Cínovec měl být záchranou před závislostí na Číně: domácí lithium, tisíce míst, miliardy do rozpočtů, bilionová hodnota. Realita roku 2025 jsou odložené plány, dotace na infrastrukturu a otázka, zda se na kopci vůbec může rozjet těžba bez masivní podpory státu.
V prudkém kopci mezi severočeským Dubím a Cínovcem, dříve rušným hraničním přechodem mezi Českem a Německem, a dál po silnici do saského Altenbergu je po většinu dne klid. Kamiony se přesunuly na dálnici, zmizely stánky, pasáci i lehké ženy, které z tehdejší E55 udělaly středoevropský symbol pouliční prostituce. Zkraje devadesátých let tu zavřely poslední doly na cín a hornický region Krušných hor, kde se „krušilo“ už od středověku, začal žít turistickým životem.
Připomínkou dávných časů je, že se občas někde něco propadne do země. V létě se v centru Zinnwaldu, hned za hraniční čárou u Cínovce, objevila na silnici díra. Nejdřív byla velká jako poklop od kanálu, v polovině července vypadala ještě neškodně. Pak se začala rozšiřovat a v září se z ní stala regulérní stavební jáma. Půlka silnice před starou školou musela být nakonec zavřená a jámu v říjnu obehnali stavebním plotem a plachtami.
Podzemí jako ementál
Německý úřad zabývající se následky po těžbě vyboural ze země desítky let starou betonovou plombu a zjistil, že voda z povrchu vyplavila nasypaný materiál a v hloubce vytvořila dutiny. Stará, už jednou vyztužená důlní chodba se po letech znovu propadla.
Cínovecký kopec, česko-německou hranicí rozdělený na dvě části, je prošpikovaný starými důlními díly. Stovky let se tu těžil cín a wolfram, horníci za sebou zanechali množství šachet. Některé nejsou na žádných důlních mapách.
„Podzemí tady je jako ementál,“ popisuje přírodovědec a místní aktivista Jens Weber. „Asi stometrová vrstva pod povrchem vypadá jako švýcarský sýr — plná nezdokumentovaných starých šachet. Takže přesně ani nevíme, kde všechny jsou.“
Jinde by díra v silnici takový rozruch nezpůsobila. Ale tady, na děravém kopci, který má pomoct zachránit Evropu před závislostí na Číně, je to jiný příběh.
Pod Cínovcem a Zinnwaldem totiž leží podle odhadů přes milion tun čistého lithia ukrytého v místním minerálu cinvaldit. Z hloubky kopce by se kvůli honbě za lehkým kovem potřebným pro výrobu baterií do elektromobilů mohlo těžit těžko představitelné množství horniny. A právě toho se řada místních bojí.
„Na začátku těžební společnost slibovala, že zachová odstup asi 60 nebo 80 metrů pod vrstvou se starými šachtami,“ říká Weber. „A teď už v projektu plánují mít jen 20 metrů a chtějí v kopci trhat velké komory.“
Společně s manželkou Brittou patří mezi nejviditelnější odpůrce těžby. Byli u zrodu iniciativy Grüne Liga Osterzgebirge, která upozorňuje na environmentální dopady. Britta Weberová pochází z hnědouhelného revíru v Braniborsku a zažila, co znamená postoupit krajinu těžbě.
„Vyrostla jsem ve vesnici, která měla být několikrát srovnána se zemí kvůli hnědému uhlí,“ vypráví. „Ale sousední obec, kam jsem chodila do školy, nakonec zbořená byla. Vím, co mám, a vím, co nechci. Po třiceti letech života tady v Krušných horách už to nechci prožívat znovu,“ vysvětluje.
Na kopci vládne klid
Zatímco v okolí Zinnwaldu sílí odpor, nedaleký Altenberg sází na peníze z těžby. „Mohlo by nám přitéct až 2,3 miliardy eur na dani z příjmu právnických osob, pokud by firma těžila 30 až 40 let,“ vysvětloval nedávno místním pověřený starosta André Barth z AfD. Pro zadlužené město by to prý byla cesta k oddlužení.
Zároveň přiznává, že místní a turisté by si museli zvyknout na obří haldu odpadu po těžbě cinvalditu. „Jestli by to byla dobrá vizitka pro rekreační oblast, o tom se můžeme dohadovat,“ dodává.
