Neviditelné, ale nebezpečné plasty. Nejvíce se uvolňují z barev, laků a pneumatik

Každý rok se do životního prostředí v Evropské unii dostane cíleně kolem 145 tisíc tun mikroplastů. Používají se v kosmetice či zemědělství. Až dva miliony tun mikroplastů za rok se ale do okolí dostávají neúmyslně třeba z obalů od čokoládových velikonočních vajíček. Kde všude se nacházejí?

Velikonoční ostrov patří k nejzamořenějším ostrovům v jižním Pacifiku. A to hlavně plasty. I když se nachází asi 3600 kilometrů západně od Jižní Ameriky, nejvíce odpadu pochází z Chile a Peru. Zdrojem plastů je předvším průmyslový rybolov.

Viditelné plasty v přírodě přitom nejsou hlavním problémem lidstva. Za mnohem závažnější odborníci považují rostoucí zamoření životního prostředí mikroplasty. Jen v Evropské unii se v roce 2022 uvolnilo do životního prostředí podle odhadů 750 tisíc až dva miliony tun mikroplastů.

Částečky do velikosti pěti milimetrů se často bez povšimnutí dostávají do ovzduší, půdy i vody. Představují navíc riziko pro zdraví, protože lidé je běžně pijí a vdechují. „Víme však, že mikro a nanoplasty hladce procházejí do systémového oběhu, pronikají do všech orgánů, včetně placenty a skrze ni do nenarozeného plodu, a hromadí se v nich,“ říká vědkyně Klára Matoušková, která zkoumá vliv chemikálií na zdraví člověka.

Barvy a pneumatiky vedou

Nejvíce mikroplastů se do životního prostředí Unie dostává z barev a laků, z nichž se uvolňují při nanášení či zvětrávání. Dalším zdrojem jsou pneumatiky, u nichž je základem tření o povrch vozovky. Tyto dvě oblasti stojí přitom podle odhadů za zhruba polovinou uvolněných mikroplastů. Problémem je i oblečení a další textil ze syntetických materiálů.

Mikroplasty jsou zároveň nejrozšířenějším znečištěním v evropské zemědělské půdě. Z evropského výzkumného projektu PAPILLONS, na němž se podílelo výzkumné centrum Recetox Massarykovy univerzity v Brně, vyplynulo, že koncentrace mikroplastů v některých případech překračují úroveň, kdy dochází k negativním dopadům na zdraví půdy a produktivitu plodin.

Výzkum se zaměřil zejména na plasty pocházející ze zemědělské činnosti s důrazem na mulčovací fólie. „Mikroplasty ovlivňují klíčové vlastnosti a funkce půdy. Mají dopad na půdní faunu, fyziologii rostlin, snižují obsah chlorofylu a mohou dokonce bránit růstu rostlin. Mikroplasty pocházející ze zemědělských plastů mohou půdu ale také výrazně znečišťovat, zejména při nesprávném nakládání,“ vysvětlila Klára Šmídová z výzkumného centra Recetox.

Dvě zkoumané lokality v Česku dokonce patřily mezi nejkontaminovanější v Evropě. Výzkumníci na jednom místě naměřili 339 tisíc částic mikroplastů na kilogram suché půdy. Obecně se přitom na venkově nachází víc mikroplastů než ve městech, jak ukazují výzkumy.

Plasty byly levnější než ovocné pecky

Vliv mikroplastů na lidské zdraví zatím není dostatečně prozkoumán. „Mikroplasty se rozkládají na ještě menší částice –nanoplasty, které mohou pronikat do buněčných struktur a zasahovat do metabolických procesů. Co všechno v našem těle mohou způsobovat, zatím nevíme,“ uvádí Daniela Majerčíková z Recetoxu.

Mikroplasty se prokazatelně nacházejí v plicích, v mozku, krvi nebo v mateřském mléce. Některé z nich tělo vyloučí, ale jiné nikoli. Výzkumy jsou teprve na začátku, nicméně výzkumy upozorňují na zvýšené riziko rakoviny, Parkinsonovy nemoci nebo mužské neplodnosti. Klára Matoušková poukazuje na studie, které prokázaly, že mikroplasty mění chování mušlí, ryb, myší, i primátů, ovlivňují růst řas, rostlin i plodu a mění imunitní i endokrinní odpověď, metabolismus a střevní mikrobiom.

Jednou z reakcí na kontaminaci životního prostředí mikroplasty je nařízení Evropské komise o polymerních mikročásticích. Reaguje jen asi na pětinu mikroplastů, které se každý rok dostanou do prostředí záměrně. Přidávají se totiž do produktů, aby zlepšily jejich vlastnosti.

