Evropské kvóty jdou paradoxně proti udržitelnosti, říká Tereza Ulverová z Elektrowinu

Každý rok se v České republice vyřadí více než sto tisíc tun vysloužilých elektrospotřebičů. Co se s nimi děje dál, jaký je jejich skutečný potenciál pro získávání druhotných surovin a jak recyklaci řeší obce, výrobci či průmysl?

O principech cirkulární ekonomiky, sběru elektroodpadu i legislativních výzvách jsme hovořili s Terezou Ulverovou z vedení společnosti Elektrowin, která už dvě dekády zajišťuje sběr a recyklaci vysloužilých elektrospotřebičů v Česku.

Když se řekne cirkulární ekonomika – co to znamená v praxi recyklace elektrospotřebičů?

Cirkulární ekonomika znamená, že výrobek nekončí jako odpad, ale stává se zdrojem pro nové využití. V případě elektrospotřebičů se jedná o obrovský potenciál. Místo aby se suroviny těžily v dolech, můžeme je získat ze spotřebičů, které dosloužily. Tento přístup šetří nejen přírodní zdroje, ale i energii a snižuje emise CO2. Smyslem je, aby se materiály znovu vracely do výroby, ideálně opakovaně, a nevznikala tak lineární cesta „vyrobit–použít–vyhodit“.

Můžete přiblížit, jak se starý spotřebič mění ve zdroj surovin?

Na příkladech je dobře vidět, jak velký potenciál elektroodpad má. Zhruba 13 kilogramů vysloužilých elektrospotřebičů stačí na získání jednoho kilogramu mědi – stejné množství by vyžadovalo vytěžit 200 kilogramů měděné rudy. U zlata je to ještě markantnější. Zatímco z horniny získáte kilogram z 240 tun rudy, z elektroodpadu stačí „pouhých“ 100 tun zařízení. To dramaticky mění nejen ekonomiku, ale i ekologickou stopu. Recyklace totiž oproti těžbě primárních surovin znamená obrovskou úsporu energie i emisí CO2. Právě proto Evropská komise cílí na to, aby už v roce 2030 pocházela čtvrtina spotřeby kritických surovin z recyklace a minimálně 40 procent se zpracovávalo přímo v Evropě.

Jak se to promítá do praxe Elektrowinu? Kolik spotřebičů se vám daří ročně vysbírat?

Jen v roce 2024 Elektrowin vysbíral více než 78 tisíc tun elektroodpadu, což je dosud rekordní výsledek. Takový objem potvrzuje, že systém rozšířené odpovědnosti výrobců funguje a že se daří motivovat domácnosti i firmy, aby spotřebiče nekončily na černých skládkách, ale ve sběrném systému. Od svého vzniku společnost Elektrowin recyklovala více než 42 milionů vyřazených elektrospotřebičů o celkové hmotnosti přesahující 730 tisíc tun.

Když se podíváme na složení vysbíraného elektroodpadu, které suroviny se z něj získávají a co se s nimi dál děje?

Ze spotřebičů se daří využít až 95 procent jejich hmotnosti. Získáváme především železo, neželezné kovy, měď a hliník, ale i plasty, sklo nebo cementové části. U kovů je využití bezproblémové, tyto materiály pak míří zpět do průmyslu. V hutích a slévárnách se pak stávají vstupní surovinou pro novou výrobu. Větší výzvou jsou plasty. Jejich kvalita se mění s věkem spotřebiče a také s ohledem na legislativu. Chemické látky, které byly povolené před deseti lety, dnes už použít nelze. Proto se hledají cesty, jak jejich kvalitu zlepšovat a jak je znovu použít v elektroprůmyslu. Tedy nejen jako surovinu pro výrobky s nižšími nároky, například lavičky nebo plotové dílce.

Které typy elektrozařízení se daří sbírat nejlépe a které naopak nejhůře?

Velké domácí spotřebiče, jako jsou lednice, pračky nebo myčky, se daří sbírat velmi dobře. Lidé je obvykle vracejí přes prodejce při koupi nového kusu, případně je odvezou do sběrného dvora. Naopak největší problém jsou malé elektrospotřebiče, například mixéry, fény nebo nabíječky. Ty často končí ve směsném odpadu, protože lidé nevědí, že je mohou odložit na stejných místech jako velké spotřebiče, nebo je jednoduše házejí do popelnice.

Co je podle vás největší přínos pro obce, které se do systému sběru elektroodpadu zapojují?