S tím, jak v posledních letech klesá cena lithia, se plány na německé i české straně zvětšují, aby se těžba vůbec vyplatila. Původně se na německé straně počítalo s půl milionem tun vytěžené horniny ročně, podle plánů z března už je to zhruba sedminásobek. Na české straně projekt bobtnal také: z někdejších 1,7 až 2,2 milionu tun ročně na 3,2 milionu. Dohromady až 6,7 milionu tun horniny ročně.
Cinvaldit je na lithium chudý. Dostávat z něj lithium znamená použít spoustu energie, vody a chemikálií. A na konci zůstane hora zbytků. Pokud by vše běželo podle očekávání, ze zhruba sedmi milionů tun horniny by mohlo vznikat okolo padesáti tisíc tun lithného hydroxidu či karbonátu ročně — chemických látek pro výrobu bateriových článků. Takové množství by stačilo na přibližně 1,5 milionu elektromobilů.
Cínovec by spolu s dalším velkým projektem v srbském Jadaru mohl zajistit aspoň částečnou nezávislost Evropy na dovozu lithia a baterií. Tyto dvě lokality jsou dnes jedněmi z mála rozpracovaných velkých evropských zdrojů lithia v době, kdy Evropa pokrývá méně než 0,1 procenta světové těžby a celý koloběh z více než tří čtvrtin ovládá Čína.
Na české straně se do projektu v roce 2019 zapojila státem ovládaná energetická skupina ČEZ prostřednictvím společnosti Geomet, v níž si koupila většinový podíl. Zbylých 49 procent drží australská společnost European Metals Holdings (EMH). Na německé straně chce těžbu a zpracování lithia rozjet společnost Zinnwald Lithium, obchodovaná na burze ve Frankfurtu.
Ještě nedávno sem do Krušnohoří jezdili kvůli lithiu politici z nejvyšších pater. Zavítal sem český premiér Fiala, dvakrát německý kancléř Scholz, jednou se srbským prezidentem Vučićem. Mluvilo se o obrovské šanci pro region, o tisících pracovních místech a bilionech korun ukrytých pod povrchem.
Jenže na podzim 2025 jsou sny o mimořádných ziscích pryč a na cínoveckém kopci zatím vládne klid. Dál se oddalují klíčové studie, na papíře bobtnají těžební plány, ale i žádosti o dotace. A přibývá otázek, proč projekt, který měl přinést velké zisky, nakonec potřebuje dotace, aby vůbec začal.
Konec euforie
Z euforie politiků mnoho nezbylo. Když ČEZ v dubnu 2020 do Cínovce vstupoval, lithium bylo na vzestupu a svět čekal boom elektromobility. V roce 2022 a ještě začátkem roku 2023 vystřelily ceny do astronomických výšin a projekt vypadal jako ekonomické terno: akcie EMH lámaly rekordy, v předběžných studiích si libovali i sousedé ze Zinnwald Lithium, jak se jim peníze vložené do německé části kopce několikanásobně zhodnotí.
Na české straně měla být — po několika odkladech — „finální studie proveditelnosti“ na Vánoce 2023. Jde v podstatě o takovou kuchařku, jak by měla těžba a zpracování lithia fungovat po technologické a ekonomické stránce. K tomu však nedošlo. Přišla další oznámení o odkladech, na valné hromadě ČEZ letos v červnu padl zatím poslední termín: konec letošního roku.
ČEZ opakované posuny vysvětloval nutností přepracovat plány kvůli odporu dotčených obcí.
Vytěžená hornina se má podle plánů nadrtit a lanovkou svážet do asi sedm kilometrů vzdáleného Újezdečku, malé obce nedaleko Teplic. Tam měl v průmyslové zóně Dukla původně vzniknout zpracovatelský závod — v podstatě velká chemická továrna na lithium. Geomet si tu předjednal koupi pozemků za téměř miliardu.
Veřejné prezentace v okolních obcích, v Dubí, v Teplicích a v nedalekých Košťanech, byly docela ostré. Obyvatelé, jejichž domy by v některých případech stály jen stovky metrů od zamýšlené továrny, postupně zjišťovali, co obnáší zpracovávat miliony tun rudy.
„Jednou tam lidi z Geometu zmínili kyselinu sírovou — že by jí bylo potřeba vozit nějakých čtyřicet až padesát tisíc tun ročně,“ vzpomíná starosta Újezdečku Stanislav Molnár. „To vyvolalo v sále skoro paniku.“
Zástupci ČEZ a Geometu dlouho tvrdili, že alternativa neexistuje. Prověřili přes dvacet lokalit, ale žádná neměla potřebné parametry. Někde chyběla dostatečná plocha, jinde železniční napojení nebo stabilní podloží.
