Na výrobu zeleného vodíku potřebujeme dotace. A to rychle, zní z průmyslu

Vodíková strategie Evropské unie počítá během následujících let s rozmachem zeleného vodíku (pocházejícího z obnovitelných zdrojů) a na něj jsou také určeny dotace. Firmy v Česku si nicméně stěžují na jejich těžkou dosažitelnost a pomalý postup státu.

Společnost Orlen Unipetrol plánuje u Litvínova vybudovat obří fotovoltaiku a elektrolyzér. Nicméně protože zelený (přesněji obnovitelný) vodík vyráběný z obnovitelných zdrojů není dnes v porovnání s tím šedým, z fosilních paliv, konkurenceschopný, snažila se o získání dotací.

Ty je ale podle Terezy Nislerové, ředitelky pro evropské fondy společnosti Orlen Unipetrol, velmi obtížné získat. Orlen Unipetrol uspěl až s žádostí o dotaci na 500 milionů korun z Modernizačního fondu. V rámci projektů společného evropského zájmu (IPCEI) je možné žádat o dotaci až 50 procent, ale tam byla společnost neúspěšná. Stejně tak nebyl projekt od Litvínova zařazen mezi strategické projekty pro podporu z operačního programu spravedlivé transformace (z něj má jít zhruba 40 miliard korun na podporu uhelných regionů).

„Myslím, že je to z toho důvodu, že v Česku nejsme schopni vodíkové IPCEI efektivně připravit a zprocesovat. Byli jsme na ministerstvu průmyslu a obchodu (MPO) ve velmi pokročilé fázi procesu schvalování, kdy projekt už byl i notifikován Evropské komisi a potom to vyšumělo ze strany MPO,“ uvedla Tereza Nislerová.

Podle Mariana Piecha, vrchního ředitele sekce fondů EU na ministerstvu průmyslu a obchodu, je ale důvod neúspěchu žádosti někde na pomezí mezi MPO, Evropskou komisí (která podle něj v půlce procesu řekla, že nechce podporovat infrastrukturní projekty, ale hlavně výzkum a vývoj) a samotným Orlenem.

MPO se podle Piecha bude snažit, aby nová Evropská komise (po volbách) změnila názor a umožnila i využívání šedého vodíku. Podle Mariana Piecha by se tak dala nastartovat infrastruktura, protože tohoto vodíku je dost, a pak by se „pouze“ vyměnil obsah v trubkách.

Představitelé průmyslu a vodíkové asociace jsou nicméně skeptičtí k tomu, že se pravidla EU ještě podaří změnit.

Marian Piecha z MPO v této souvislosti zmínil, že test chtějí udělat na podzim, kdy otevřou výzvu na vodíkové elektrolyzéry. „Jsem v této souvislosti opatrný, bude to pokus, zda se vůbec dá vypsat podle pravidel veřejné podpory Evropské komise dotace na elektrolyzéry,“ uvedl zástupce MPO.

„Vodíkové okno“ se zavře

Průmysl naopak volá po tom, aby se Česko pokusilo co nejrychleji využít otevřené dotační okno pro obnovitelné zdroje a tedy i vodík.

„Nemáme luxus čekat. Evropská legislativa a delegované akty definují velmi přísná pravidla pro obnovitelný vodík. Máme tam otevřené časové okno do roku 2028, takže pojďme jej využít, protože díky tomu můžeme za snesitelnějších podmínek nastartovat výrobu a snad i poptávku po vodíku,“ uvedla Veronika Vohlídková za Českou technologickou vodíkovou platformu (HYTEP). Až se toto okno zavře, výrobu vodíku to dále prodraží.

Tereza Nilsnerová z Orlen Unipetrol s ní souhlasí. „Platné nařízení, které se diskutovalo roky, ukládá, že máme mít zhruba patnáct vodíkových stanic na našem území do roku 2030,“ říká s tím, že stejně tak existují pravidla, kde lze podpořit elektrolyzéry. „Takže na co čekat,“ ptá se.

Veronika Vohlídková za HYTEP k tomu dodala, že podle vodíkové strategie by mělo Česko do roku 2030 dosáhnout na 300 až 400 MW elektrolyzérů. „Do roku 2028 můžeme využít k napájení elektrolyzérů obnovitelné zdroje i starší než tři roky,“ uvádí s tím, že poté už to nepůjde a starší fotovoltaiky a větrné elektrárny nepůjde využít.

