Skotsko se stalo po Irsku a Norsku další evropskou zemí, kde je legální vodní kremace. Má jít o udržitelnější alternativu k tradičnímu žehu. V Česku podobné metody zákon nepovoluje, o alternativních pohřbech se zatím jen diskutuje.
Vodní kremace neboli akvamace napodobuje přirozený proces rozkladu těla, ale trvá mnohem kratší dobu. Využívá se při ní silný alkalický roztok. Tělo se na tři až čtyři hodiny ponoří do pětiprocentního roztoku hydroxidu draselného za teploty 150 stupňů Celsia.
Tím se rozpustí tělesná tkáň a zůstanou pouze kosti, které se následně vysuší a rozdrtí na bílý prach. Ten se uloží do urny a příbuzní se mohou rozhodnout, zda si jej ponechají, rozptýlí nebo pohřbí, stejně jako by to udělali s popelem z kremace ohněm.
Ve Skotsku jde o nejvýznamnější změnu pohřebního zákona od zavedení kremace v roce 1902, jak píše britský list The Guardian. Vodní kremace či hydrolýza je už ve světě legální rovněž ve 28 státech USA, Kanadě, Jižní Africe, Austrálii nebo Novém Zélandu.
Společnost Kindly Earth, která vlastní výhradní práva na výrobu zařízení na hydrolýzu ve Velké Británii tvrdí, že akvamace je šetrnější k životnímu prostředí. Je to například kvůli tomu, že neprodukuje přímé emise do ovzduší. Zároveň pro ni nejsou potřeba jednorázové rakve jako pro obřad žehem, které jsou plné chemických látek a syntetického textilu.
Podle britské organizace TheCremation Society of Great Britain je tradiční kremace ve Spojeném království součástí téměř 80 procent pohřbů. V Česku je to kolem 90 procent, v hlavním městě ještě více. Jeden žeh vyprodukuje až 250 kg oxidu uhličitého. Z dentálních amalgámových výplní se také do ovzduší uvolňuje zdraví nebezpečná rtuť.
Tělo jde i „kompostovat“
Vedle akvamace se v některých zemích zavádí i terramace, jež se v mnohém blíží kompostování. Jde vlastně o řízený a zrychlený rozklad organické hmoty ve směsi rostlinného materiálu, sena a dalších přírodnin. Podle příručky Hřbitovy přátelské k přírodě od spolku Poslední stopa je terramace aktuálně legální ve třinácti státech USA a v Německu, kde je v testovacím režimu už několik let.
„Na konci tohoto procesu je čistá zemina složením podobná k humusu. Lidské tělo se tedy tímto způsobem ‚přemění‘ na půdu. Terramace probíhá ve specializované buňce, do které během obřadu, kdy se pozůstalí se zesnulým loučí, mohou vložit vzkazy, květiny či pomoci tělo připravit a přikrýt rostlinným materiálem,“ píše se v příručce.
Samotný proces terramace trvá přibližně měsíc. Zacházení s výsledným materiálem, takzvaným terramatem, se liší podle legislativy jednotlivých států. V Americe je možnost si terramat rozdělit mezi členy rodiny, může být umístěn na zahradě, v lese nebo určených přírodních rezervacích, kde slouží k obnově jednotlivých biotopů. V Německu se s terramatem nakládá jako s lidskými ostatky, takže musí být zabalen do plátna a pohřben do země.
Společně za terramaci
Podle Adama Vokáče nelze v blízké době očekávat ohledně terramace legislativní změnu. Česko je v tomto ohledu poměrně konzervativní zemí. Vokáč je spoluzakladatelem spolku a nově správcem vznikajícího Vzpomínkového parku v Satalicích, jehož specifikem budou náhrobky z čistě lokálního kamene nebo mozaikově sečená rozptylová louka.
Tuzemští propagátoři terramace ale neztrácejí naději. Spolek Poslední stopa chystá s německými partnery na 28. května v Praze konferenci s názvem Společně za terramaci. Cílem je metodu představit české odborné i laické veřejnosti.
„Na legislativní změny jako spolek nemáme síly a finance. Ale chceme téma představit například lidem z pohřebních služeb a podpořit společenskou poptávku,“ říká Vokáč. Podle něj by zlom mohl nastat, až bude terramace legální v celém Německu. Zatím se testuje jen v jedné spolkové zemi, konkrétně na severu ve Šlesvicko-Holštýnsku.
K akvamaci je nicméně Vokáč skeptický. „Mně osobně to není blízké. Používá se u toho chemický louh, má to pořád takový industriální ‚vibe‘. Také je problém, jak naložit se zbylou tekutinou. Po neutralizaci ji lze použít jako přírodní hnojivo, nicméně většinou se bohužel vylévá do odtoku a končí v čistírně,“ namítá Vokáč.
Metoda podle něj získává na popularitě zejména v anglosaském světě. Domnívá se, že je to částečně proto, že z pohledu byznysu se akvamace, která trvá jen čtyři dny, lépe škáluje. Oproti tomu terramace trvá i desetkrát déle. Zato je čistě přírodní, do procesu „kompostování“ nevstupuje žádná chemie.
Irena Buřívalová
Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.
