Letos v létě jsem byla členem posádky lodi Sea Eagle, která se v rámci Operace Siso pořádané organizací Sea Shepherd zabývala v Tyrhénském moři nelegálním rybolovem. Na této misi jsem se setkala s kapitánkou Madeleine Habib. Za dobu, kterou jsem na lodi strávila pod jejím velením, jsem měla možnost tuto zajímavou ženu poznat blíže. Narodila se ve Skotsku, z otcovy strany má egyptské kořeny, od svých deseti let žije v Austrálii a nyní bydlí se svým manželem v tasmánském hlavním městě Hobart.

Je jednou z mála žen na světě s nejvyšší kapitánskou licencí. Krví jí koluje aktivismus a v rámci boje za lepší budoucnost na lodích procestovala celý svět. Nyní jsme se znovu sešly „online“, abychom si spolu popovídaly o její cestě k aktivismu, lásce k moři, a několika životních zkušenostech.

 

Jak bys své letošní působení s organizací Sea Shepherd zhodnotila?  

Operaci Siso jsem si moc užila. Chránili jsme zejména oblast na severu Sicílie u nádherných Liparských ostrovů. Bylo děsivé v těchto nádherných scenériích vidět tisíce tak zvaných FADů (FAD je zkratka pro Fish Aggregating Device, vábničky, které u sebe shromažďují velké množství ryb a dalších mořských tvorů, kteří následně končí v rybářských sítích, pozn.aut.).  Každý z nich má k sobě připevněno mezi sedm set až 2,5 tisíce metrů vlasců, kterými jsou tyto plastové kontrukce upevněny ke kotvě na dně a jde tak o velký zdroj plastového znečištění.  Měli jsme ale specifický cíl, který byl dosažitelný i díky tomu, že jsme spolupracovali s pobřežní stráží a Guardia di Finanza (finanční policií, pozn. red.). To nám ukázalo, že je tu odhodlání a síla tento nelegální způsob rybolovu řešit.

 

Podle čeho si vybíráš, na jaké téma se zaměříš?

Myslím si, že v mnoha případech si ty věci vyberou tebe. Zažehnou u tebe plamínek a donutí tě začít něco dělat. Mám nejvyšší kapitánskou licenci a jsem ochotná riskovat a pracovat za velmi málo peněz, takže je po mně stále poptávka (smích). A zejména nyní mě různé věci vyhledávají samy a dosáhla jsem v „kariéře“ bodu, kdy lidé pracují pro mě. Neznamená to ale, že bych nedělala vlastní věci a vždy, když se vrátím domů, věnuji se svému „domácímu aktivismu“. Bojuji proti rybím farmám v Tasmánii, účastním se řady kurzů a podobně. Nepotřebuji být součástí skupiny, abych mohla něco takového dělat. Ale určitě si myslím, že když je člověk se svým aktivismem na začátku, je těžké něco nastartovat a do něčeho vstoupit. Je mnoho skupin, které jsou silně soudržné, a pokud se se vším neidentifikuješ nebo do nich nějakým způsobem nezapadáš, může být těžké se do nich dostat. Obecně si myslím, že hodně aktivismu je o určité formě uzavřenosti a výlučnosti. Jakmile ale na svém aktivismu člověk pracuje, získává více sebevědomí a je jednodušší se posouvat.

Madeleine Habib, Tasmánie. Foto: poskytnuto Madeleine Habib

 

Jaký byla tvoje první zkušenost s aktivismem?

Myslím, že jsem se tak už narodila. Vždy jsem za něco bojovala, něco jsem bránila. Když mi bylo deset, emigrovali jsme s rodinou ze Skotska do Austrálie a navštěvovala jsem v té době dost progresivní základní školu a už v tu dobu jsme se učili o ozonové díře a klimatické změně. Byla doba, kdy jsem začala vnitřně cítit, že se ochraně životního prostředí chci věnovat. Ze začátku jsem se věnovala hodně sociální spravedlnosti, zejména oblasti ženských práv. V Queenslandu jsem totiž v té době měli dost utiskující vládu, a tak jsem se účastnila aktivit za svobodu projevu a různých protestů. Když jsem pak byla na univerzitě, protest, který mi změnil život, byl za ochranu pralesa Deintree skrze který chtěli postavit silnici – což se jim nakonec povedlo. V rámci těchto protestů lidé formovali skupiny, žili v pralese a pracovali s velmi limitovanými zdroji a silnici blokovali. Pamatuji si, že přes celou silnici byl vyvěšený plakát „Myslete globálně, jednejte lokálně.“ a to byl koncept, který mi hodně otevřel oči v tom, že je šance na to, docílit změny.

