom malé a střední firmy, které často nemají dostatek informací o blížících se povinnostech souvisejících s Green Dealem, chybí jim prostředky či kapacity na to, aby měli prostor se této agendě věnovat. Změny se odehrávají rychleji než na ně menší firmy stačí reagovat. Takové společnosti je proto potřeba edukovat v oblasti ESG.
Podle ředitelky úseku inovací a dekarbonizace ČEZ ESCO Lenky Vaněk je pro zvládnutí transformace a přechodu na nízkoemisní podnikání důležité mít dlouhodobý plán, ale kroky k jeho naplnění dělat postupně, aby je bylo možné zafinancovat.
„Čím déle firmy budou čekat, a to v jakémkoliv sektoru, tím to bude dražší,” řekla Vaněk. Jako příklad uvedla výměnu vozového parku za elektromobily, která se dá finančně zvládnou ve chvíli, kdy si tento cíl firma rozloží třeba do deseti let, ne však z roku na rok.
Partnerem tohoto článku je Aliance pro bezemisní budoucnost.
redakce
Komerční obsah označený jako Brandnews připravuje redakce Ekonews ve spolupráci s obchodními partnery. Jejich cílem je informovat o zajímavých produktech a tématech a propojit partnery se čtenáři.
