Sousedé mě chválí, že moje krávy jako jediné nestojí pořád v bahně, říká šlechtic

Místo boje s přírodou se snaží porozumět půdě a smířit se s počasím, které stejně neovlivní. „Regenerativní zemědělství pro mě znamená dívat se na přírodu a ptát se, jak by problém sama vyřešila,“ uvádí Wenzel Lobkowicz.

Rodina Lobkowiczů hospodaří v Drahenicích na Příbramsku od začátku devadesátých let. Stará se o místní pole, lesy i zámek po předcích. Když Wenzel Lobkowicz přebral v roce 2017 pastviny po posledních nájemcích, zvířata se na nich neuživila a museli je přikrmovat.

Dnes se krávám daří skvěle. Namísto vyorání luk se farmář rozhodl vyzkoušet regenerativní pastvu, která je postavená na tom, že se menší stáda často přesouvají mezi pozemky. Porost má díky tomu dostatek času se vzpamatovat.

Zároveň čím déle jsou zvířata na pastvě, tím více farmář ušetří při dokrmování. „Podle mých propočtů je možné se dostat až na 300 dní pastvy v roce. Obvykle se v Evropě počítá s jednou krávou na hektar jako s optimem. Směřuji k tomu, abych na stejné rozloze uživil dvě krávy, tedy dvojnásobnou produkci,“ popisuje farmář.

„300 dní pastvy za rok“

V Drahenicích jste s regenerativní pastvou začali v roce 2019. Vaše pastviny měly nízké výnosy a zvířata jste museli přikrmovat. Co vás přimělo změnit přístup?

Vystudoval jsem zemědělství v Anglii a mám pocit, že se na vysokých školách mladí lidé učí spíš s přírodou bojovat. Dostanou nástroje proti ní, místo aby se s ní učili spolupracovat. Například počasí nikdy neovlivníme. Neprší, nebo svítí slunce, dřív nebo později přijde mráz, na to vliv nemáme a naštěstí ho ani mít nebudeme. Jenže hodně farmářů bere počasí jako svého nepřítele. Když se jich zeptáte, jak se mají, většinou začnou mluvit právě o něm.

Regenerativní zemědělství pro mě naopak znamená dívat se na přírodu a ptát se, jak by problém sama vyřešila. Přehlížíme často, že příroda má stovky procesů, které spolu souvisejí. Sice její řešení trvají déle a jsou dražší, ale jsou vždy ta nejlepší a nakonec nejefektivnější.

Čím se liší klasická pastva od regenerativní?

Pokud dáte stádu volný přístup na celou pastvinu, krávy si vyberou jen nejchutnější třetinu. Stejně jako my v restauraci sáhneme po oblíbených jídlech. Na nejúrodnější části je kvůli tomu neustálý tlak, který půdu vyčerpává. Když je stádo na menší ploše jen 24 hodin, zvířata instinktivně spásají vše, co mají před sebou. Vědí, že musejí, protože jinak jim to spasou ostatní.

A to je zásadní pro půdní život. Rostliny nejsou pod stálým stresem, ale jen jednou za 60 dní, což je pozitivní stres, který podporuje jejich vitalitu. Pokud se tráva spásá příliš často, rostlina musí neustále čerpat zásoby z kořenů a ty se zkracují. Půda zvládne fungovat jen pár měsíců v roce, nedokáže zadržet vodu při deštích a rychle se vysušuje. Díky rotační pastvě se tento problém výrazně zmírňuje a půda je odolnější.

Vychází to pro vás finančně výhodněji?

V našem klimatu se běžně dá pást zhruba 180 dní. Zbylou část roku musíte zvířata krmit senem nebo siláží, což znamená mnoho práce se stroji a vyšší náklady. Proč bych měl zvířata půl roku dokrmovat, když si potravu mohou najít sama? Podle mých propočtů je možné se dostat až na 300 dní pastvy v roce. Obvykle se v Evropě počítá s jednou krávou na hektar jako s optimem. Směřuji k tomu, abych na stejné rozloze uživil dvě krávy, tedy dvojnásobnou produkci. Americký farmář Joel Salatin, který mě inspiroval, se po třiceti letech dostal dokonce na čtyřnásobek.

Vidíte výsledky na podobě krajiny?

Naše pastviny i pole jsou plné života. Krávy nespasou najednou celou plochu, takže na ní zůstávají útočiště pro zvířata a ptáky. Díky tomu se sem vracejí i motýli a další hmyz. Překvapuje mě, kolik života se zde objevuje – od pěti druhů holubů po různé drobné tvory. Mě nejvíc těší, že plochy, co nám Pán Bůh dal k hospodaření, jsou živé, krásné a zdravé. To je pro mě mnohem větší radost než mít o hektar víc.

„Současný systém dotací často nedává smysl“

Co bylo nejtěžší při přechodu na regenerativní pastvu?

Nejtěžší je odolat nutkání stále něco dělat. Někdy je totiž nejlepší naopak nechat věci být a počkat, až se porost sám obnoví. Když se objeví plevel, je dobré přemýšlet, proč tam roste a jakou má funkci.

Velkou výhodou pro mě bylo, že jsem začínal od nuly. Neměl jsem představu, jak se věci vždy dělaly, a byl jsem ochotný zkoušet nové. Neměl jsem v hlavě tyhle vzorce, takže jsem mohl přistupovat ke každé věci jako k novému problému, který je potřeba řešit.

Udělali jste někdy výjimku a použili stroje?