 

Na moře jsi se dostala až po svých dvaceti letech, je to tak?

Ano. Bylo to jako zjevení. Vždy jsem ráda byla na pláži a u moře a fušovala jsem trochu do surfování. Když se ale opřel vítr do plachet, tak jsem si pomyslela, že mám vše, co potřebuji, v tomhle rozumně malém kontejneru, kterému také říkáme loď, a že mám před sebou mentální a fyzickou výzvu toho, že můžu plout kamkoliv na světe. To byl okamžik, kdy jsem si řekla: „Wow, tohle chci dělat.“ Zrovna jsem dokončila studium žurnalistiky. To jsem vyhodila tak trochu z okna a vypadla jsem na moře.

 

Jak se vlastně člověk stane kapitánem – jaká byla tvá cesta?

 Jsou různé cesty, jak se člověk může stát kapitánem. Více konvenční cesta je, že se člověk stane kadetem a nějaká námořní společnost ho sponzoruje, aby nasbíral dost času na lodích a vystudoval námořní vysokou školu, to se ale také v jednotlivých zemích trochu liší. Člověk zkrátka musí strávit několik let na lodi v zácviku a propracovat se skrze jednotlivé pozice. To by byla normální cesta. Já jsem se ale vydala tou podstatně klikatější. Existují totiž jednotlivé licence, v rámci kterých člověk získá kapitánské zkoušky na konkrétní typ plavidel, určitých velikostí a limitovaných na určitou oblast. Touhle cestou jsem se vydala já a získala jsem postupně všechny licence od nejmenších lodí po ty největší. Když mě lidé na velkých lodích poprvé viděli, byli hodně překvapení, protože jsem nezvolila tradiční přístup. Nepracovala jsem na velkých nákladních lodích, ale na plachetnicích, rybářských lodích a na lodích environmentálních organizací, charterových lodích, v podstatě na všem, co si člověk dokáže představit. Ale nepracovala jsem na velkých kontejnerových lodích nebo tankerech. Místo na velkých nákladních lodích, jsem pracovala na výzkumných a zásobovacích lodích, které pluly na Antarktidu, abych takto vysoké kvalifikace dosáhla.

 

Takže opravdu můžeš být kapitánkou jakékoliv lodě na světe?

Na jakékoliv, kdekoliv, kdykoliv. Máš loď? Umím ji řídit.

 

Patnáct let jsi pracovala pro Greenpeace a z toho tři roky jako kapitánka, jaké to bylo?

S Greenpeace to byl sen. Pracovala jsem na lodích, byla aktivistka, starali jsme se o životní prostředí. To byla takový moje vize a vždy jsem si s Greenpeace přála být, několikrát jsem se k nim hlásila a bavila se s lidmi, kteří v Greenpeace byli, a snažila jsem se několik let, než jsem se stala členem posádky. Když se to konečně povedlo, byla jsem tak nadšená, že jsem skákala radostí.

 

Předpokládám, že za těch patnáct let jsi prošla mnoha kampaněmi, že by se o tom dala napsat kniha. Je nějaký zážitek, který ti obzvlášť utkvěl v paměti?

Moje první kampaň v roce 1995. Přidala jsem se na palubu lodi Rainbow Warrior 2, což byla plachetnice.  Pluli jsme protestovat k atolu Mururoa, proti francouzskému jadernému testování. Byla to velká a serózní věc. Byli jsme uprostřed Pacifiku a bylo to desáté výročí od potopení lodě Rainbow Warrior 1. Nastoupila jsem na pozici třetí důstojnice a hodně lidí si muselo říkal „Odkud přišla? „Jak se sem dostala?“ a „Je nová a už jsem jde jako třetí důstojník na takhle důležité kampani?“. Byla jsem v tu dobu trochu divoká a ousider. Každopádně jsem ale byla na palubě a briefing zněl takto: OK. Nasednete do zodiaku (malý nafukovací člun, pozn. red.) uprostřed noci, budeme se nacházet dvacet námořních mil od nejbližší pevniny, a nejbližší souší je korálový atol s jadernou testovací stanicí. Tam budete vysazení. Mohou tam být vojenské lodě všude okolo nás. Je proto potřeba zodiakem projet do laguny, ale ne hlavním vstupem, musíte najít jinou cestu v útesu. Pak se dostat k vrtné soupravě, kterou vyvrtali díru k testování, na tu se dostat a připoutat se ke konstrukci.“

 

To zní trochu šíleně.

