V říčanské centrále společnosti Potex, která má v Praze a ve středních Čechách více než šest stovek kontejnerů na použitý textil, panuje poklidná atmosféra. Před halou čeká na odvoz velkoobjemový kontejner plný odpadu, který je nevítanou součástí všech svozů. Uvnitř jsou ve velkých oranžových klecích rozmístěny pytle s textilem, které skladník Mohamed na ještěrce vozí do části, kde se pilně činí Dana s Míšou. Týdně jim projdou pod rukama tři tuny oblečení.

Zbylých zhruba 27 tun, které firma vysbírá za týden, míří rovnou do firem s velkými třídírnami. V Potexu nemají personální kapacitu na to, aby prošli veškerý textil. Ten opravdu ceněný, který mohou využít charity, případně se dá zobchodovat, tvoří přitom jen 35 procent z celého vytříděného objemu. Zbytek musí Potex na vlastní náklady likvidovat.

V oranžových kontejnerech se skrývají i opravdu nepěkné „poklady“. „Našli jsme třeba zubní protézu, lidé běžně odhazují jídlo nebo znečištěné spodní prádlo, jednou tam byl i kohout bez hlavy,“ říká šéfka Potexu Lenka Harcubová, která kontejnery provozuje třináct let a je jednou z průkopnic secondhandů v Česku.

Pytel plný překvapení

Paní Míša si v třídírně právě vzala k ruce pytel s oblečením a vytahuje z něj jednotlivé kusy. Pro nestranného pozorovatele je fascinující sledovat, co všechno se v nich může skrývat. Jen za těch pár minut, co vedle ní stojíme, se vynoří zhruba padesát let starý podvazkový pás nebo chrániče s kamašemi, které vypadají, že pamatují ještě hokejové začátky Ivana Hlinky. Po pravé ruce se tak Míše hromadí celý „retro“ koutek včetně hrozivě vyhlížející panenky „Sindy“. Zcela nezáměrně připomíná zombie variantu Barbie, a možná proto ji od osmdesátých let ještě nikdo nevybalil.

Kdo by si myslel, že tyto věci mají nějakou hodnotu, Harcubová ho nenechá na pochybách. „To desítky let staré oblečení stačí jednou vyprat, a hned se rozpadne. Když odhlédnu od toho, že je pomalu nebezpečné je nosit,“ říká s tím, že každý kilogram takového textilu a předmětů stojí firmu zhruba osm korun, včetně poplatku odpadové firmě.

Když paní Dana vyprostí z pytle zimní bundu, je důvod k radosti. Bundy jsou totiž velmi ceněným artiklem, pokud jsou v dobrém stavu. Ty staré, plné naftalínu jsou naopak nejdražším odpadem, se kterým kvůli komplikované struktuře v Potexu neumějí dál pracovat.

Dana kontroluje zip a podšívku, dívá se, jestli v bundě nejsou díry. Hořčicová „péřovka“ je v pořádku, a tak nejspíš poputuje rovnou do charitativní organizace Naděje, kde ještě může zahřát člověka bez domova.

„O bundy a oblečení, které se dá vrstvit, je obrovský zájem. Když mají k Naději přijet naše balíky, tak tam lidé stojí frontu a ty věci jsou hned pryč,“ říká Kateřina Kučerová, brand manažerka Potexu. Pánských věcí je ale v kontejnerech vždy nedostatek.

S dírami prosím ne

Po chvíli Míša vytahuje z pytle dámský děravý top o velikosti zhruba 46 a dovídáme se, že vedle znečištěných, flekatých, starých a nemoderních věcí do oranžových kontejnerů nepatří ani ty děravé nebo bez knoflíků. „My s tím tady dál pracovat neumíme. Opravovat věci se dnes finančně nevyplatí a myslet si, že se potrhané věci dají využít pro recyklaci, není reálné. Dnes jsou možnosti stále omezené. Navíc nemáme ani lidské kapacity, abychom textil vytřídili do poslední ponožky a uměli připravit směs materiálu, který by si pro recyklát ta či ona firma představovala,“ uvádí Harcubová.

Recyklačních firem je málo a ty, co existují, poptávají textil spíše jako odpad z výroby. Jenom tak si mohou být jisty, z čeho se materiál skládá. Ptám se tedy, co s manželovým oblíbeným potrhaným 100procentně bavlněným tričkem. „S tím si raději vytřete podlahu,“ navrhuje mi šéfka Potexu s úsměvem.

