Vrchní soud v německém Hammu vynesl 28. května konečný rozsudek v klimatickém případu peruánského farmáře a energetické firmy RWE. Jeho hlavní poselství zní, že velcí emitenti skleníkových plynů mohou být u německých soudů pohnáni k soukromoprávní odpovědnosti za škody způsobené změnou klimatu – byť zrovna v tomto konkrétním případě se to nepodařilo.
Případu peruánského farmáře, který u německého soudu žaloval nadnárodní energetický koncern RWE, se táhl téměř deset let. Centrum pro klimatické právo a udržitelnost (CLASS) AV ČR se případu již v dřívějších fázích věnovalo (komentáře lze nalézt na blogu zde).
V případu Lliuya v. RWE (též se vyskytuje pod názvy Saúl v RW nebo případ Huaraz) jde stručně řečeno o žalobu podanou peruánským farmářem panem Saúlem Luciano Lliuyou s podporou německé organizace Germanwatch u německého soudu proti nadnárodní elektrárenské společnosti RWE.
Šlo o strategickou klimatickou litigaci v tom smyslu, že jejím cílem bylo víc než vyřešit situaci jednoho konkrétního obyvatele města Huaraz. Ve skutečnosti šlo o to, získat od soudu potvrzení, že mezi vypouštěním skleníkových plynů velkou soukromou společností a škodami způsobenými projevy klimatické změny (třeba i jinde na planetě) existuje příčinná souvislost. A že tedy korporace přispívající ke klimatické změně by měly nést svůj díl odpovědnosti za škody, přičemž tento díl odpovědnosti je soudně vymahatelný.
To se díky finálnímu verdiktu a jeho odůvodnění a argumentaci podařilo, byť Lliuya spor prohrál – proto komentátoři výsledek označují za „úspěch bez vítězství“. O úspěch jde, jakkoli žalovaná RWE se ve svých tiskových zprávách (pochopitelně) snaží verdikt interpretovat opačně.
Původní žaloba podaná v r. 2015 k soudu v Essenu proti RWE tvrdila, že emise CO2 z elektráren provozovaných žalovaným přispívají ke globálnímu oteplování a tím ke zrychlenému tání ledovců. K němu dochází i v peruánských Andách, a zvětšování objemu vody v ledovcovém jezeře Palcacocha položeném nad městem Huaraz ohrožuje bezpečnost města včetně obydlí žalobce.
Lliuya v žalobě po RWE požadoval úhradu části nákladů na potřebná bezpečnostní opatření k ochraně majetku pro případ povodně z jezera, pokud by nastal tzv. jev GLOF (povodeň vzniklá náhlým uvolněním vody z ledovcového jezera, pozn. Aut.), a to ve výši odpovídající podílu této společnosti na globálních emisích skleníkových plynů. Ta byla vyčíslena na 0.47 % globálních emisí CO2. Žaloba byla založena na § 1004 odst. 1 německého občanského zákoníku, který žalobci umožňuje domáhat se zdržení činnosti, která narušuje jeho vlastnické právo; v daném případě zásah žalovaného měl spočívat v ohrožení majetku povodní GLOF. Essenský soud v roce 2017 žalobu zamítl na základě námitky RWE, že konkrétní projevy klimatické změny nelze spojit příčinnou souvislostí s činností konkrétního emitenta a připisovat mu za ně odpovědnost.
Co říká nynější rozsudek
Odvolací soud ve finálním verdiktu žalobu rovněž zamítl, ale z jiných důvodů než předchozí instance. Podle něj je založení klimatické žaloby proti emitentovi na § 1004 odst. 1 občanského zákoníku možné, ale v daném případě žalobce neuspěl, protože neprokázal bezprostřední ohrožení svého majetku. Riziko škody z protržení přehrady z důvodu jevu GLOF bylo znaleckými posudky (některými komentátory zpochybňovanými) vyčísleno na nejvýš jednoho procenta v příštích 30 letech. Navíc majetek žalobce je umístěn v lokalitě, kde by v případě povodně došlo pravděpodobně pouze ke zvýšení hladiny vody o pár centimetrů, nikoli však k vážnému poškození domu.
To jinými slovy znamená, že pokud by za týchž okolností žaloval obyvatel jiné části města, vážněji ohrožené, a expertní posudky by ukázaly vyšší riziko škody, teoreticky by takový žalobce mohl být úspěšný.
Co je ale na rozsudku nejpodstatnější, je argumentace soudu ohledně odpovědnosti za vypouštění emisí ve vztahu ke klimatickým škodám. Tato argumentace čítá několik desítek stran téměř stostránkového rozsudku – jeho německý originál je k dispozici v databázi německé judikatury Justiz a anglický (neoficiální) překlad na webu Climatecase. Soud se detailně zabýval všemi námitkami žalované RWE a všechny je odmítl.