Nyní nicméně ještě dojde k aktualizaci zmíněné vodíkové strategii Česka. „Bavíme se, jak vodíkovou strategii zreálnit, naplnit ji zdroji,“ uvedl Piecha.

Petr Holub, vrchní ředitel sekce ochrany klimatu ministerstva životního prostředí upřesnil, že návrh jde teprve do mezirezortního připomínkového řízení a je třeba se podívat na priority.

Do budoucna by měly jít náklady na vodík z obnovitelných zdrojů dolů. Klesají ceny elektrolyzérů a tam, kde je elektřina z OZE levná, by měl být obnovitelný vodík podle odhadů konkurenceschopný v roce 2030.

Obnovitelný vodík má v EU prioritu, protože jeho prostřednictvím lze jak akumulovat energii, tak má jeho prostřednictvím proběhnout dekarbonizace části průmyslu, kde lze emise CO2 snižovat jen těžko a kde může vodík nahradit fosilní paliva (například v ocelářství či petrochemickém průmyslu).

Zatím se ale vyrábí hlavně šedý vodík, v Česku hlavně jako vedlejší produkt v petrochemickém průmyslu. Celková produkce vodíku na světě v roce 2022 činila 95 milionů tun. Podíl toho nízkoemisního tvořil méně než jeden milion tun. Do roku 2030 má podle Global Hydrogen Review výroba činit přes 150 milionů tun.

Evropská komise schválila v roce 2020 Vodíkovou strategii, která popisuje jednotlivé etapy vývoje vodíku do roku 2050 od instalace elektrolyzérů, výroby obnovitelného vodíku, přes import vodíku po jeho využití při vyrovnávání elektrizační soustavy.

Podle ní by celkové investice do obnovitelného vodíku v Evropě mohly do roku 2050 dosáhnout až 470 miliard eur.

Vodík jako jedna část celkové koncepce

Ředitel Public Sector & ESG Strategy Advisory poradenské společnosti PwC Ondřej Ptáček připomíná, že vodík je jen malou součástí Green Dealu a přechodu na nízkouhlíkovou energetiku a i po roce 2030 bude tvořit malou část z celé dekarbonizační cesty.

„Nicméně do roku 2030 musíme mít určité podíly vodíku a k tomu potřebujeme zdroje obnovitelné energie. Z geografického pohledu na tom nejsme nejlépe, a proto součástí funkční vodíkové strategie ČR musí být i plán jeho dovozu. Jak ho budeme převádět pro průmyslové účely z jiných zemí,“ uvádí expert PwC.

V tuto chvíli jsou rozpracované tři různé strategické dokumenty v oblasti energetiky. Jde o návrh Národního klimaticko energetického plánu, aktualizaci Politiky ochrany klimatu a Českou energetickou koncepci. „Do června chceme balíček tří koncepčních dokumentů předložit vládě ke schválení,“ shrnul Petr Holub.

Do roku 2030 se v nich počítá se zpětinásobením výkonu jak fotovoltaických, tak větrných elektráren, přičemž oba zdroje doplní akumulace na úrovni 15 procent jejich výkonu. A to jak v bateriích, tak ve vodíku.

Dále je třeba zvážit priority, protože prostředků na podporu vodíku není nekonečně mnoho. „Musíme si říct strategické směry a ty z veřejných prostředků podpoříme. U vodíku myslím, že to je výroba. Otázka je, kolik jí bude, nebude tady takový přebytek čisté elektřiny, aby se vyplatilo to dát do vodíku. Bude třeba podpora procesů v průmyslu, které budou moci využívat vodík,“ uvedl Petr Holub.

Takto by se mělo postupovat i podle experta PwC Ondřeje Ptáčka. Do roku 2030 je třeba investovat jen pro splnění cílů na vodík 115 miliard korun. K tomu je ale třeba, aby průmysl měl jistotu, jaké jsou priority.

„Stále řešíme, kam nasměrovat evropské fondy, ale to je až instrumentárium dole. Nám chybí stanovení priorit, aby firmy měly jistotu,“ připomněl s tím, že Německo takto postupuje a také dosahuje rychlejších výsledků.

Partnerem tohoto článku je Aliance pro bezemisní budoucnost.