Niedermayer: Strašně drahé emise? Hledání pravdy o nákladech dekarbonizace

Ekonomické dopady pokračujícího oteplování podle většiny expertů převyšují náklady na dekarbonizaci a s každým dalším růstem teplot se zvyšují. Neignoruje Miroslav Singer ve svém textu ekonomickou realitu?

Můj bývalý kolega, se kterým jsem rád spolupracoval v České národní bance, se přidal do skupiny lidí, kteří tvrdí, že „Evropa bojuje se zdravým rozumem“ a že „Unie jde proti ekonomickým zákonům“. Pracuje přitom přinejlepším s polovinou pravdy a někdy své argumenty podporuje daty, která vzbuzují řadu otázek.

Dovolím si to ilustrovat na několika bodech, ve kterých lze s textem Singer: Proč v EU ignorujeme jeden ze základních ekonomických zákonů?, který vyšel na Seznam Zprávy, polemizovat.

Neinvestujme doma, takže za hranicemi?

Text začíná populárním argumentem, že jinde lze snižovat emise „levněji“ než v Evropě, která cca 40 procent svých emisí oproti roku 1990 již odbourala, jak autor správně uvádí. Není ale jasné, co tím říká. Navrhuje, abychom prostředky, které unijní vlády a firmy investují do modernizace a snižování emisí, investovali nikoliv do své ekonomiky, ale spíše do zemí v Africe či Asii, neb tam jde snížit emise levněji?

To by znamenalo, že namísto snižování spotřeby energií ve firmách či omezování energetických nároků na vytápění budov občanů bychom za „evropské“ peníze stavěli třeba větrné elektrárny v Asii či financovali zavádění čistých technologií v tamních firmách, pokud by to bylo levnější. Že by toto autor, který často zdůrazňuje klíčovou roli suverénních států, chtěl, se mi úplně nezdá. Financování dekarbonizace mimo Evropskou unii (ve velkém rozsahu) penězi z EU by s sebou nadto neslo nejen otázku, jak ho vysvětlit daňovým poplatníkům, jejichž peníze by takto byly přesměrovány, ale i otázky odpovědnosti a v konečném důsledku efektivity vynaložených miliard eur.

Mimochodem země, které zatím nejsou tak daleko ve snižování spotřeby fosilních paliv (a tím i emisí), jsou též vázány závazkem emise snižovat. Zavázalo se k tomu podle Pařížské dohody skoro 200 států. Většina z nich tímto směrem pomaleji, či rychleji jde. Neboť jde obvykle o země chudší, než jsme my, je jen dobře, že k tomu mají poměrně levné cesty.

Je možné i to, že autor předpokládá, že EU nyní nemá investovat do snižování závislosti na fosilních palivech ani doma, ani jinde. A že si tyto investice do ochrany klimatu – tedy snižování emisí a spotřeby fosilních paliv – ostatní země zajistí samy, zatímco my budeme čekat (není jasné na co). Pak ale bez jakýchkoliv pochyb vzrostou celkové emise a změna klimatu zrychlí. To přinese trvalé škody, jejichž ekonomické náklady převýší i původně ušetřené investiční výdaje.

Kdo způsobil oteplování

Jde ke cti autora, že v textu uvádí i širší, historický pohled na emise. Dle posledních dostupných dat (Our World in Data, Share of global cumulative CO2 emissions) vidíme, že v roce 2024 má Evropská unie s necelými 450 miliony obyvatel vyšší podíl na tom, kolik skleníkových plynů se do ovzduší od roku 1750 dostalo, než více než třikrát lidnatější Čína. Podíl EU na celkových emisích přesahuje 16 procenta a odpovídá to i dalším datovým zdrojům. Celkový podíl Evropy pak data odhadují na 29,9 procenta, což je výrazně více než podíl USA. Takže nad postojem autora, že se „příliš moc snažíme“, trochu tápu, neb na vzniklé situaci máme značný podíl.

