Nemůžeme mluvit o udržitelnosti, pokud do Lucemburska dovážíme dřevo až z Norska, říká architekt

Shahram Agaajani se zaměřuje na urbanistickou architekturu a je příznivcem stavění města na městě. „Neměli bychom města jen rozšiřovat. Potřebujeme je moudře zhušťovat, kombinovat funkce a opravovat chyby,“ uvádí v rozhovoru pro Ekonews.

Udržitelná budoucnost měst bude hlavním tématem EUNIC Imagine Festivalu, dvoudenní konference s evropskými odborníky. Jedním z nich je architekt Shahram Agaajani, který stál mimo jiné za přeměnou staré budovy sídla lucemburské pošty na bezemisní stavbu nebo navrhoval lucemburský pavilon pro světovou výstavu v Dubaji před pěti lety.

„Udržitelnost je velké slovo. V rámci ,udržitelnosti‘ máte vždy velké množství greenwashingu a lobbyingu, například pokud jde o dřevostavby,“ upozorňuje Agaajani. „Skutečná udržitelnost spočívá v životnosti budovy, její schopnosti se transformovat, adaptovat a vyvíjet,“ vysvětluje architekt, který se navíc v úterý 4. listopadu zúčastní workshopu Design udržitelných veřejných prostranství v Rakouském kulturním fóru v Praze. Imagine Festival začíná v Praze v pondělí 3. listopadu v poledne v Centru architektury a městského plánování nedaleko Karlova náměstí.

„Jsem ohromen tím, jak mnohovrstevnou architekturu Praha má“

Jak přistupujete k propojení architektury a udržitelnosti?

Věřím v to, že architektura je aktem víry: víry v krásu, ve spojení a v dlouhodobou perspektivu. Nechceme vytvářet něco, co za pár let zmizí. Měli bychom proto přemýšlet v dlouhodobém měřítku. Mým cílem není vytvářet více, ale stavět kvalitněji a lépe. Lépe pro lidi, udržitelněji i spravedlivěji. Obnova měst totiž není jen o územním plánování. Měli bychom být schopní dávat smysl tomu, co spí, a naslouchat tomu, na co se zapomíná. A měli bychom přestavovat nové věci na základě toho, co již existuje. To je důležitou součástí udržitelnosti.

Často zmiňujete, že je potřeba „stavět město na městě“, mohl byste tuto myšlenku vysvětlit?

V každé již existující budově jsou uloženy vzpomínky, ale také hmota, materiály a energie – a spolu s tím také potenciál. Měli bychom věci obnovovat, aniž bychom vymazávali to původní. V tomto směru musím říct, že je toho krásným příkladem Praha. Byl jsem u vás již několikrát a musím říct, že jsem vždy ohromen tím, jak mnohovrstevnou architekturu Praha má a jak v ní věci koexistují. Máte velmi zajímavý způsob, jak zachováváte stavby. To je něco, co nám v Lucembursku chybí. My vždy začínáme s „tabula rasa“, stavíme nanovo. Dnes bychom ale neměli stavět nové ikony, ale obnovovat spojení – mezi lidmi a místy, mezi generacemi, mezi přírodou a městy.

Nacházíme se v době krize. Krize jsou všude – ekologické, ekonomické, sociální i na trhu s nemovitostmi. Osobně v tom ale vidím příležitost, jak znovu definovat to, co dává smysl, a utřídit si hodnoty. A to nejen ve využití čtverečních metrů, ale i v tom, jak se má daná budova využívat, jaký má mít vliv na kvalitu života a jaký bude její odkaz. Vidím v tom šanci vrátit krásu do centra veřejných debat a veřejných prostor. Protože krása není luxus, ale politická nutnost.

Co přesně tím myslíte?