Obce z toho mají dvojí benefit. Jednak přímý finanční – za každou odevzdanou tunu spotřebičů dostávají příspěvek, který mohou využít třeba na údržbu sběrných dvorů. A pak i nepřímý – lidé mají možnost legálně a pohodlně spotřebiče odložit, takže jich méně končí v příkopech a na černých skládkách. To znamená čistší prostředí a úsporu nákladů na jejich likvidaci. V mnoha obcích se také podařilo zvýšit povědomí o třídění odpadu díky osvětovým kampaním, které Elektrowin organizuje.

Když se podíváme na Evropu, je český systém sběru a recyklace něčím specifický?

Česko patří v Evropě k zemím s nejhustší sítí sběrných míst. Prakticky každý občan má dostupné sběrné místo v dojezdové vzdálenosti, ať už jde o obecní dvůr, prodejnu elektro nebo mobilní svoz. To je velká výhoda oproti řadě jiných států, kde infrastruktura není tak rozvinutá a kde se sběr v některých regionech stále potýká s nedostupností. Díky tomu dokážeme naplnit cíle, které Evropská unie nastavuje.

EU zároveň připravuje revizi směrnice o elektroodpadu. Jaké změny očekáváte?

Zásadní změnou by bylo, kdyby se současná směrnice proměnila v nařízení. To by odstranilo roztříštěnost, kdy každý stát implementuje pravidla po svém, a výrobci by tak nemuseli řešit 27 různých povinností. Další novinkou je Digital Product Passport – digitální průkaz výrobku, který umožní dohledat výrobce i u zboží prodávaného přes online platformy. Velkým tématem je také ekomodulace poplatků. Výrobky, které jsou lépe recyklovatelné, by měly mít nižší poplatky než ty, které lze hůře zpracovat.

Evropská unie stanovuje poměrně ambiciózní kvóty na sběr elektroodpadu. Jak se na ně díváte z pohledu praxe?

V praxi to přináší problém. Kvóty, které stanovuje Evropská unie, vycházejí z množství nových výrobků uváděných na trh. Jenže z hlediska udržitelnosti je žádoucí, aby spotřebiče vydržely funkční co nejdéle. A pokud se prodlužuje životnost, znamená to, že starších přístrojů je méně k recyklaci a sběrné systémy pak logicky nemohou naplnit tak vysoké cíle. Vzniká tím paradox: výrobci investují do kvality a opravitelnosti, čímž podporují cirkulární ekonomiku, ale současně jsou trestáni tím, že systém nesplní předepsané kvóty.

Podle nás by měla být metodika nastavena realističtěji, aby nešla proti základní myšlence udržitelnosti. Na tuto disproporci nedávno upozornila i studie poradenské společnosti Deloitte pro WEEE Forum, asociaci sdružující evropské kolektivní systémy zpětného odběru. Ta doporučuje realističtější způsob výpočtu založený na reálně vyprodukovaném odpadu, nejen na množství nově prodaných výrobků. Takový přístup by lépe odpovídal tržní realitě a skutečně podporoval cirkulární ekonomiku.

Když zůstaneme u evropské regulace, často se mluví o takzvaných „free riderech“, internetových prodejcích, kteří se vyhýbají povinnostem. Jak velký problém to ve skutečnosti je?

Dopad je obrovský. V Česku se jedná o desítky milionů korun ročně, v rámci celé Evropské unie pak o desítky milionů eur. U velkých spotřebičů se problém týká především polských online prodejců, u menších jsou problémem různé asijské e-shopy a tržiště. Situaci komplikuje i bezcelní limit 150 eur – většina zásilek z Číny se nekontroluje a přitom obsahují nejen spotřebiče, ale i baterie a obaly. Pokud tito prodejci neplatí příspěvky, musí je hradit poctiví výrobci, což snižuje jejich konkurenceschopnost. Navíc stát přichází o daň z přidané hodnoty. Řešením by bylo, aby povinnost vykazovat plnění měli přímo provozovatelé tržišť.

Když mluvíte o soběstačnosti a udržitelnosti, jaký vliv má současná geopolitická situace na obchod s druhotnými surovinami?

V posledních letech se ukazuje, jak moc je Evropa závislá na dovozu kritických surovin, zejména z Číny. Geopolitické napětí a obchodní bariéry vedly k tomu, že EU prosazuje větší soběstačnost. Z elektroodpadu se proto stává strategický zdroj, který by se měl zpracovávat především v Evropě. To nejen posiluje naši surovinovou bezpečnost, ale také vytváří pracovní místa a podporuje rozvoj recyklačních technologií.