Moje reakce byla jen „Vážně?“ Vypadalo to jako velmi nepravděpodobný scénář. Kluk, který se mnou měl jet v zodiaku byl mladý houslista Julian a byl takovou tváří francouzské mládeže a byl dost slavný. Neměl s loděmi ale žádné zkušenosti a byl naprosto vyděšený. Já se sice nebála, ale obávala jsem se toho, jak to může dopadnout. Měli jsme na sobě jen šortky, obyčejná trička, sandály a v kapsách každý asi dvacet dolarů. Žádný balíček přežití nebo něco takového. Neměli jsme s sebou ani naše pasy. Bylo to dost šílené. Uprostřed noci jsme spustili asi pět nafukovacích lodí. Ta, ve které jsem byla já, navíc měla problém s motorem. Kvůli tomu jsme se dostali tak blízko k jedné z vojenských lodí, že jejich reflektor kolem nás dělal půlkruhy. Když se nám konečně povedlo znovu nastartovat, zjistil jsme, že jsme sami, protože jsme se dostali tak blízko k té válečné lodi, že nás nikdo nesledoval.

 

Jak to dopadlo?

Počkali jsme, dokud nebylo alespoň malinko světla. Jakmile bylo alespoň trochu vidět, všimla jsem si malé průrvy v útesu a rozjeli jsme se. Za úsvitu jsme tak plnou rychlostí mířili v malém zodiaku do laguny. Bylo to jako v nějakém filmu. Jedna z lodí se nás snažila chytit, byla tam helikoptéra, ale my jsme mohli lépe manévrovat, jeli jsme, jak nejrychleji jsme uměli. Dostali jsme se až k vrtné soupravě a byla jsem tak zaplavená emocemi, že se mi tu loď podařilo i přivázat. Vzali jsme si soupravy, abychom se mohli přivázat, a utíkali jsme k věži. Juliana chytili rychle, ale mně se povedlo dostat docela vysoko a přivázat se tak, že se jim nedařilo mě sundat. To byla moje první akce a moment, kdy jsem si řekla. „Ou jé, to bylo docela vzrušující.“ Opravdu jsem zastavovala nukleární testování a moje akce měly globální dopad.

 

K jakým dalším kampaním jsi se ještě s Greenpeace dostala?

Další akce, které mě hodně nadchly, byly proti nelegálnímu rybolovu v Pacifiku, kde je hodně neregulovaných zón v mezinárodních teritoriích, nad kterými nikdo nemá moc. To jsou takové černé díry kriminálních aktivit, protože tam prakticky neplatí žádná jurisdikce. Také odtamtud mohou rybářské lodi páchat nájezdy do národních vod různých zemí a pak se vrátit do „bezpečné“ zóny mezinárodních vod. Zejména pro malé pacifické národy je tak extrémně náročně své vody uhlídat. Bylo proto velmi uspokojující s těmito národy spolupracovat a pomáhat tyto nelegální aktivity řešit.

Byla jsi také na australském ledoborci v Antarktidě a vyvěsila jsi tam transparent „Oil or ice“. Co tě k tomu vedlo?

To byl můj individuální aktivistický čin, nebylo to se žádnou skupinou. Pracovala jsem na australském vládním ledoborci, který plul do Antarktidy. Silně si stojím za názorem, že by se Austrálie měla odklonit od používání fosilních paliv a závislosti na exportu uhlí a těžebním průmyslu. Myslím si, že se nemůžeme považovat za progresivní zemi, pokud v tom budeme pokračovat. Klima si to zkrátka nemůže dovolit. Austrálie si nárokuje jednu třetinu Antarktidy. A právě tam jsou také dopady změny klimatu názorně vidět a je potřeba, abychom za ně přijali zodpovědnost. Měli bychom se proto rozhodnout, jestli chceme led a stabilní klima, které je prospěšné i pro lidi, nebo budeme pokračovat v těžbě a spalování fosilních paliv. Tuhle otázku jsem chtěla veřejně položit. Ale nacházela jsem se samozřejmě na australské vlajkové lodi, která je chloubou národa, a byl to docela skandál, že člen posádky něco takového udělal a nahlas o tom promluvil.

