Pokud jste se v poslední době účastnili nějaké debaty na téma větrných elektráren nebo jste zabrousili na webové stránky a sociální sítě odpůrců větrníků, museli jste narazit na jméno švédského profesora Kena Mattssona. Jeho výzkum je třeba brát vážně, i když ne tak, jak ho prezentují antivětrní aktivisté.
Ken Mattsson je odborník v oboru aplikované matematiky na Uppsalské univerzitě, kde se věnuje počítačovému modelování. Hlavním předmětem jeho výzkumu je infrazvuk – zvuk, jehož frekvence je tak nízká, že ho lidské ucho nezaznamená.
Po internetu koluje video, v němž Mattsson v rámci padesátiminutové přednášky vysvětluje, že aktuální měření hluku větrných elektráren je nedostatečné, protože nebere v potaz nízkofrekvenční složky, ale pouze frekvence slyšitelné pro lidské ucho. „Žádná studie ještě neprokázala, že infrazvuk z větrných elektráren je bezpečný,“ uvádí Mattsson ve své prezentaci.
Jenže neexistuje ani žádný výzkum, který by jednoznačně prokázal, že infrazvuk z větrných elektráren lidskému zdraví škodí. Takovým výzkumem nedisponuje ani sám Ken Mattsson, ačkoliv tvrdí, že se z každého měření větrných turbín vrací domů s migrénami a několik dnů nemůže spát.
Největší nepřítel jsou skřivani
Mattsson jde proti dosavadnímu vědeckému konsenzu. Přehledová studie z roku 2014, která čerpá z šedesáti vědeckých recenzovaných článků, konstatuje, že nízkofrekvenční zvuk a infrazvuk z větrných elektráren pravděpodobně neovlivňují zdraví člověka. K podobnému závěru dochází i dokument českého Státního zdravotního ústavu z roku 2023. „Nejsou známky, že by nízkofrekvenční komponenta měla jiné účinky na obyvatele než normální zvuk, ani že by infrazvuk pod prahem slyšení mohl mít nějaké účinky,“ tvrdí dokument.
A zatímco ve zmiňované padesátiminutové přednášce Mattsson bije na poplach, ve svých recenzovaných článcích, které mu vydávají odborné časopisy, je mnohem umírněnější. Přímo o škodlivosti infrazvuku z větrných elektráren nic nepíše, spíš naléhá na to, aby se více zkoumal.
„Pan profesor Mattsson rozhodně není žádný dezolát. Je to vědec, který se zabývá matematikou a diferenciálními rovnicemi, které popisují šíření zvuku v nízkých frekvencích. Hodně z toho, co říká, dává smysl, ale je tam dost věcí, ve kterých si přisadí, aby jeho přednáška byla poutavá. Chová se trochu jako americký prezident Donald Trump,“ komentuje to Aleš Jiráska, odborník na hluk a akustiku z Národní referenční laboratoře pro komunální hluk.
„Když například říká, že do pěti kilometrů od větrné elektrárny nechce žít žádné zvíře, to není pravda. Já měřím hluk větrných elektráren třicet let a při měření mě ruší skřivani. Nejhorší nepřítel měřičů větrných elektráren jsou skřivani polní. Takže mi profesor Mattsson nemůže tvrdit, že tam odtud zvířata utíkají, když tam naprosto v pohodě žijí skřivani a větrné elektrárny jsou jim úplně fuk,“ argumentuje Jiráska.
Výzkumy o zdraví nedělá
„Hlavní je asi to, že Mattsson žádné výzkumy o vlivu na zdraví nedělá, pouze měří šíření infrazvuku v krajině. To ale nevypovídá o vlivu na zdraví,“ uvádí Petr Vidomus, analytik Asociace pro mezinárodní otázky a autor studie Proti větru, která se zabývá činností odpůrců větrných elektráren. „Protivětrné hnutí pracuje stejně jako dříve klimaskeptici – vezmou nějakého ,disentního‘ okrajového vědce a toho do kola recyklují,“ dodává Vidomus.