Jistě, můžete se na to dívat logikou „čo bolo, to bolo“ a argumentovat tím, že díky snížení našich emisí a růstu emisí jiných zemí (spojených částečně s růstem jejich bohatství) je náš podíl na dnešních emisích malý. Ale výsledkem této logiky by byla nemožnost širší dohody nad tím, že se svět pokusí klimatické riziko snižovat. Ostatní země by totiž těžko přijaly argument, že na minulosti nezáleží.

Mnohé čtenáře asi překvapí, že kupříkladu podíl „našeho úsilí“ – měřený například podílem instalovaného výkonu solárních či větrných elektráren v EU na celkové světové kapacitě – se blíží podílu na celkových historických emisích, tedy se pohybuje v oblasti 15 až 20 procent. To mimo jiné též dokládá, že ustálená česká teze o tom, že „se snaží jen EU“, neplatí.

Srovnání EU a USA kulhá

V textu chybí zohlednění toho, v čem se EU zásadně liší od USA. Jsme ekonomika, která ke svému provozu potřebuje obrovské množství fosilních paliv, jež nemá. A tak je dovážíme za vysokých ekonomických nákladů a někdy i bezpečnostních či politicko-strategických rizik, která se právě v těchto dnech transformovala z teoretické hrozby do reálných škod.

Ilustruje to následující propočet „fosilní náročnosti“ osobní dopravy. Kdybychom naložili na jeden vlak do standardních cisteren všechen benzin a naftu, které ročně spálíme v osobních autech v naší zemi, měřil by tento vlak přes 1100 kilometrů a měl by přes 70 tisíc vagonů. V případě EU by tento pomyslný vlak obtočil rovník.

Za toto palivo, jehož dvě třetiny vypustíme do vzduchu „bez užitku“, neboť padne na energetickou neefektivitu spalovacích motorů, platíme velké peníze. S jejich přispěním třeba Rusko postavilo armádu, která vraždí Ukrajince. Země bohaté na suroviny z těchto peněz postavily dnešní, výkonné a luxusní život nabízející ekonomiky. Pro ropu a plyn produkující státy, jako je zmíněné Rusko, země Blízkého východu či dnes částečně i USA, je ekonomicky i strategicky důležité, aby se pálilo hodně fosilních paliv, ale pro EU to představuje riziko a ekonomický náklad.

Toto pro někoho abstraktní riziko se přitom až příliš často zhmotňuje. To, co se děje právě teď, totiž není výjimka. Dochází k tomu tehdy, když se šok, který je obvykle zcela mimo naši kontrolu, přenese do růstu cen – obvykle formou změny očekávání a růstu nejistoty.

Ještě větším rizikem je, když problémem není jen cena, ale fakticky též obtížná dostupnost poptávaného množství surovin. Právě o to se pokusil na začátku ruské agrese na Ukrajinu prezident Putin. Výsledkem je pak nejen někdy až drastický dopad do peněženek občanů, kteří nechtěli nebo nejsou s to závislost třeba na naftě nebo benzinu snížit, ale též velké problémy firem, které se promítnou do zpomalení růstu ekonomiky, či dokonce do recese a růstu nezaměstnanosti.

Otázka bezpečnosti

Omezení dovozu fosilních paliv a posílení domácí výroby energie má pro EU tedy nejen klimatický, ale i ekonomický, bezpečnostní a geopoliticko-strategický význam. Ostatně i studie think tanku Bruegel, na kterou se autor odvolává, zdůrazňuje, že navzdory investičním nárokům představuje pokračování dekarbonizace pro evropskou ekonomiku jasné, strategicky správné směřování.

Závěr autora, že „další plány na čištění dnes již od uhlíku vyčištěné EU představují technologicky nejistou a ekonomicky absurdně drahou cestu ke snižování uhlíkové stopy světa“, dle mého soudu nekoresponduje s tím, co je v této i jiných studiích uvedeno. (Přinejmenším se mi to tam nepodařilo dohledat).

Nejde jen o to, že dosažení unijního cíle na snížení emisí o 90 procent oproti roku 1990 (fakticky jde spíše o hodnotu blízkou 85 %) stojí dominantně na využití dnes dostupných a z velké části ekonomicky efektivních technologií. Autor ale hlavně považuje koncept „stoupajících mezních nákladů“ za něco statického, pevně daného. A přitom dynamika procesu byla, je a zřejmě nadále bude obrovská.