Zejména odmítl argument, že podíl skupiny RWE na světových emisích je v celosvětovém měřítku nepatrný (pouhých 0,47 %). Naopak zdůraznil, že z hlediska žaloby není podstatná absolutní výše emisí, ale její relativní výše vzhledem k emisím dalších, přičemž RWE patří do skupiny největších světových producentů emisí: Ve skupině 81 největších emitentů CO2 je na 23. místě, a z tohoto pohledu podíl RWE rozhodně není zanedbatelný.
Dále soud potvrdil přítomnost příčinné souvislosti mezi vypouštěním emisí ze strany RWE a škodou hrozící majetku žalobce z povodně GLOF. Řetězec příčinné souvislosti je sice dlouhý, ale zároveň lineární, předvídatelný a prokazatelný fyzikálními zákony.
Soud odmítl i námitku RWE, že pokud je společnost k vypouštění emisí na základě platných zákonů oprávněna (v tomto případě na základě legislativy o obchodování s povolenkami na emise), pak nemůže být činěna odpovědnou za škody. Toto tvrzení označil soud hned za dvojí omyl: Za prvé, veřejnoprávní legislativu, která reguluje povolování vypouštění emisí, nelze chápat jako apriorní všeobecné povolení emisních činností. Za druhé, jednání, které je v souladu s veřejným právem, může být stále protiprávní podle soukromého práva.
Konečně, soud odmítl i argument často opakovaný v souvislosti s klimatickou litigací, že záležitosti řešení klimatické změny náleží do sféry vlády a zákonodárství, že to je tedy politická záležitost, od níž by soudy měly dát v zájmu dělby moci ve státě ruce pryč. Naopak soud považuje fakt, že německé soudy řeší politicky citlivé záležitosti v rámci soukromého práva, za důkaz fungujícího právního státu.
Sám Lliuya komentoval rozsudek takto: „Dnes zvítězily hory. Můj případ posunul globální diskusi o tom, co znamená spravedlnost v době klimatické krize, a to mě naplňuje hrdostí. Toto rozhodnutí ukazuje, že velcí znečišťovatelé, kteří způsobují klimatické změny, mohou být konečně právně odpovědní za škody, které napáchali. Jsem samozřejmě zklamaný, že soud dospěl k jinému závěru než vědci zabývající se ledovci, kteří tuto oblast studují desítky let a věří, že můj domov je ohrožen. Od společnosti RWE zatím nedostaneme podporu na ochranu před povodněmi. Ale v tomto případě nešlo nikdy jen o mě. Šlo o všechny lidi, kteří stejně jako my v Huarazu již žijí s důsledky krize, kterou jsme nezpůsobili. Toto rozhodnutí otevírá dveře dalším lidem, kteří budou požadovat spravedlnost.“
Jaký je význam rozhodnutí
Celkově lze říci, že rozhodnutí Vyššího zemského soudu v Hammu pravděpodobně dodá podobným žalobám nový impuls, protože potvrdilo, že velcí znečišťovatelé mohou být podle německého soukromého práva v zásadě činěni odpovědnými za škody související s klimatickou změnou.
Několik typově podobných žalob bylo ostatně již podáno, například žaloba jednoho farmáře a několika sdružení proti společnosti Total Energies.
Zároveň nelze rozsudek přeceňovat. Zejména ho nelze považovat za „precedent“ ve smyslu, že by jeho závěr byl závazný pro další podobné případy řešené německými soudy, protože takový systém precedentů německé právo (na rozdíl od anglo-amerického systému práva) nezná.
I tak ale může mít verdikt velkou interpretační váhu pro budoucí soudní rozhodování nejen v Německu, ale i v dalších zemích; je známo, že v přístupu k novým globálním výzvám, jako je klimatická změna, se soudy vzájemně inspirují bez ohledu na státní hranice.
Klimatické litigace ve světě
Po celém světě se nyní objevuje stále více žalob týkajících se klimatu. Ve více než 60 případech jsou žalováni znečišťovatelé a více než polovina z nich je přímo namířena proti společnostem obchodujícím s fosilními palivy.
Výzkumy ukazují, že 25 největších ropných a plynárenských společností na světě by mohlo být odpovědných za škody na klimatu ve výši až 20 miliard dolarů za emise vyprodukované v letech 1985 až 2019.
Hana Müllerová
Hana Müllerová působí v rámci Ústavu státu a práva Akademie věd ČR. Zaměřuje se na klimatické právo, právo životního prostředí, veřejné právo a lidská práva.