Mattssonem se často zaklínají protivětrné organizace v mnoha evropských zemích. „Říkají: Pojďme teď raději dělat další a další výzkumy, jestli to není nebezpečné, než začneme jakoukoliv výstavbu větrných parků. Snaží se tu debatu naprosto rozmělnit, a kdybychom na to přistoupili, tak se tu nikdy nic nepostaví,“ říká Vidomus.
„To, že je někdo vědec, vůbec neznamená, že nemůže být někým uplacený nebo že část jeho výzkumu je seriózní a část ne,“ upozorňuje Daniel Kortus, vědec z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze a zakladatel projektu Klimatomluva.
„Aktuálním příkladem takového vědce je třeba John Clauser. Ten získal Nobelovu cenu v oblasti kvantové mechaniky, ale potom se klidně nechal zlákat fosilním průmyslem, aby říkal, že klimatickou změnu nezpůsobuje člověk,“ uvádí Kortus. „A to, že se Ken Mattsson věnuje mechanice zvuku a jejímu modelování, z něj nedělá experta na medicínu, který rozumí tomu, jaký má co vliv na lidské zdraví,“ dodává vědec.
Turbíny mají přísnější limit než doprava
Infrazvuk má dlouhou vlnovou délku, díky čemuž se dokáže šířit na velké vzdálenosti a dokáže procházet zdmi i jinými překážkami. V přírodě vyluzují infrazvuk například sopky, bouřky, mořské vlny, zemětřesení, ale i voda nebo vítr. Jeho pomocí se dorozumívají sloni, velryby, hroši a další zvířata.
Co se týče umělých zdrojů infrazvuku, zdaleka nejde jen o větrné turbíny. Zvuk s nízkými frekvencemi vyluzují i vodní přehrady, vysokorychlostní tratě, letadla nebo spalovací motory, zejména ty dieselové. Hluboké dunění, které slyší obyvatel města v noci, a které zřejmě už ani nevnímá, je způsobeno právě auty projíždějícími kolem a uvnitř města. Proti naftovým motorům ale představitelé strany Motoristé sobě neprotestují na rozdíl od hluku větrných elektráren.
„Problematika hluku číslo jedna je doprava, tam máme denní limit 68 decibelů a noční limit 58 decibelů,“ uvádí Jiráska. Větrná elektrárna naproti tomu musí splňovat denní limit 50 a noční limit 40 decibelů.
V Česku se měří detailně
Mattsson tvrdí, že infrazvuk z větrných elektráren je horší než infrazvuk, který se přirozeně vyskytuje v přírodě, a to kvůli svému pulsnímu charakteru. Říká, že měření hladiny hluku filtrem A, které odpovídá citlivosti lidského ucha (takže méně vnímá nízké a velmi vysoké frekvence), je nedostatečné.
„Mattsson naznačuje, že filtr A je systém měření, který je funkční pro vyšší frekvence, ale méně funkční pro zdroje na nízkých frekvencích. S tím souhlasím, ale v Česku se nespoléháme pouze na filtr A, ale zkoumáme vždy i výskyt takzvaných tónových složek ve frekvenčních pásmech 6 Hz až 20 kHz. Jenže Mattsson říká, že může být problém už i v oblasti jednoho hertzu. Proto provádíme i detailní měření spektra v oblasti 0 až 500 Hz,“ uvádí Jiráska.
Je legitimní zkoumat vliv infrazvuku z větrných elektráren na lidské zdraví, jak po tom Mattsson volá. Zároveň je třeba brát v potaz limity takových výzkumů. Studie založené například na dotazníkových šetřeních mohou být zkreslené takzvaným nocebo efektem (ten je opakem placebo efektu, pozn. aut.) – tedy situací, kdy lidé začnou pociťovat skutečné zdravotní potíže, protože to očekávají, jsou vystrašení dezinformacemi a podobně. Subjektivní symptomy jako nespavost, bolesti hlavy či stres v takovém případě mohou vznikat spíše v důsledku obav než samotného infrazvuku.
Sára Mazúchová
Sára začínala ve studentském časopise Brainstorm. V ekonomické redakci MF Dnes a iDNES.cz ji naprosto pohltilo téma energetiky, kterému se bude věnovat, dokud to bude zajímavé (tedy s největší pravděpodobností až do konce svých dnů). Má dvouletého syna a až na to jednou bude mít čas, napíše knížku.