Nádherně vytvořený domov bude respektovaný a milovaný. Pokud bude takto vytvořené celé sousedství, budou si k němu lidé vytvářet vztah. A tam, kde je vztah, tam je i udržitelnost, protože vztah je úzce spojený s časem a dlouhodobostí. Krása se tak stává udržitelnou. Pokaždé, když vedu nějakou debatu s politiky, řeším, že architektura není jen záležitostí krásy. Je to nutnost pro naše dědictví, kulturu i wellbeing lidí. Nedívám se proto na své projekty jako na objekty, ale jako na ekosystémy. Jako urbanisté musíme mít vždy na paměti všechny interakce v daném kontextu.

Pokud se bavíme o přestavování stojících budov, jedním z vašich projektů je hlavní sídlo pošty v Lucemburku. Jak modernizace probíhala?

Renovovali jsme budovu ze začátku dvacátého století a betonovou strukturu z padesátých let. Řešili jsme tak například problémy s nízkými stropy a obecně jsme usilovali o lepší využití prostoru. Snažili jsme se zachovat, co nejvíc jsme mohli. Ponechali jsme existující historickou budovu i podzemí s parkovací plochou a na tom jsme vytvořili strukturu novou, která je efektivnější a štědřejší na venkovní prostory se zahradami a přírodní světlo.

Dosáhli jste toho, že budova získala několik mezinárodních architektonických ocenění i certifikát DGNB Platinum, který je nejvyšší certifikací udržitelnosti. Co k tomu vedlo?

Nevyužili jsme třeba ani kapku silikonu na celých 40 tisíc metrů čtverečních užitné plochy budovy. Všechen využitý materiál je lokální. Velmi pečlivě jsme také monitorovali, jaký odpad při tom vznikal. Bylo to velmi přísné. I pracovníci, kteří se na projektu podíleli, museli například jezdit hromadnou dopravou, nesměli používat osobní auta.

O budově jsme se snažili nepřemýšlet jako o objektu, ale podívali jsme se na ni jako na ekosystém. Hledali jsme možnosti synergie a to se povedlo. Sousední budova je datacentrum, které využívala obrovské množství energie na chlazení serverů. V budově jsme proto vytvořili obrovskou nádrž na led. Je to největší nádrž na led v Evropě, která pojme přes 200 kubických metrů ledu a která je napojená na datové centrum.

Funguje zde teplotní výměna. Veškeré teplo serverů přivádíme do nádrže a voda se ohřívá. V zimě tak bereme uložené teplo z vody, budova se zadarmo vytápí a voda se postupně mění v led. Nádrž je dobře izolovaná, takže led vytvořený v zimě vydrží až do léta, kdy jím naopak budovu chladíme. A na konci léta je z ledu opět voda zahřátá teplem z datacentra. Je to uzavřený cyklus.

Budova, která má okolo 180 zaměstnanců, díky tomu potřebuje méně energie na metr čtvereční než běžný rodinný dům. Na střeše je navíc fotovoltaická elektrárna  s panely o výměře 800 metrů čtverečních.

„Musíte chápat potenciál budovy“

Dalším zajímavým projektem je obnova bývalého průmyslového areálu na jihu Lucemburska v Belvalu, kde nyní vzniká náměstí. Jak jste k projektu přistupovali?

Lucembursko bylo exportérem vysoce kvalitních kovů a město Belval bylo centrem lucemburského ocelářského průmyslu. V té době to byla důležitá lokalita, dnes se ale již jedná o postindustriální místo a urbanizuje se. Před šesti lety se vypsalo výběrové řízení. Vyhráli jsme i navzdory velké konkurenci, protože všichni ostatní přišli s tím, že se opět vytvoří prázdné místo bez identity nebo emoce. My jsme tam šli a sedli si. Jsou tam kruhové struktury, po nichž vysokou rychlostí jezdily lokomotivy a chladily spékané železné rudy. Toto místo má tak velmi zajímavé dědictví, i když je ošklivé a plné betonu. Pohráli jsme si s tím a kruhové díry v zemi se rozhodli zachovat, protože je to unikátní prvek, který nikde jinde nenajdete.