 

Snažili se tě ale umlčet, ne? A chtěli, abys příspěvek na sociálních sítích smazala.

Byla snaha, aby to vypadalo, že je tu „jen pár hlučných lidí“ a že nereprezentujeme „tiché Australany“. Takže jsem se povýšila na „netichého australského občana“ a odmítla jsem být umlčena a podařilo se mi tak pro toto téma získat docela hodně pozornosti. A ano, snažili se mě umlčet. Ale snaha lidi umlčet není zrovna efektivní nástroj, ale díky tomu, že se o to pokusili, se to stalo virálním a podpořilo to mnoho organizací. Guardian z toho udělal hlavní příběh. Všichni to sdíleli. Nakonec dokonce dopravní společnost celý příběh překopírovala a zveřejnila v mezinárodním časopise. Takže se mi s tím podařilo dostat mnohem dál, než jsem očekávala.

 

Vedle ochrany přírody se hodně zabýváš i humanitárními problémy. Byla jsi s Doktory bez hranic, v SOS Mediterranean nebo Sea Watch. Dokonce jsi vedla ženskou posádku na prolomení blokády Gazy. Jsou z tvého pohledu tyto dvě problematiky propojené?

Ráda na to pohlížím tím způsobem, že lidé jsou součástí životního prostředí. Protože pokud nejsme jeho součástí, tak co jsme? Když se podíváme na lidské populace, které jsou v pohybu a jak byl globální pohyb ovlivněn, je to dost často způsobeno naším vztahem k životnímu prostředí. Organizace dost často mají tendenci soustředit se na jedno nebo druhé, ale jako aktivista si nemyslím, že si jedno musím vybrat. Pokud se podíváme na svou budoucnost, musíme se začít vnímat jako součást našeho okolí, ne být mu nadřazeni. Dostala jsem se tak k několika humanitárním záležitostem, které se mnou „pohnuli“ a v jejichž řešení jsem mohla využít své námořní odbornosti. Do záchranných akcí ve Středozemním moři jsem tak byla hodně zapojená od roku 2015. Ženská loď do Gazy byla něco, v čem jsem cítila, že opravdu mohu dosáhnout změny. Byla to rozumně malá skupina žen se zkušeností na moři a měly politický drive, odhodlání a byly ochotné něco takového udělat. Moc takových nás totiž na světě není. Bylo proto přirozené, že jsem se do toho zapojila a že jsem byla této iniciativy součástí.

 

Jak vnímáš aktivismus?

Myslím si, že aktivismus je něco, co každý prožíváme individuálně. Můžeme ho sice sdílet s ostatními v rámci boje za stejný cíl, záleží ale na našich osobních hodnotách a na tom, co se my sami rozhodneme podniknout, abychom dosáhli změny. Člověk může být aktivista v čemkoliv, co ho nadchne a inspiruje tak moc, že se to rozhodne přenést do konkrétních činů – ať už skrze hudbu, psaní, myšlenky nebo skutky.

 

A tvá cesta je taková, že jsi kapitánkou lodí a zabýváš se zejména environmentálními a humanitárními problémy.

To, že jsem kapitánka lodí, a to, že pracuji pro organizace na ochranu životního prostředí, je jen jedna z mnoha oblastí, kde aktivně působím. Můj celkový přístup je v tom, že se snažím dělat malé „aktivistické skutky“ každý den. Například teď jsem v karanténě (když jsme se s Madeleine bavily, byla právě druhý týden v povinné karanténě po návratu do Austrálie. pozn. red.). Dávají tu lidem jednorázově použitelné příbory a plastovou láhev vody každý den. Proto jsem je hned první den požádala, aby mi poskytli jen jeden set příborů, které si budu umývat, a řekla jsem jim, že budu pít vodu z kohoutku. Jde o to převzít kontrolu nad vším, nad čím můžeš, a udělat změnu, o které věříš, že bude k lepšímu.

 

Pamatuji si jeden z našich rozhovorů z lodi, kdy jsme se bavili o tom, že nás motivují v našich činech tři principy – lidé, ve smyslu komunit, místo, se kterým se člověk ztotožňuje, nebo poslání – říkala jsi, že tím, co tě žene kupředu tebe, je právě poslaní. 

