Elektřiny máme spíše nadbytek, zatím nám nikdy nedošla, říká majitel soběstačného domu

Na samotě u lesa, v malebné krajině jižních Čech, stojí dům, jehož majiteli nechodí žádné účty za energie ani za vodu. Veškerou elektřinu a teplo si vyrobí sám a na praní prádla, splachování či sprchování využívá recyklovanou dešťovou vodu… Před válkou na Ukrajině zajímala energetická nezávislost spíše fajnšmekry a vizionáře. To se změnilo s krizí kolem cen plynu a elektřiny.

Zavřete oči a představte si rozlehlý pozemek bez doteku lidské civilizace. Uprostřed něj dům, který chrání mohutné lesy a zelené louky. V zimě vás dělí necelého půl kilometru od sjezdovky, v létě zas můžete prozkoumávat okolní zaniklé zemědělské usedlosti.

Onen dům není napojen na elektřinu ani na vodovod, přesto se tam svítí, fungují spotřebiče a je tam teplo i tekoucí voda. Jinými slovy: je postavený bez napojení na jakékoli inženýrské sítě.

Český soběstačný dům podle projektu řízeného jeho majitelem Pavlem Podruhem najdete u osady Kyselov, poblíž Vyššího Brodu v jižních Čechách – kousek od lyžařského areálu Kramolín nad Lipnem. Domu si všimnete už z dálky, žádné jiné stavení na dohled není. Má dvě podlaží a téměř celá jeho spodní část je prosklená, takže když jste uvnitř, máte pocit, že jste na louce či přilehlé zahradě.

Celou střechu pokrývá osmačtyřicet solárních panelů. Jejich kapacita je na potřeby domu s užitnou plochou sto čtrnáct metrů čtverečních naddimenzovaná tak, aby elektřina ze slunce nedošla. Podle Pavla Podruha se to za dva roky provozu ještě nestalo. „Spíš máme elektřiny nadbytek,“ říká.

Mraky fotovoltaice nevadí

Na dům se přijíždíme podívat koncem září na svátek svatého Václava. Počasí není nic moc. Obloha je zamračená, déšť mění příjezdovou cestu v blátivou past na auta, ale fotovoltaika na střeše přesto funguje. Často se traduje, že panely vyrábějí jen za přímého slunečního svitu. „Není to tak. I teď, když je opravdu škaredě, vyrábíme. Baterie je nabitá na devadesát pět procent,“ ukazuje majitel Pavel Podruh na displeji v technické místnosti.

Právě tato místnost je provozním srdcem domu: nachází se v ní bateriové úložiště, které dokáže uložit dvaadvacet kilowatthodin elektrické energie, pak také tisícilitrová nádrž na teplou vodu a kotel na pelety, který se v zimních měsících automaticky zapne, když nestačí teplo vyrobené ze slunce na natopení akumulační nádrže.

Na první pohled byste rozdíl mezi konvenčním domem, napojeným na inženýrské sítě, a soběstačným domem skutečně nepoznali. Světla svítí, rychlovarná konvice vaří vodu na čaj a v domě je teplo, až horko, že po chvíli musíme větrat. Interiér vkusně vybavený v minimalistickém stylu, nikde nejsou vidět žádné kompromisy, kterými by se soběstačnost musela vykupovat. Rozdíl je zkrátka v tom, že elektřinu v domu zajišťuje slunce.

„Slunce jde do fotovoltaických panelů, vyrobená elektřina pak přes systém střídačů do baterií. Jakmile jsou nabité na sto procent, což je většinou dost rychle, jde všechno sluníčko do tisícilitrové nádrže s vodou, kterou ohřeje a která pak slouží k vytápění domu nebo sprchování,“ vysvětluje Podruh.

Od jara do podzimu podle něj není nutné nad spotřebou elektřiny nijak zvlášť přemýšlet. Je jí dost. Jen v zimě může být plánování spotřeby namístě. Byť ani tehdy nepředstavuje žádné zásadní omezení; zatím se nestalo, že by se třeba muselo plánovat, kdy zapnout pračku. Panely podle něj nevyrábějí za jediné situace – když zapadají sněhem. Tehdy hrozí, že elektřiny nebude dost, proto musí sníh pryč.

