Na obnovu přírody je každoročně potřeba zhruba 65 miliard eur. Jedním ze způsobů, jak je zajistit, se mohou stát přírodní kredity připravované v Evropské unii. Jak ale ocenit přírodu?
Evropská unie hledá nové nástroje, jak do obnovy přírody zapojit i soukromé investory. Zveřejnila proto názvem plán, jak vytvořit systém takzvaných dobrovolných přírodních kreditů. Jeho cílem je motivovat vlastníky půdy, obce, firmy, investory i nevládní organizace k obnově přírody výměnou za ekonomickou odměnu.
Tento systém nemá nahradit stávající veřejné financování. Má být jeho doplňkem a má pomoci naplnit cíle Zelené dohody a Strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030.
Konkrétní návrh systému Unie představí až v roce 2027. Zatím probíhá pilotní fáze, během níž se testují různé přístupy k měření přínosů pro přírodu na několika projektech ve Francii nebo Peru. Testují se praktické možnosti zavádění dobrovolných přírodních kreditů, přičemž Evropská komise zároveň otevřela veřejnou konzultaci a výzvu k zapojení odborníků do expertní skupiny.
Jedním z klíčových kroků k vytvoření důvěryhodného systému je vývoj technických metodik, které umožní měřit skutečný dopad projektů na přírodu. Prvním takovým dokumentem je čerstvě zveřejněná metodika Pathways for Measuring Biodiversity Outcomes of Biodiversity Credits. Ta vznikla v rámci odborné skupiny svolané Komisí a má poskytnout rámec pro důvěryhodné, ověřitelné a srovnatelné hodnocení projektů zaměřených na obnovu biologické rozmanitosti.
Zatím se zaměřuje pouze na takzvané biodiverzitní kredity, které jsou podmnožinou širšího systému přírodních kreditů. Do budoucna lze očekávat vznik dalších metodik, například pro ekosystémové služby nebo krajinné prvky.
Proč vznikly přírodní kredity
Ztráta biologické rozmanitosti patří spolu s klimatickou změnou a znečištěním mezi tři nejzávažnější ekologické hrozby současnosti. Příroda tvoří prostředí, ve kterém žijeme, a poskytuje nám základní potřeby, jako je voda, jídlo nebo vzduch. Bez zdravých ekosystémů přestává fungovat ekonomika i lidská společnost. Právě tyto přírodní procesy se začínají hroutit a jejich obnova vyžaduje obrovské investice.
Evropská komise proto kromě nových cílů a legislativy, jako je Nařízení o obnově přírody, hledá i nové finanční nástroje. Aby bylo možné dosáhnout výsledků v potřebném rozsahu a tempu, odhaduje se, že bude nutné každoročně investovat do obnovy biologické rozmanitosti přibližně 65 miliard eur (tedy asi 1,6 bilionu korun), přičemž veřejné zdroje na to nestačí. Je proto nezbytné zapojit i soukromé finance.
Jedním z nástrojů, které mají tento cíl podpořit, jsou přírodní kredity. Nemají přitom sloužit jako náhrada za způsobené škody, ale jako forma pozitivní motivace. Kdo obnoví konkrétní přírodní prvky, například mokřady, louky nebo remízky, mohl by za to získat finanční odměnu. Cílem je zapojit do aktivní péče o krajinu i ty, kteří by jinak neměli důvod se jí věnovat.
Hlavně neopakovat chyby s uhlíkem
Na první pohled to může znít jednoduše: odměňme ty, kdo se starají o přírodu a pomáhají ji zlepšovat. Ale jakmile se snažíme převést hodnotu přírody na peníze, narážíme na řadu etických i praktických problémů. Objevují se obavy, že pokud bude obnova přírody převedena do obchodovatelné podoby, může to místo podpory ekologických procesů vést k jejich zjednodušení, spekulacím a v důsledku k dalšímu úbytku přírodních hodnot.
Jedním z hlavních rizik je nepochopení smyslu přírodních kreditů. Nemají sloužit k tomu, aby kompenzovaly zničení přírody na jiném místě. Pokud by systém umožnil přístup ve stylu „zničím tady, ale zaplatím jinde“, vedlo by to k jeho zneužívání. Taková rizika jsou už známá z fungování uhlíkových kreditů, a to i v případě těch největších celosvětových programů.
Měřit přínosy pro biodiverzitu je navíc technicky náročné. Každý ekosystém je jedinečný, druhy nejsou nahraditelné a vztahy v přírodě jsou komplexní. Vyjádřit přírodní přínos vyžaduje zjednodušení, které může vést k nepřesnostem, spekulacím nebo projektům bez reálného efektu. I metodika pro biodiverzitní kredity přiznává, že hodnotit obnovu přírody není snadné a že důvěryhodnost systému bude záviset na přísných pravidlech a transparentním ověřování.
Otázky zatím zůstávají
Naskýtá se tu ovšem příležitost, jak do péče o přírodu vtáhnout i ty, kteří by bez finanční motivace nejednali. Pro vlastníky půdy nebo firmy může být ekonomická motivace důvodem, proč se začít věnovat obnově přírody. A pokud bude systém postaven na důsledném oddělení od offsetování, na solidní metodice a nezávislé kontrole, může přinést reálné výsledky.
Zůstává ale etická otázka: Chceme vztah k přírodě měřit penězi? Hodnota výhledu, klidu nebo zdravého lesa se nedá převést na číslo. Pokud budeme přírodu oceňovat jen podle tržní logiky, může to ovlivnit i naše vnímání toho, co má smysl chránit. Hrozí, že ztratíme cit pro hodnotu přírody. A to i tam, kde žádný kredit nikdy nevznikne, ale kde příroda pro člověka znamená domov, zázemí nebo prostor pro nadechnutí.
Erika Šlachtová
Majitelka společnosti Carbonlytics, která zajišťuje poradenství a vzdělávání v oblastech podniková ekologie, ISO normy a auditování, ESG reporting dle směrnice CSRD, výpočet uhlíkové stopy a posudky v oblasti životního prostředí.