Byznys, Odpady, Životní styl
V kontejnerech na textil ubylo oblečení. Kvůli pandemii, válce i energetické krizi

Kolem poledne přijíždí do Potexu textilem naložený náklaďák s řidičem Mílou, který se právě vrátil z Prahy 10. Obsah nákladového prostoru zaplňují igelitky, řidič si takto musí obsah kontejnerů připravit. Malé pytle sloučí s většími a nahází do nich volně ležící kusy, aby se mu s nákladem lépe manipulovalo.

Mezi pytli se povalují prošívané deky a peřiny. Většina z propocených lůžkovin skončí v odpadu, pro peří prý Harcubová ještě najde uplatnění. Dá se vyčistit, a následně znovu využít.

Řidič Potexu má k dispozici obří svazek klíčů. Každý kontejner má totiž svůj vlastní, aby si někdo nevyrobil paklíč a nedostal se tak k textilnímu obsahu v celém regionu. „Někdy se stává, že nám lidé volají, že jim do kontejneru spadlo omylem něco cenného. Naposledy jsme třeba hledali noční košili, kterou měla paní v porodnici a má k ní nostalgický vztah,“ líčí Harcubová. Košile se prý nakonec našla.

Víc sbíráme, než třídíme

Potex měsíčně vytřídí až 20 tun textilu, zbylých zhruba 100 tun rovnou putuje k obchodním partnerům. To jsou většinou třídírny v Maďarsku, Německu či Itálii. Narážky na to, že textil v rámci mezinárodních toků někdy končí v Africe a dalších rozvojových zemích, v Potexu slyší neradi. Snaží se všem vysvětlovat, že bez obchodování s textilem by své charitativní účely nemohli vůbec plnit. Je to firma jako každá jiná, která se musí uživit. „Navíc dnes už to není tak černobílé. Afrika je velký trh, mohou si diktovat podmínky. Situace se v tomto ohledu dost vyvíjí,“ je přesvědčena Harcubová.

Z toho, co se Potexu dostane „pod ruce“, je zhruba jen jedno až dvě procenta oblečení jako nové. To pak putuje do Klubu svobodných matek či charitativního obchodu Comeback organizace Progressive, jenž zaměstnává lidi, kteří mají zkušenosti se závislostí. „To jedno procento zajímá úplně všechny – swapy, charitativní obchody, my ale potřebujeme vyřešit ten zbylý, daleko větší objem,“ připomíná Harcubová chybějící systémové řešení, které v tuto chvíli stát nenabízí.

Byznys, Rozhovory, Životní styl
Světová nadprodukce látek je nepředstavitelná, zachráníme jen kapku v moři, říká zakladatelka Textile Mountain

Necelé dva roky do povinného třídění

V kanceláři nad mapou Prahy a okolí, která s různobarevnými připínáčky působí jako bitevní plán, pak vysvětluje, jak důležité je správně zorganizovat logistiku, vypozorovat, kolik kontejnerů si jednotlivé lokality žádají, aby se svoz vyplatil. Na první pohled zaujme, že v centru Prahy kontejnery nejsou vůbec, a naopak na Jižním Městě je mapa poseta žlutými hlavičkami připínáčků.

„V centru je to velmi náročné. Jednak není, kam kontejner umístit, a také tam lidé v podstatě nebydlí. Zároveň se tam zdržuje nejvíce lidí bez domova a kontejnery byly často napadány,“ vysvětluje Harcubová z tepla kanceláře. Zbytek haly je chladnější, protože Potex škrtí náklady za energie, aby finančně vyšel.

Byznys, Rozhovory, Životní styl
Abychom se uživili, musí být v kontejneru hadry i věci, které se dají nosit, říkají provozovatelé kontejnerů na textil

„Je to opravdu náročné, stačil by mi nějaký menší, béčkový prostor, ale nic není k sehnání. Všichni mají pocit, že nás mají hodnotit, ale neuvědomují si, co za tím je. Že musíme platit za rozmístění kontejnerů, lidem za práci, kterou nikdo nechce dělat, protože není vždy zrovna voňavá, že musím zaplatit za pronájem haly, pohonné hmoty a likvidaci odpadu,“ vypočítává Harcubová. Od ledna 2025 odstartuje navíc povinné třídění textilu, což bude pro Potex další milník. „Pokud do sběru vstoupí velké odpadové firmy, tak nás to položí,“ obává se, ale zároveň zdůrazňuje, že kalhoty před brodem rozhodně nestahuje a doufá, že se najde nějaký způsob, jak fungovat i v novém režimu.

Irena Buřívalová
Irena Buřívalová

Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.