Šlo však také o peníze. V neveřejné analýze varovali, že varianta s železniční dopravou rudy do vzdálenějšího závodu než lanovkou do Dukly by za pětadvacet let stála o 13 až 16 miliard víc jen na dopravě. „Rychlost a nízké náklady jsou pro ten projekt klíčové. Každý odklad a každé navýšení nákladů ho může potopit,“ říká k tomu jeden z dnes už bývalých manažerů projektu.
Budou se přesouvat miliony tun materiálu
Loni ale Geomet ustoupil a oznámil stěhování chemičky do Prunéřova u Kadaně – na místo bývalé uhelné elektrárny. Ruda se má svážet sedm kilometrů lanovkou na nové překladiště na Dukle u Újezdečku a odtud pokračovat vlakem asi šedesát kilometrů do Prunéřova.
Současně s tím Geomet navýšil těžbu na Cínovci z původních 2,2 milionu tun na 3,2 milionu ročně. „Objem vytěžené rudy bylo nutné navýšit právě z důvodu změny lokality zpracovatelského závodu,“ uvedl ČEZ. „Větší rozloha v Prunéřově nám poskytne vyšší kapacitu závodu a vyšší produkce vykompenzuje zvýšené náklady na přepravu materiálu.“
Koloběh materiálu bude mimořádný. Na výrobu plánovaných 35 tisíc tun uhličitanu lithného, finální látky pro baterie, mají lanovkou a vlakem do Prunéřova putovat zmíněné tři miliony tun rozemletého cinvalditu ročně, k tomu asi 800 tisíc tun chemikálií a přísad. Od energosádrovce přes hydroxid sodný po kyselinu sírovou. A také spousta elektřiny, plynu a vody.
Zhruba 1,5 milionu tun chemicky zpracované horniny se bude stejnou trasou vracet zpět do dolu, kde poslouží jako výplň vytěžených prostor. Zbylých asi 2,5 milionu tun ročně má skončit v úložišti v nedalekém dole Nástup Tušimice. Zástupci ČEZ zdůrazňují, že nejde o odpad, ale o „materiál k dalšímu využití“.
Projekt zvažuje do budoucna získávání vedlejších kovů, především cínu a wolframu, případně rubidia, ale v provozních plánech zatím nejsou. Část technologů navíc pochybuje, že se to podaří.
Pro Újezdeček ani změna z chemičky na velké železniční překladiště klid v obci nepřinesla. Místní se obávají hluku, prachu a vyšší dopravy. „Budeme se snažit, aby to mělo co nejmenší dopad na obec,“ říká starosta Molnár. V anketě před zrušením plánu na chemičku se v obci vyslovil pro celý projekt jediný člověk ze čtyř set respondentů.
Trh se propadl
Pro ČEZ jako majoritního vlastníka je podle veřejných prohlášení klíčová ekonomika projektu. Na valné hromadě v červnu kvůli tomu čelil místopředseda představenstva Pavel Cyrani sérii dotazů od drobných akcionářů. Projekt je podle něj „provozně ziskový“, ale konečné rozhodnutí padne až po dokončení finální studie proveditelnosti – tedy nejdříve v prvním čtvrtletí příštího roku.
„S přihlédnutím k dlouhodobým cenám lithia je projekt rentabilní, ale musíme si ujasnit zájem odběratelů,“ řekl. Současné spotové ceny v Číně prý nejsou relevantní, důležitá je dlouhodobá prognóza cen v průběhu provozu dolu.
Jenže trh s lithiem se propadl a třetím rokem nejeví známky oživení. Cena tuny uhličitanu lithného se z rekordů roku 2022 kolem 80 tisíc dolarů snížila na zhruba deset tisíc. Producenti po světě omezují výrobu nebo zavírají nejdražší doly, ale nabídka pořád drží krok s poptávkou, která zaostává za očekáváním.
Co výroky šéfů ČEZ naznačují, ukazuje postup investorů na německé straně Cínovce. Zinnwald Lithium na jaře zveřejnil novou předběžnou studii počítající s prodejní cenou jejich produktu kolem dvaceti tisíc eur za tunu, a po pěti letech provozu dokonce přes šestadvacet tisíc, tedy více než dvojnásobkem dnešní tržní úrovně. Při současných cenách by totiž projekt sotva vyšel na nulu.
