Dezertifikovaná země, kterou vysušuje klimatická změna i globální zelená transformace

Reportáž z klimatické konference o dezertifikaci COP 17 ze země bohaté na nerostné suroviny, která však čelí stále většímu nedostatku pastvin a vody. Co se řešilo a nevyřešilo v mongolském Ulánbátaru?

V Ulánbátaru byl na konci srpna již ve vzduchu cítit příchod zimy. Stepi, holé kopce a jurty obklopující město nabízely obraz, jejž očekávají miliony evropských turistů, kteří do Mongolska každoročně dorazí. Nekonečné pláně, stáda koní, nomádi, potomci Čingischána.

Na dvanáct dní od 17. do 28. srpna se toto hlavní město s téměř 1,6 milionu obyvatel – což představuje více než polovinu celkové populace Mongolska – stalo centrem globální environmentální diplomacie. Ulánbátar hostil sedmnáctou konferenci smluvních stran Úmluvy OSN o boji proti desertifikaci (UNCCD COP 17). Motto akce znělo „Obnova půdy, obnova naděje“.

Není náhodou, že Organizace spojených národů zvolila právě tuto zemi – první ve středovýchodní Asii, která hostila konferenci o tom, jak poušť ukrajuje lidem prostor. Mongolsko totiž není pouhou kulisou summitu, ale představuje jednu z nejrelevantnějších případových studií na dané téma. Z území o rozloze 1,56 milionu kilometrů čtverečních – asi dvacetkrát většího než Česko – je podle údajů UNCCD již téměř 77 procent půdy ve velmi špatném stavu. To je jedna z nejvyšších hodnot na světě.

Mongolsko je nyní zemí vysychajících pastvin, rozšiřujících se stád kašmírských koz a měděných dolů, které se zařezávají do pouště Gobi, aby napájely energetickou transformaci Západu. Odráží to napětí, které v různých podobách postihuje i jižní Evropu, jež se potýká se stále častějšími suchy.

Globální setkání pastevců

Role hostitelské země COP 17 poskytla Mongolsku příležitost představit řadu domácích programů a pokusit se na ně sehnat peníze. Ministr životního prostředí a změny klimatu Bat-Erdene Bat-Ulzii nastínil celkovou hodnotu dohod uzavřených na území země během konference. Projekty a memoranda o porozumění vyčíslil na 1,48 miliardy dolarů, což zahrnuje například 200 milionů eur od Evropské investiční banky, 100 milionů dolarů od Světové banky, 130 milionů dolarů přislíbených těžebními společnostmi na výsadbu stromů a obnovu přibližně pěti tisíc hektarů degradované půdy.

Další pomocí má být balíček ve výši 400 milionů dolarů, který úřad guvernéra Ulánbátaru dojednal s organizací Global Green Growth Institute, Světovou bankou a Organizací spojených národů. Cílem je snížit počet kamen na uhlí v jurtových čtvrtích hlavního města, podporovat obnovitelné zdroje energie a rozvíjet zelenou infrastrukturu.

Vláda rovněž oznámila výstavbu ekologického datového centra s umělou inteligencí o výkonu 163 megawattů, které bylo představeno jako příklad investice kombinující obnovitelné zdroje energie s digitální infrastrukturou. Většina prostředků by měla přispět k expanzi soukromého sektoru, ekonomickému rozvoji venkova a vyšším příjmům domácností.

Pokud jde o cestovní ruch, během dvanáctidenní konference do statistik přibylo více než čtrnáct tisíc přenocování a stravovací služby dodaly hostům a delegátům 87 tisíc pokrmů. Jen v srpnu Mongolsko zaznamenalo více než 141 tisíc příjezdů turistů.

Na diplomatické frontě Mongolsko stálo v čele iniciativy, jejímž cílem je vyhlásit letošní rok Mezinárodním rokem pastvin a pastevců a uspořádalo první Globální setkání pastevců, které vláda prezentovala jako přímý závazek vůči pasteveckým komunitám.

Dzud, smog a ženy bez půdy

Mongolsko je zemí pastevců. V zemi v současné době chovají 65 až 70 milionů kusů hospodářských zvířat, převážně kašmírských koz. Problém, je, že rostoucí počty dobytka v kombinaci se změnou klimatu vedou k nadměrnému spásání pastvin a jejich degradaci.