„Když nasněží, vezmu tyč na čištění bazénu a shodím první řadu panelů. Jakmile začnou vyrábět, ohřejí se a tím odtaje zbytek sněhu,“ říká Podruh. „Jen je to tak, že na konci prosince ve sněhové vánici by prostě nebylo moudré péct v troubě krocana,“ dodává.

Za letního slunečného dne jsou naopak panely schopné vyrobit až 30 kilowatthodin elektřiny. A v den, kdy je pod mrakem, vyrobí deset až dvanáct kilowatthodin, což stačí, protože reálná spotřeba domu je kolem sedmi kWh. Zbytek jde do akumulační nádoby s vodou, která se přestane nahřívat, a tudíž se odpojí i panely, jakmile dosáhne osmdesáti stupňů. „Další den tím pádem elektrárna vyrobí třeba jen dvanáct kWh, i když paří slunce, protože nemá už co natápět, voda v akumulačce je pořád blízko 80 stupňům,“ vysvětluje Podruh.

Zejména v létě je tak potenciál fotovoltaiky mnohem vyšší, než je spotřeba domu. „Většinou přes léto je baterie v jedenáct hodin dopoledne nabitá, voda natopená a panely se odepínají, přitom by mohly vyrábět ještě spoustu hodin,“ vysvětluje. Proto plánuje pořídit sušičky na byliny a ovoce a dvě zařízení na těžbu bitcoinů, na jejichž provoz se může vyšší výroba panelů využít.

Na mytí a praní hlavně dešťová voda

Odkud se v soběstačném domě Pavla Podruha bere voda? Čerpá se z vlastního vrtu; zbytek, tedy splachování dvou záchodů, sprchování a praní v pračce zajišťuje recyklovaná dešťová voda. Tu zachytává do obří, šestnáctikubíkové nádrže, zakopané nedaleko domu, kterou přečišťují jednoduché mechanické filtry. „Tím ušetříme padesát až šedesát procent spotřeby vody, kterou bychom jinak museli vzít z vrtu,“ popisuje Podruh s tím, že odpadní vody pak jdou do biologické čističky. Bakterie v ní vše vyčistí, takže na konci je čistá voda, která se vsákne do země.

Vody z vrtu se snaží dům využívat skutečně co nejméně. „Možné to je z toho důvodu, že dešťová voda využívaná v domě má shodnou úpravu jako voda z vrtu,“ upřesňuje Pavel Podruh a dodává, že ani v případě nízké hladiny dešťové vody nedojde v domě k problému. „V tom případě by systém automaticky přepnul na doplňování vodou z vrtu, který je čtyřicet metrů hluboký.“

Cena systému na zachycení dešťové vody a její recyklaci vyšla přibližně na 200 tisíc. Investice do soběstačnosti v elektřině vyšla na zhruba 600 tisíc korun: zahrnovala solární panely, bateriové úložiště, systém střídačů a elektrikářskou práci a projektování a další věci.

Co třeba komunitní systém?

Snahy o soběstačné bydlení už u nás nejsou zcela výjimečné. Jihočeský dům Pavla Podruha je ovšem unikátní: od podobných projektů se liší především v tom, že energetická a vodní soběstačnost není na úkor komfortu. „Chtěl jsem koncipovat domácnost běžně, prakticky a především zachovat určité pohodlí. Takových ostrovních neboli off grid domů příliš není,“ vysvětluje Podruh.

„Jako rodina si myslíme, že není zapotřebí extrémní množství místa, a proto jsme dům udělali záměrně relativně malý. Snažíme se optimalizovat čas tak, abychom byli více spolu,“ vysvětluje.

Z hlediska spotřeby energie je ovšem Český soběstačný dům schopný od jara do podzimu pojmout i dvacet lidí denně. Dům se tak pronajímá, Pavel Podruh nabízí lidem, aby si soběstačné bydlení vyzkoušeli. Za ubytování se neplatí penězi, pronájem je za pomoc. Návštěvníci postaví třeba plot nebo co je zrovna potřeba a co zvládnou. Dům je tudíž prakticky nepřetržitě v provozu, protože o pobyt v něm je velký zájem. Nyní jsou volné termíny k dispozici až příští rok v březnu.