Zpracování cinvalditu je technicky a finančně náročné. Na rozdíl od nejvýznamnějších světových ložisek se má těžit v podzemí a získávání lithia z cinvalditu vyžaduje postup, který nikde na světě neběží v průmyslovém měřítku. Analytici Benchmark Mineral Intelligence proto řadí český i německý projekt mezi dražší producenty. Bez dotací, dlouhodobých kontraktů a vyšších cen budou vydělávat obtížně.
Na německé straně se plánuje těžit 3,5 milionu tun ročně. Dohromady s českou tedy téměř sedm milionů tun horniny z jednoho horského masivu, rozděleného jen státní hranicí. Na obou stranách se zrcadlově chystá prakticky totéž: hlubinný důl pod Cínovcem a Zinnwaldem a chemička dál ve vnitrozemí.
Voda, povodně a stěhování
Ani na německé straně projekt dnes nevypadá jako na začátku. Továrna na lithium měla původně stát u Altenbergu, kde žijí i Jens a Britta Weberovi. Nad příjezdovou silnici uprostřed místních lesů v údolí Bärenstein vyvěsili heslo „Hier Keine Lithium-Gier“ – „Stop honbě za lithiem!“
Tady se lidé bojí hlavně vody. Z Cínovce stéká většina vod na německou stranu. Místní potok se po deštích zbarvoval do ruda jako nechtěná památka na dávno skončenou těžbu cínu. Při lijácích se mění v řeku.
„V roce 2002 jsme museli opustit dům, celé údolí bylo pod vodou,“ vzpomíná Jens Weber. „Nemůžete přece postavit chemickou továrnu na místo, odkud se při povodních musí všichni evakuovat,“ dodává.
V březnu přišla společnost Zinnwald Lithium s novým plánem a továrnu přesunula do sedm kilometrů vzdáleného Liebenau. Místní to moc neuklidnilo. Projekt na papíře narostl a stále není jasné, kam zamíří veškerý odpad z těžby.
O něco lepší pozici má od tohoto roku projekt na české straně kopce. Cínovec, který připravuje společnost Geomet, získal v březnu od Evropské komise status strategického projektu podle nařízení o kritických surovinách (Critical Raw Materials Act, CRMA). Německá část ložiska se mezi strategické projekty nedostala.
„Rozhodnutí je sice zklamáním, ale nemění to nic na podstatě našeho byznysu. Evropský bateriový řetězec je málo rozvinutý a poptávka po lithiu dál poroste,“ reagoval ředitel společnosti Zinnwald Lithium Anton du Plessis.
Status strategického projektu přináší zrychlené povolování a snazší přístup k financování. Absence na seznamu může pro německý projekt znamenat složitější cestu k veřejné podpoře i průtahy při schvalování.
„Nám to možná ušetří spoustu nervů. Sousedům v Česku jejich situaci rozhodně nezávidíme,“ dodává za odpůrce Britta Weberová, která sbírá připomínky k německému projektu za místní občanskou iniciativu Bärenstein.
Peníze, ale z dotací
Český projekt je z pohledu těžařů dál. Geomet totiž získal příspěvek 800 milionů korun z evropského Fondu spravedlivé transformace na budování infrastruktury okolo plánovaného dolu – na lanovku, překladiště a železniční napojení. Účelem dotace je podle ministerstva životního prostředí „zajistit soběstačnost“ Česka a EU v těžbě a zpracování lithia a připravit podmínky pro „kompletní bateriový řetězec“.
Dlouho se mluvilo, že s dolem a chemičkou přijde investor do „gigafactory“ na výrobu baterií. Nestalo se. ČEZ říká, že pro stavbu dál hledá technologického partnera a jedná s možnými odběrateli lithia.
Dotace z transformačního fondu nemusí být poslední. Šéfové ČEZ avizují, že se budou ucházet o peníze z českých i evropských rozpočtů. „Budeme využívat všechny dotační tituly, které budou k dispozici,“ potvrdil na valné hromadě v červnu Pavel Cyrani. K otázce, zda by byl projekt rentabilní i bez veřejné podpory, se nevyjádřil. Čeká prý na studii proveditelnosti.
