Senioři nejsou jen ti, kdo žádají o vyšší důchody. Chceme podpořit mladé, říká klimababička Yvonna Gailly

„Nechceme nikoho moralizovat ani vyčítat. Chceme ukázat, že skromnější život není odříkání, ale volba,“ říká Yvonna Gailly, dlouholetá environmentální odbornice a jedna ze zakladatelek iniciativy Klimababičky.

„Přidejte se k nám a buďte součástí seniorského klimatického hnutí,“ stojí na stránkách nové iniciativy Klimababičky. Jednou z jejích zakladatelek je Yvonna Gailly. „Jsme skupina, která se chce vyjadřovat generačně,“ tvrdí s tím, že senioři nejsou jen ti, kdo žádají vyšší důchody. „Chceme vyjádřit solidaritu s mladšími generacemi,“ dodává.

Spoluzakladatelkou iniciativy je Anna Hradilková, která stála u zrodu spolku Pražské matky, dnes známého jako Pěšky městem. Ten se zaměřuje na bezpečný pohyb dětí ve městech a podporu pěší dopravy.

Co stálo za vznikem iniciativy Klimababičky?

Nebyl to jeden konkrétní moment. V oblasti environmentálních hnutí se pohybuji od sametové revoluce celý svůj profesní život, ale potřeba vnímat klimatickou krizi z generačního pohledu ke mně přišla přirozenější cestou. Narodilo se nám první vnouče a najednou se mi změnilo vnímání časové perspektivy. Začalo se mi stávat, že jsem při veřejných vystoupeních cítila smutek, nedokázala jsem doříct větu, protože jsem si představovala budoucnost očima svých vnoučat.

Zároveň pro mě bylo velmi silným momentem vystoupení pro Fridays for Future v Brně. Připadalo mi, že těm mladým lidem nemám co říct, protože už všechno vědí. Ale došlo mi, že my jako starší generace bychom stejně neměli stát stranou. A tak jsme se začaly propojovat a vznikla iniciativa, která má smysl. Není to jen povídání jedné paní, která zestárla v neziskovém sektoru. Jsme skupina, která se chce vyjadřovat generačně.

V čem může být přínosné zapojení generace babiček do diskuze o klimatické změně?

Je důležité, aby i starší lidé byli vidět. Ne jako ti, kdo žádají vyšší důchody, ale i ve spojitosti s environmentálními výzvami, kterým dnes čelíme. Věřím, že nemusíme lidi přesvědčovat o svém názoru, ale můžeme být oporou těm, kdo se snaží něco dělat, ale necítí pochopení ve svém okolí. Sama nevěřím v nějakou ohromnou sílu našeho hnutí. Jeho síla je spíše symbolická, jako vyjádření solidarity s těmi ostatními.

Chybí ve veřejném prostoru hlas starší generace v environmentálních tématech?

Myslím, že ano. Naše generace nebyla zvyklá se vyjadřovat veřejně. Dnes sice vídáme starší lidi na politických demonstracích, ale v oblasti ekologie to běžné není. Starší člověk, který jde na blokádu nebo se zapojí do klimatického protestu, je stále spíše výjimka.

Mluvila jste především o vyjádření solidarity s mladšími generacemi. Plánujete nějaké konkrétní aktivity v rámci iniciativy?

Především se chceme přidávat k výzvám a aktivitám mladších skupin v klimatickém hnutí, podpořit je. Nejde nám o specifické požadavky pro seniory, i když víme, že starší lidé mohou být zranitelnější skupina. Chceme také mluvit o skromnějším a uhlíkově méně náročném životě, ale bez moralizování. Nejde o odříkání, spíše o změnu perspektivy. Cesty vlakem jsou krásné, investovat do obnovitelných zdrojů je přínosné z mnoha důvodů a jíst méně masa je zdravější.

Vnímáte mezigenerační propast v přístupu ke klimatické krizi?