Ano, věřím, že lidi k činům pohání tyto tři věci. Mojí hlavní motivací je pocit poslání, není to o tom, že by člověka nemohlo motivovat více principů najednou, ale mívám tendenci za sebou nechávat lidi a moc se nestarám o to, kde se zrovna nacházím. Poslání jsem postupem času měla mnoho. Vždy je nějaká aktivita, pro kterou se nadchnu a do které investuji energii. Pak se ale dokážu posunout k něčemu dalšímu a přenechám tu původní věc někomu jinému. Zjistila jsem, že je velmi jednoduché dostat se do bodu, kdy je člověk vším zahlcený, pokud se chce například starat o životní prostředí. Je to příliš velké poslání na to, aby se za něj člověk cítil zodpovědný. Je to často boj proti neviditelnému obrovi, zejména pokud jde o věci jako je nukleární testování nebo klimatická změna. Je u toho těžké ukázat na to, co přesně člověk dělá, a jestli to má nějaký efekt.

 

Jak se zvládáš s takovými pocity vypořádat?

Mnohdy se cítím zahlcená, zoufalá, sklíčená, smutná a vidím věci depresivně a nemyslím si, že by byl svět v pořádku. Ale zvládám to tak, že u mě osobně tyto pocity ústí v určitý vztek, energii, která mě motivuje v tom pokračovat. Nenosím růžové brýle, skrze které bych viděla „světlou a nablýskanou“ budoucnost. Je také hezké účastnit se takových věcí, jako je Operace Siso, kde byl cíl velmi jasně ohraničen. Tady je nelegální rybářské vybavení, je nemorální a škodí životnímu prostředí, takže je potřeba ho odstranit. Díky tomu je pak snadné cítit zadostiučinění a cítit se dobře díky tomu, co děláme, protože vidíme výsledky a odměny našeho jednání. Takové pocity úspěchu mě pak udržují v chodu.

 

Za dobu, kdy pracuješ po celém světe, všimla jsi si nějakých změn?

Rozhodně jsem si za svých 35 let všimla degradace ve světových oceánech a pamatuji si, jak jsme před dvaceti lety na Greenpeace lodi dělali výzkum plastů v Pacifiku. To je největší a nejdivočejší oceán a minimálně na první pohled často vypadá čistě. Když se ale člověk zastaví, soustředí se a dívá se na hladinu, vidí spoustu odpadu, až je to šokující. Pokud něco podobného člověk udělá ve Středozemním moři, je to ještě tisíckrát v horší. Jak jsme koneckonců viděly i spolu ve Středozemním moři – je extrémně znečištěné. Za dobu, co se na moři plavím, jsme měli na životní prostředí velký vliv. Je tak občas těžké vrátit se na některé místo po dvaceti letech. Pamatuji si například, že na Kokosových ostrovech byla nádherná laguna a útes, který je dnes celý pokrytý slizem, což je způsobeno odpadními vodami a intenzivním chovem prasat na ostrově. Je těžké neschvalovat přístup lidí k elektřině a hnojivům a dalším věcem, které bereme jako samozřejmost, ale současně je šokující, jaké škody jsme napáchali. Byla jsem na mnoha místech a některá se mně dotkla více než jiná. Například degradace životního prostředí v Egyptě, odkud je rodina mého otce, je tak velká, že je těžké si vůbec představit, že se z toho někdy může vzpamatovat. Pokud se člověk podívá na rozsah vlivu člověka na přírodu, když vidí závěje odpadu v Alexandrii, které jsou člověku po kolena, je neskutečné si představit, že je to realita.

 

Vidíš tu nějakou naději?

Myslím si, že jsou tu pozitivní změny na lokálních úrovních, nejsem si ale tak jistá globálně. Už zažíváme dopady změny klimatu a je neuvěřitelné, že se nás už tyto dopady dotýkají a stále s tím nic neděláme. Je zajímavé, že když před sebou máme hmatatelnou existenciální hrozbu jako je covid, tak dokážeme poměrně dobře globálně odpovědět, jako druh jsme toho určitě schopní. A jako stejnou hrozbu bychom měli vnímat i změny klimatu.

Tereza Koudelová
Tereza Koudelová

Tereza studuje žurnalistku na FSV UK. Je spoluzakladatelkou české pobočky mezinárodní organizace Sea Shepherd, která se zabývá ochranou mořských ekosystémů. Nejradši píše o všem, co se pojí s oceány.