V obecné rovině projekt Pavla Podruha dokazuje, že soběstačné bydlení není sci-fi, ale reálná možnost, jak bydlet ve standardu, na který je většina z nás zvyklá. A odpojit se od dodavatelů energií nebo na nich do značné míry nebýt závislí.

Ne všichni přitom mají vlastní střechu a dům nebo peníze na vybudování vlastního zdroje. Přesto existuje způsob, jak soběstačnosti, buď úplné, nebo částečné, dosáhnout. Je jím komunitní energetika. Jde o vlastní výrobu energie s lokálními dodávkami, které mohou ulevit účtům domácností i obcí.

Podstatou komunitní energetiky je, že dosavadní odběratelé energií, tedy výše zmíněné domácnosti, bytové domy nebo obce a města, se sami stávají výrobci a prodejci a energie pak sdílí mezi sebou, přičemž přebytky pak mohou prodat do sítě.

Komunitní energetické zdroje využívají například v sousedním Německu. Fotovoltaické panely či větrníky tu staví energetická družstva, jejichž členy jsou běžní občané. Energetická družstva fungují podobně jako ta bytová. Členové se skládají na vybudování energetických zdrojů, které pak dokážou pokrýt část spotřeby nebo zlevnit elektřinu díky prodeji dodávek do sítě.

Například ve městě Neuötting, které leží zhruba sto kilometrů východně od Mnichova, zajišťuje část výroby a spotřeby elektřiny protihluková stěna s fotovoltaickými panely, kterou nechalo vybudovat právě energetické družstvo.

Přibližně polovina výkonu nástěnné elektrárny zásobuje nedalekou montessori školu, která tím pokryje asi čtyřicet procent spotřeby elektřiny a jako člen energetického družstva ji má levnější. Družstvo začínalo v roce 2013 se 150 členy, dnes jich má přes 1 600. Benefitem pro členy je dividenda, levnější elektřina či levnější dobíjení elektromobilů z projektů dobíjecích stanic, které také buduje.

Energetická společenství mohou díky novele zákona od 1. října letošního roku zakládat i Slováci. Společenství nepotřebují licenci na výrobu energie, pokud elektřinu nebo biometan dodávají výhradně svým členům; společenství ani aktivní zákazníci současně nepotřebují licenci na výrobu elektřiny do instalovaného výkonu jedné MW.

Pro srovnání: v Česku koncem září vláda schválila zvýšení této hranice na 50 kW z dřívějších deseti kW. Přitom, jak upozorňuje Unie komunitní energetiky, pro energetická společenství by bylo vhodné nejméně sto kW.

Pro rozvoj komunitní energetiky je navíc podle unie zásadní, aby členové energetických družstev mohli elektřinu sdílet prostřednictvím veřejné distribuční soustavy – a právě to je problém slovenského zákona. Možnost sdílení vyrobené elektřiny prostřednictvím veřejné distribuční sítě tak jako v Německu není. Společenství tak nemají v zákoně oporu pro využívání existující infrastruktury a hrozí, že by si musela budovat vlastní přímé vedení. Smyslem komunitní energetiky je přitom využívání stávající distribuční sítě, ne budování nové infrastruktury.

Jde o klíčovou podmínku soběstačného komunitního bydlení, na kterou poukazuje například starosta obce Trojanovice na Novojičínsku Jiří Novotný. „V Trojanovicích máme už nachystaný projekt, k jehož fungování potřebujeme kvalitně ošetřené možnosti sdílení elektřiny. Takový zákon, jaký schválila slovenská vláda, by nám v praxi vůbec nepomohl. Úplně schází praktický rozměr sdílení, především právo energetických společenství sdílet elektřinu prostřednictvím veřejné distribuční soustavy a požadavek na spolupráci provozovatelů distribuční soustavy s komunitami,“ uvádí.