„Jde z převážné části o použití naprosto zbytná nebo náhražková. Například do pleťových peelingů nebo mýdel se ještě před pár lety přidávaly jemné drtě z nepotřebných ovocných pecek. Pak se ale ukázalo, že mikroplasty jsou levnější, a proto dnes naprostá většina takových kosmetických přípravků mikroplasty obsahuje,“ vysvětluje Matoušková. Nařízení se také dotýká umělých povrchů na sportovní hřiště, některých hnojiv a přípravků na ochranu rostlin, čisticích prostředků, vosků, leštidel a osvěžovačů vzduchu.

Přísady, které znečišťují

„Mikroplasty a nanoplasty, které se vytvářejí jaksi mimochodem, degradací ‚velkých‘ plastů, například pneumatik, ukrajují větší díl z problému, ale tam nepomůže nic jiného než omezování používání plastů až na samé minimum. Zatím je ale trend přesně opačný,“ říká Matoušková.

Plast je navíc ze své podstaty většinou dvousložkový. Jednak jde o polymer, například PET, polypropylen, PVC nebo polystyren. A zároveň obsahuje aditiva, tedy látky vylepšující jeho vlastnosti neboli v angličtině „plasticizers“. Aditiva se tak vyskytují i společně s mikroplasty, takže mechanické znečištění s sebou přináší i znečištění chemické.

Jak píše na svém webu spolek Arnika, který se dlouhodobě zabývá toxickými látkami, do plastů se přidává více než 13 tisíc různých chemických přísad a u téměř poloviny z nich nemáme žádná data o jejich vlivu na lidské zdraví a životní prostředí.

Můžeme se vůbec mikroplastům bránit? Do určité míry ano. Jak ukázaly výsledky zkoumání balené vody v PET lahvích, které loni v lednu zveřejnili v odborném časopise Proceedings of the National Academy of Sciences odborníci z Columbia University v New Yorku a Rutgers University v New Jersey, průměrný litr balené vody obsahuje kolem 240 tisíc detekovatelných plastových úlomků. Zároveň se podařilo zjistit, že balená voda obsahuje desetkrát až stokrát více nanoplastů než mikroplastů. Tady je možné začít.

Průměrný Evropan podle Eurostatu vyprodukuje necelých 36 kilogramů odpadu z plastových obalů. Za posledních deset let toto množství vzrostlo o více než čtvrtinu. Do plastů se balí třeba i čokoládová velikonoční vajíčka. Snižovat množství odpadu přitom může každý.

Zůstává však spousta věcí, které jednotlivec ovlivnit nemůže. Zatímco globální roční produkce plastů činila v roce 1950 dva miliony tun, dnes se jedná podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj o číslo přesahující 450 milionů.

Povinný filtr pro pračky

Plastům se také člověk může vyhnout v kuchyni. Nemusíme mít plastová prkýnka na krájení, naběračky ani dózy na svačinu pro děti. I plastové láhve na pití mohu představovat riziko, zejména pokud v nich tekutina zůstává dlouho a pokud se předtím lahve opakovaně čistily v myčce. Tu je při údržbě plastového nádobí ideálně nejlepší vynechat úplně, protože vysoké teploty mohou způsobit rozklad plastu. A z téhož důvodu by se ani jídlo nemělo ohřívat v plastovém obalu či dóze.

Na problém s lahvemi upozornil výzkum kanadské McGillovy univerzity, který si nechala vypracovat nizozemská nevládní organizace Tegengif a na němž se podílela také česká nezisková organizace Arnika. Ukázalo se, že ve více než polovině lahví (z 39 zkoumaných) se vyskytuje škodlivé změkčovadlo DiBP (di-isobutylftalát). Děti ho přijímají, když z láhve pijí. Hůře na tom byly vzorky z lahví, které prošly opakovaně myčkou. Jako nejbezpečnější lahve proto experti doporučují ty nerezové či skleněné.

Dalším významným zdrojem mikroplastů je oblečení na bázi plastů, většinou polyesteru. Syntetické materiály dominují ve výrobě textilních vláken od poloviny devadesátých let. Polyester se na globální produkci v roce 2022 podílel 54 procenty.

Asi nejhorší jsou v tomto ohledu fleecové mikiny či bundy, které se vyrábějí třeba z recyklovaných PET lahví a často si je kupují právě milovníci přírody a outdooru. Při jejich praní se uvolňují obrovská množství mikroplastů.

Na trhu se objevily různé „pytlíky“ do pračky, do nichž se syntetické oblečení vloží a které úniku mikroplastů zabrání. Nejrozšířenějším je asi „Guppyfriendbag“, který byl testován například německým institutem Deutches Textilforchungszentrum Nord-West a vlákna opravdu zachycuje.

Novinku ale zavedla v tomto ohledu Francie. Každá pračka prodávaná od loňského roku tam totiž musí obsahovat speciální filtr na mikroplasty. Evropská unie se myšlenkou povinných filtrů již také zabývá.