Jen vysoké náklady? Opravdu?

Z pravidelně sledovaných dat (třeba Bloomberg NEF) vyplývá, že v letech 2020 až 2025 klesla reálná cena fotovoltaických panelů o zhruba polovinu a cena baterií potřebných pro dopravu a energetiku o 30 až 40 procent. Jinými slovy, některé technologie potřebné pro další snižování emisí dramaticky zlevňují s tím, jak po nich roste poptávka podporující vyšší efektivitu výroby i inovace.

K tomuto vývoji nepřispívá pouze technologický pokrok a růst poptávky, ale i existence ekonomických nástrojů, které zohledňují náklady emisí. Většina ekonomů přitom považuje to, že tyto náklady nejsou zahrnuty do mnoha cen – dle konceptu externalit – za ekonomickou chybu. V evropském prostředí jde zejména o systém obchodování s emisními povolenkami Evropské unie (Emissions Trading System, EU ETS), který stanoví tržní cenu za vypouštění CO2, a tím vytváří ekonomický tlak na přechod k čistším technologiím.

Předpokládám, že autor jako dobrý ekonom nepopírá, že právě vysoká poptávka po dříve drahých, a tedy málo ekonomicky efektivních technologiích, přinesla zlepšení kvality a výrazný pokles cen. Předpokládám, že to vítá, neboť právě tyto technologie s sebou nesou i zlevnění výroby elektřiny, menší poškozování životního prostředí a pro Evropu důležité snížení závislosti na dovozu fosilních paliv. Pak snad chápe, že motorem rozvoje využití – a tedy zlepšení ekonomické efektivity těchto technologií – těžko budou země, které mají „hluboko do kapsy“. Naopak jimi musí být země bohatší, ke kterým se EU řadí a které navíc nesou za zhoršení klimatu větší odpovědnost.

Divoká čísla a riziko nekonání

Pokud autor – i navzdory těmto principům cenové dynamiky – dochází k závěru, že snížit další část emisí se jeví v tuto konkrétní chvíli jako příliš drahé, je zároveň třeba se podívat, jak drahé pro nás bude nekonat. Neboť s tím je třeba „náklad konání“ poměřovat.

Ekonomické dopady pokračujícího oteplování totiž podle většiny studií převyšují náklady na dekarbonizaci a s každým dalším růstem teplot se zvyšují. Podrobně tento vztah analyzuje například druhá část aktuální Zprávy IPCC, která se věnuje dopadům, adaptaci a zranitelnosti.

I pokud bychom všechny výše zmíněné faktory opomenuli a pohybovali se v jakémsi nereálném světě čísel, stále není jasné, jak autor došel k úvodnímu tvrzení, že investice do dekarbonizace budou stát Evropskou unii sedm až devět procent světového HDP. Takový výpočet se ve studii ani jinde nepodařilo dohledat.

Ve studii se hovoří o dodatečných investicích ve výši zhruba dvou procent evropského HDP ročně, což odpovídá částce 300 až 350 miliard eur, tedy zhruba třetině procenta ročního světového HDP. To je blízko pohledu Evropské komise, která obdobně odhaduje dodatečný náklad na vyšší snížení emisí ve svém rozsáhlém Impact Assessmentu ke klimatickému cíli pro rok 2040. To, že autor analýzu nákladů této strategie možná nečetl, neznamená, že by neexistovala.

Postavit svůj titulkově silný závěr, že EU opět „porušuje pravidla ekonomiky či zdravého rozumu“, na prezentaci maximálně půlky pravdy a s využitím těžko ověřitelných dat, není hodné reputace autora. Především to ale ztěžuje informovanou a relevantní diskusi o ekonomické politice. Paradoxně se tak děje v zemi, jejíž hospodářství patří k těm nejlépe připraveným na růst poptávky právě po technologiích snižujících emise. Podle nedávného srovnání Greenplexity index, který vytvořili výzkumníci z Harvard Kennedy School, je česká ekonomika v tomto ohledu třetí nejlepší na světě.