Určitě. Ale propasti nejsou jen mezigenerační, najdeme je i uvnitř jednotlivých generací. Jde o to, jak závažně člověk vnímá situaci a jaké má životní hodnoty. Otázkou je, zda jsme po revoluci toužili po svobodě kvůli tomu, abychom mohli třikrát ročně letět na dovolenou, nebo kvůli něčemu hlubšímu.

Pro mladé bylo asi překvapení, jak dopadly volby do Evropského parlamentu. Že strany, které klimatické otázky nezajímají, nebo jsou přímo proti, volili nejen starší, ale i mladí lidé. Je strašně těžké si rozumět uvnitř své generace, natož mezigeneračně.

V rámci iniciativy mluvíte o klimatické spravedlnosti. Co pro vás ten pojem znamená?

Vnímám to jako uvědomění si hluboké nespravedlnosti, kde vzniklo bohatství a na koho dnes dopadají jeho důsledky. Jak naše historické emise zůstávají v atmosféře a způsobují extrémy, které znemožňují život v některých oblastech. U nás se o tom nemluví rádo, protože naše společnost ty věci nedělala naschvál. Nikdo nejezdil autem a nekupoval zbytečné věci záměrně, aby ostatním zničil budoucnost. Ale to neznamená, že si to nemáme připustit. Naše chování má dopad nejen na naše děti, ale i na lidi na druhé straně planety.

Může se zdát, že jsem jedna z aktivistek – a to slovo vůbec nevnímám za hanlivé označení – která formuluje požadavky podle toho, o čem se v klimatickém hnutí mluví. Ale také se považuji za člověka, který má díky svému fyzikálnímu vzdělání a dlouhodobému sledování klimatické vědy i mezinárodního dění nadstandardní povědomí o klimatické krizi a o příčinách a projevech té nespravedlnosti.

Angažujete se v environmentální oblasti přes třicet let. Co se za tu dobu změnilo nejvíce?

Změnilo se toho hodně. Z environmentálního pohledu jsem měla štěstí zažít devadesátá léta, byla plná naděje. Tehdy se spousta věcí začala měnit, lidé věřili ve smysluplnost změn a mělo to velký význam. Výrazně se zlepšila čistota vod i veřejný prostor, přibylo stromořadí, o krajině a jejích prvcích se mluví daleko více.

Ale zároveň mnohé zůstalo, jak bylo, nebo se zhoršilo. V ulicích přibylo mnohem více aut, systém velkoplošného zemědělství se dodnes prakticky nezměnil. Snažím se více vnímat to dobré – že si lidé dávají na střechy solární panely, že je obnovitelná energie dostupnější. Ale pořád třeba nepodporujeme větrné elektrárny, jako je to běžné třeba v Rakousku. Každý krok vpřed jako by byl doprovázen krokem stranou. Pokrok tu je, ale není jednoznačný.

Kde čerpáte naději?

Nejvíc od lidí, kteří uvažují podobně, ať už jsou v neziskovkách, aktivních komunitách nebo i v byznysu, kde se snaží být ohleduplní. Václav Havel říkal, a určitě to nemyslel v souvislosti s klimatickou krizí, ale o to je to možná cennější: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.“ To je pro mě důvod, proč to má smysl i po třiceti letech. Změny přicházejí pomalu, někdy vůbec. Ale nevzdat to, to je ta podstata.

Klimababičky jsou spojeny se spolkem Pražské matky, který vznikl v roce 1989. Podobají se v něčem?

Určitě, jsou si hodně podobné. Tehdy maminky s kočárky také cítily odpovědnost a touhu chránit budoucnost svých dětí. My jsme si začaly říkat Klimababičky a to označení v sobě nese podobné sepětí s dětmi a vnoučaty. Nemusí jít jen o biologické mateřství, spíš o to, jak se díváme na svět jako na celek, který jsme tu nevytvořili jen pro sebe.