Situaci navíc zhoršuje dzud, mongolský klimatický jev charakterizovaný extrémními zimními mrazy, jimž předcházejí horká a suchá léta, který pravidelně zabíjí miliony kusů dobytka a nutí pastevecké rodiny migrovat do městských oblastí. Většina z nich skončí v jurtových čtvrtích na okraji Ulánbátaru, kde se tradičně topí uhlím. To pak způsobuje závažné zimní smogové kalamity.

Další klíčovou mongolskou otázkou jsou práva žen na půdu ve venkovských komunitách. Khishigjargal Enkhbayar, spoluzakladatelka Mongolské asociace pro OSN, poukázala na rozpor mezi teorií a každodenní praxí.

„V Mongolsku mají ženy a dívky formálně práva na vlastnictví a užívání půdy. V praxi však nejsou tato práva vždy plně respektována ani prosazována,“ uvedla. K hlavním příčinám patří administrativní postupy.

„Pokud dům patří jak manželovi, tak manželce, je zapsáno pouze jméno manžela,“ upozornila Enkhbayar. Tato nerovnost těžce dopadá na venkovské komunity, kde obživa přímo závisí na půdě a přírodních zdrojích, což vyžaduje nejen formální právní ochranu, ale také „přístup k půdě, znalostem, školení, zdrojům a rozhodovací pravomoci“.

Miliarda stromů jako lék?

V oblasti ekologické obnovy vláda nadále prosazuje národní kampaň „Miliarda stromů“ (Tyb Mod). Cílem iniciativy, již podporuje prezident Ukhnaagiin Khürelsükh, je vysadit do roku 2030 miliardu stromů jako ochranu před dezertifikací a písečnými a prachovými bouřemi, které postihují Mongolsko a východní Asii.

Ačkoli byla tato iniciativa na konferenci COP představena jako vlajková loď řešení založených na přírodě, setkala se u místních pozorovatelů se skepsí. Mongolská ekonomika je totiž silně závislá na těžbě. Podle Evropské banky pro obnovu a rozvoj představuje těžební sektor zhruba 35 procent HDP země a až 95 procent celkového vývozu.

Nejdiskutovanějším případem je Oyu Tolgoi v jižní části Gobi, jeden z největších měděných a zlatých dolů na světě, z něhož 34 procent vlastní mongolský stát a 66 procent společnost Rio Tinto. Zpráva skupiny 2030 Water Resources Group odhaduje, že budoucí poptávka po vodě v povodí Galba-Uush-Doloodiin Govi by se v závislosti na scénáři rozvoje dolu mohla zvýšit až o 912 procent. Tento údaj pozorovatelé často uvádějí, aby ilustrovali tlak, který důl vyvíjí na jednu z nejsušších oblastí země.

Aktivisté a organizace občanské společnosti proto varují před „dezertifikací způsobenou transformací“. Argumentují tím, že velmi suché ekosystémy, které se COP17 snaží obnovit, vyčerpáváná těžba kritických minerálů potřebných pro globální zelenou transformaci – a to jak pro elektromobily, tak pro solární panely.

Začnou platit za vodu

Na konferenci COP17 se poprvé řešila otázka rovoje mongolských dolů s těžaři. Mongolská společnost Nomin například v chráněné oblasti v okolí hory Bogd Khan zřídila takzvanou „zelenou bránu pro vodní život“. Soukromý sektor se zavázal poskytnout 130 milionů dolarů na projekty obnovy půdy a zmírnění její degradace.

Společnost Rio Tinto oznámila plány na výsadbu stromů na přibližně pěti tisících hektarů degradované půdy a investice do obnovitelných zdrojů energie pro své provozy. Zprávy rovněž uvádějí, že její dceřiná společnost Oyu Tolgoi začala v roce 2026 platit čtvrtletní daň za znečištění vody 150 až 200 milionů tugriků (zhruba 42 až 55 tisíc dolarů). Někteří pozorovatelé ale tuto částku považují za skromnou vzhledem ke spotřebě vody v dole. Žádná oficiální čísla o spotřebě nicméně k dispozici nejsou.