Jedna pastvina za vesnicí slouží jako zimoviště. Každý rok tam dáváme zvířata a je jasné, že plocha je pod velkým tlakem. Už tři roky se nám tam drží určitý druh plevele. Ostatní pastviny ho skoro nemají. Rozhodl jsem se proto letos poprvé zasáhnout a pastvinu po šesti letech posekat mulčovačem. Dlouho jsem si říkal, že to nikdy neudělám, ale chci vědět, jestli to přinese změnu, nebo jestli to problém ještě zhorší. Uvidíme za rok. Pro mě je důležité se nebát zkoušet nové věci a z každého kroku se poučit.

Jak reagovalo okolí na váš způsob pastvy?

Tím, že jsem šlechtic a bydlíme s rodinou na zámku, si každý řekne, že jsme trochu divní a děláme občas divné věci. (Smích) Přesto se k tomu sousedé staví velmi pozitivně. Jeden z nich mě pochválil, protože moje krávy jsou jediné, které nestojí celý rok v bahně. Druhý se se mnou zase radil, jaké má pěstovat meziplodiny. Vidí, že i v době, kdy většina farmářů už krmí zvířata senem nebo siláží, stále máme dostatek hmoty venku.

S meziplodinami už začali všichni okolo. Odvahu zkusit regenerativní zemědělství úplně bude mít ale asi až nastupující generace. Dokud finančně vychází konvenční způsob, není pro farmáře důvod nic měnit.

Jakou podobu by měly mít dotace, aby pomohly většímu rozšíření regenerativních postupů?

Evropská unie momentálně pracuje na tom, aby dotace byly více propojené s konkrétními výsledky, například čistou vodou nebo péčí o krajinu, než aby někdo dostal peníze jen za vlastnictví půdy. Současný systém často nedává smysl. Podle mě by bylo lepší, kdyby se dotace počítaly podle konkrétních činností, například kolik meziplodin máte, kolik úhorů a kolik živých plotů udržujete. Ekonomika je důležitá, ale neměla by být jedinou motivací. Odpovědnost vůči krajině a životnímu prostředí musí mít stejně velký význam.

Jak vnímáte rozdíly mezi ekologickým a regenerativním zemědělstvím? V Drahenicích při chovu skotu kombinujete oba.

Ekologické zemědělství už má hodně odpovědí, ale ne všichni je využívají správně. Problém je, že dotace jsou vysoké a spousta lidí do toho vstupuje hlavně kvůli nim, aniž by je skutečně zajímalo hospodaření v souladu s přírodou. Můj cíl je přežít bez nich, protože se pak nemusím řídit byrokratickými požadavky jen kvůli penězům.

„Telata vypustíme na meziplodiny“

Nově jste se pustili i do pěstování plodin…

Před dvěma roky jsme převzali sousední farmu o rozloze zhruba 130 hektarů a začali zavádět regenerativní principy. Pěstujeme pšenici, jarní ječmen, řepku, oves nebo hrách. Využíváme různé meziplodiny, například bob, vojtěšku, jetel, divokou mrkev nebo bílou řepu. Každý rok přidáváme novou. Snažíme se mít co nejvíce druhů a stále hledáme správný mix.

Neoráme, pracujeme jen s přímým setím a snažíme se o co nejmenší zásahy do půdy. Když například sklízíme, do 24 hodin hned vyséváme meziplodiny, aby byla v půdě pořád živá vegetace a kořeny. Nejsme ekologická farma, takže chemii použít můžeme, ale bereme ji jako krajní řešení. Když hrozí, že přijdeme o celou úrodu, raději jednorázově použijeme postřik než riskovat ekonomický kolaps.

Jaké plánujete další kroky?

Koupíme nová telata a budeme je vypouštět na meziplodiny v době, kdy na polích není hlavní produkce. Zužitkují porost, který by nás jinak stál peníze na setí i sklizeň, a zároveň obohacují půdu.

Regenerativní přístup má těžké začátky. Spousta farem to po pár letech vzdá, protože přijdou horší roky a výnosy klesnou. Já si ale myslím, že pokud se spojí všechny tři prvky – minimální zásahy, meziplodiny a zvířata – tak to fungovat může. Není to jen můj nápad, inspiroval jsem se farmami, které už takto hospodaří, i když v Evropě jich zatím moc není.

Před tím, než jste se pustil do regenerativní pastvy, jste nehospodařil. Nemáte tedy srovnání, co se týče ekonomické stránky.

Ekonomika je u farmaření vždycky výzva. Jedna věc je mít produkci, druhá je mít přístup na trh. Protože pokud ceny, které dostanu za zvíře, neodpovídají nákladům, nevyplatí se vůbec něco dělat. Prodává se tu často levné maso, bez chuti a kvalitních složek. My nabízíme maso vyšší kvality, které chutná jako z dob, kdy krávy byly celoročně venku a živily se jen trávou a senem. Vybudovat jatka a distribuční síť stojí obrovské peníze, které jsou pro malé farmáře téměř nereálné. Spolupracujeme teď s malou skupinou farmářů a chceme naše zvířata společně porážet a současně vybudovat i dva obchody, jeden u Brna a druhý u Prahy, abychom si rozdělili náklady.

Pro mě má ekonomika i další rozměr. Chci mít dobrou produkci, která neškodí životnímu prostředí. Regenerativním zemědělstvím můžeme pro krajinu udělat maximum. Vy jako zákazník žijete ve městě a nemůžete se starat o to, kde roste vaše pšenice a žijí vaše krávy. Musíte se spoléhat na mě, že to udělám dobře. Je to můj úkol.

Tento článek vznikl za podpory Journalismfund Europe. Projekt se uskutečnil díky mentoringu a podpoře organizace Transitions.