Co je u podobných projektů klíčové?

Vždycky říkám svým klientům: Nemůžete pořádat olympiádu v plavání v bazénu, který je dlouhý jen deset metrů. Musíte chápat potenciál existující budovy a také ho respektovat. Další důležitý aspekt budování města na městě je to, že obvykle města jen rozšiřujeme, roztahujeme vesnice a pohlcujeme pole. Zejména v Lucembursku je to katastrofa. Potřebujeme města moudře zhušťovat, kombinovat funkce a zkracovat vzdálenosti. Musíme obnovovat to, co bylo rozbité, a opravovat chyby.

Pokud se podíváme na udržitelnost, co je podle vás zásadní?

Udržitelnost je velké slovo. V rámci „udržitelnosti“ máte vždy velké množství greenwashingu a lobbyingu, například pokud jde o dřevostavby. Pro mě osobně není udržitelnost jen o recyklaci nebo o tom, že bych všude používal dřevo. To je hloupost. Pro mě skutečná udržitelnost spočívá v životnosti budovy, její schopnosti se transformovat, adaptovat a vyvíjet. Konstruovat pro dlouhou životnost znamená stavět s vědomím možné změny. Když dnes někdo něco vytvoří a někdo za čtyřicet let přijde a všechno zboří, nebude to udržitelné.

Na jeden metr krychlový betonu potřebujete plus minus 300 kilogramů CO2. Pokud máte betonovou budovu ze 70. let a rozhodnete se ji zbourat, tak jste to zbytečně promrhali. Navíc potřebujete obrovské úsilí, abyste všechno zbourali, a potřebujete spoustu paliva, abyste postavili něco jiného. To přece nedává žádný smysl. A to ani pokud stavíte ze dřeva.

Pracoval jsem na budově lucemburského letiště. Je to jedna z největších dřevostaveb v Evropě o velikosti zhruba osmi olympijských plaveckých bazénů. Dřevo přišlo ze tří různých evropských lesů, přičemž jsme ho museli ošetřit… Podle mě nemůžeme mluvit o udržitelnosti, pokud dovážíme dřevo až z Norska.

Staví se v Lucembursku hodně ze dřeva?

V Lucemburku sice nemáme tak bohatou architektonickou historii, jako je v Praze, ale i tak vymazáváme to, co máme, abychom udělali místo dřevostavbám a importovaným designům a materiálům, protože jsou levnější, víc udržitelné… je to hloupost. Každá země má svou kulturu a své tradiční materiály a know-how. Například používání kamene může mít emise blízko nule a jeho možnosti opětovného použití jsou nekonečné. Teď ale kámen hodně mizí, protože chybí průmysl.

V Lucembursku máme kamenolomy, ale je prakticky nemožné z nich kámen využívat. Pracujeme na renovaci jedné stavby, která je klasifikována jako dědictví. V budově je zásadní využití místního kamene ve struktuře i fasádě. Už dva roky s politiky diskutujeme, dodáváme jim výsledky testů, technické podklady… Dodnes ale nemám povolení využít tentýž kámen v budově, z něhož je postavená.

Jak v tomto kontextu vnímáte snahu Evropské unie, která se snaží o snižování emisí budov a vyšší udržitelnost ve stavebnictví?

Evropská regulace, která nás brzy čeká, bude taxonomie pro budovy. Ta bude řešit každý jeden materiál, který je v budově použit, a jeho uhlíkovou stopu. To vše podle určitého bodového rámce, do kterého se budete muset vejít. Podobné regulace už jsou například Německu. Jsou velmi přísné, ale my už víme, jak s tím pracovat. Dokud však nebudeme mít možnost svobodné volby a budeme muset využívat protežované dovážené materiály, které nemají nic dočinění s lokální kulturou, budeme mít velký problém.