Česko je pozadu

Komunitní energetiku definují mimo jiné směrnice Evropské komise, které měly být dávno zapracovány do českého práva, ale nejsou. Právnička a vedoucí legislativní skupiny Unie komunitní energetiky Eliška Beranová navíc na příkladu Slovenska a tamních problémů vysvětluje, že k praktickému fungování komunitní energetiky nestačí jen překopírovat evropské předpisy do národního právního řádu.

„Je nutné zohlednit preference a zvláštnosti jednotlivých zemí. Členské státy dostaly díky evropským směrnicím prostor si zákon ušít na míru. V Česku bychom toho měli lépe využít a skutečně usnadnit praktický vznik a rozvoj energetických společenství,“ říká.

Navzdory chybějící legislativě zájem o komunitní energetiku i v České republice roste. Například právě ve zmíněných Trojanovicích. Obec se chystá fotovoltaikou osadit střechu školy, kterou by ráda využila také v jiných obecních budovách. Zejména v létě, kdy je škola prázdná a elektřinu nepotřebuje. „Protože to ale není možné, elektřinu musíme za zanedbatelnou částku prodat do distribuční sítě a vedle ji nakoupit za draho. To nedává smysl,“ říká starosta Jiří Novotný.

Problémy se sdílením elektřiny z obnovitelných zdrojů, zejména ze slunce a fotovoltaiky, mají i bytová družstva. Sdílenou elektřinu uvnitř domu nejde odečíst od elektřiny dodané ze sítě. Obyvatelé domu tak levnější elektřinu nenajdou. Řešením je sloučení více odběrných míst členů družstva do jednoho, vedeného na celé družstvo, kdy si pak obyvatelé domu dodanou elektřinu mezi sebou následně rozúčtují. Aby tohle bylo možné, musejí ale všichni souhlasit s jedním dodavatelem elektřiny. Jinak lze místně vyrobenou elektřinu využít jen pro společné prostory domů, například pro osvětlení na chodbách nebo výtah. Energetický regulační úřad nicméně připravuje vyhlášku, která by měla situaci napravit a sdílení elektřiny obyvatelům domů umožnit.

Podle loňské studie nezávislé expertní organizace EGÚ Brno přitom mohou projekty obnovitelné komunitní energetiky obcí a bytových domů v Česku pokrýt 79 procent spotřeby domácností. Studie, zadaná Hnutím Duha a organizací Frank Bold, se zaměřuje právě na potenciál komunitních projektů realizovaných v obcích a bytových domech. V Česku by tak mohly vzniknout komunitně spravované fotovoltaické elektrárny s instalovanou kapacitou přes 4 GW, což je skoro dvakrát víc než všechny dosavadní fotovoltaické zdroje v Česku. V případě větru by při zapojení obcí mohl stávající výkon vzrůst až desetkrát. Jen z těchto dvou technologií by tak podle studie komunitní energetika mohla pokrýt osminu celkové současné spotřeby elektřiny v Česku.

Motivace pro budování vlastních zdrojů energie je jasná. Levnější proud a větší energetická bezpečnost nejen v Česku, ale i ve zbytku Evropy. Více vlastních zdrojů energie by mělo být součástí řešení našeho odklonu od ruských fosilních paliv a současně pomocí při boji s klimatickými změnami.

Vraťme se ale k soběstačnému domu Pavla Podruha. Jednou ze zkušeností po sedmnácti měsících provozu je, že jeho obyvatelé mnohem více chápou okolnosti spotřeby. To, co dům rodině přinesl, je především uvědomění si hodnoty jedné kilowatthodiny elektřiny. „Teď si pod tím pojmem dovedeme představit, co na to můžeme pohánět. Začali jsme si také více vážit tepla, naprosto automaticky za sebou všichni zhasínáme nebo jsme si vytvořili schopnost neustále analyzovat, jak s energií nakládat, aby domek fungoval, v uvozovkách, i druhý den,“ shrnuje Pavel Podruh.

Nejde přitom o pocit, také data nasbíraná během prvního roku každodenního provozu Českého soběstačného domu jsou zjevná. Zatímco průměrný Čech spotřebuje podle Českého statistického úřadu denně 89 litrů pitné vody za den, průměrný obyvatel Českého soběstačného domu spotřebuje zhruba 40 litrů pitné vody za den, což je méně než jedna polovina.