Podle Kamily Vítek Derynkové, předsedkyně spolku Cinvald, je přiklepnutá dotace problematická. Její spolek dlouhodobě upozorňuje na rizika těžby na Cínovci. Fond má pomáhat bývalým uhelným regionům a jejich ekonomiku diverzifikovat. Ale v tomto případě jde podle Kamily Vítek Derynková fakticky o podporu jiné těžby – jen místo uhlí přijde lithium. „Z mého pohledu jde o obcházení účelu, proč transformační fond vůbec vznikl,“ vysvětluje.
Dotace má několik podmínek a ČEZ s Geometem musí sprintovat. Do konce roku musí předložit kompletní dokumentaci pro posouzení vlivů na životní prostředí, takzvanou „velkou EIA“. Ministerstvo životního prostředí v létě rozhodlo, že Geomet nemůže postupovat po částech salámovou metodou a musí požádat o vyhodnocení jako jednoho celku – těžby, dopravy i zpracování. Souhlas musí získat do půlky příštího roku, jinak hrozí vracení dotace.
Od bilionů k bezpečnosti
Argumenty hovořící pro těžbu na Cínovci se výrazně proměnily a posunuly. Zatímco dřív politici na obou stranách hranice slibovali peníze a místa, dnes se mluví hlavně o geopolitice a surovinové bezpečnosti.
Evropská unie je na dovozu lithia téměř stoprocentně závislá. Čína dnes ovládá víc než tři čtvrtiny těžby a zpracování kritických surovin včetně výroby pokročilých baterií. A napětí roste. Letos na podzim Peking ztížil vývoz vzácných prvků galium, germanium nebo antimon, které jsou klíčové například pro výrobu polovodičů. Šlo o přímou reakci na obchodní omezení a cla, která vůči Číně zavedly Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa. V Evropě to vyvolalo vážné obavy z nedostatku některých surovin nejen pro automobilky, ale i pro zbrojní průmysl.
Evropská komise v této situaci zařadila mezi strategické projekty i kontroverzní lithiový důl v Srbsku. Plán těžit lithium v údolí řeky Jadar tlačí mezinárodní těžařský gigant Rio Tinto. V Srbsku to vyvolalo už v roce 2021 masové protesty desetitisíců lidí.
Pod tlakem veřejnosti srbská vláda z těžby vycouvala, ale loni v létě projekt za podpory Evropské unie oživila. Letos v červnu pak, stejně jako Cínovec, získal status strategického projektu navzdory pokračujícím protestům, policejnímu násilí proti aktivistům a varováním srbských akademiků i nevládních organizací před environmentálními a sociálními dopady.
„Evropa si sundala rukavice a ukázala nám, že jí jde jen o obchodní zájmy a zisky,“ komentoval evropské rozhodnutí Zlatko Kokanović z místní iniciativy Ne Damo Jadar.
Pro Evropu je to dilema. Potřebuje lithium pro zelenou transformaci a elektrifikaci ekonomiky, nicméně přitom riskuje, že kvůli honbě za surovinami poškodí vlastní pověst a zradí hodnoty, které oficiálně hájí — demokracii, transparentnost a práva místních komunit.
V případě Česka a Německa pak zůstává základní otázka: vyplatí se tyto projekty vůbec? Ceny lithia jsou nízko, technologie zpracování cinvalditu není ověřená v průmyslovém měřítku a ekonomika může záviset na veřejné podpoře a dotacích.
Atmosféra okolo českého projektu se také výrazně změnila. Když před dvěma lety přijel do Krušnohoří premiér Petr Fiala, mluvil podle místních starostů o dvou až třech bilionech korun, o tom, jak lithium nastartuje a promění českou ekonomiku. To však zmizelo jako ranní mlha nad Cínovcem.
Dnes při jednáních starostů a Ústeckého kraje se zástupci Geometu je prý znát, že společnost jede v úsporném módu a jakýmikoliv sliby velmi šetří. „Když si vezmete, kolik se toho vytěží, kolik lithia z toho vznikne a jak málo máme v Česku elektromobilů, je otázka, jestli se ho nevyplatí spíš dovážet než si tady kvůli tomu nechat zničit třetinu regionu,“ říká starosta Újezdečku Stanislav Molnár.
Vytvoření této reportáže podpořil grant z fondu Investigative Journalism for Europe (IJ4EU).
Jiří Štický
Jiří je zástupcem šéfredaktora Seznam Zprávy. Předtím působil v magazínu Reportér, a to od jeho založení v roce 2014. A ještě dříve pracoval patnáct let v ekonomické redakci MF DNES a iDnes.cz, od roku 2007 jako její vedoucí.
