Losa Emila dnes sledují lidé, které příroda nezajímala. Přitom je to „jenom“ krpatý jelen, říká režisérka

Putování osamělého losa Emila zaujalo letos spoustu lidí. Režisérka Hana Nováková se na svou losí odyseu vydala už v roce 2003. Ve filmu, který představuje na filmovém festivalu Ji.hlava, hledá lidi z různých koutů světa, kteří se těmito savci nechali okouzlit.

Emil putující po Česku rozpoutal v zemi letos v červnu zájem o tyto největší zástupce čeledi jelenovitých. Příběhem losů, kteří do tuzemska stejně jako on dorazili před sedmi dekádami z Polska, začíná snímek Amoosed: losí odysea. Z českých lesů se ale postupně přenáší do ruské domestikační stanice, Švédska a do severní Kanady.

Losi se do české krajiny vrátili v padesátých letech minulého století pět set let poté, co tu byli vyhubeni. Při cestě z Polska na jih se totiž „zasekli“ o čerstvě spuštěnou železnou oponu na migrační trase do Rakouska. V jižních Čechách dodnes žije jejich malá populace.

„Lidé už na ně nebyli zvyklí. Přestože losi patřili původně do české přírody stejně jako do skandinávské, místní je měli za přelud,“ popisuje režisérka Hana Nováková v rozhovoru pro Ekonews.

Dokument má premiéru v neděli 26. října na 29. Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Soutěží v sekci Česká radost, přičemž festival potrvá do neděle 2. listopadu.

„Lidé si mysleli, že vidí divné krávy“

Proč jste se rozhodla natočit snímek právě o losech?

Cesta k němu začala už v roce 2003, kdy jsem nastoupila na doktorát z etnozoologie. Tento postkoloniální obor se zabývá vztahem kultur ke zvířatům mimo dominantní euroamerický vědecký diskurs.

Psala jsem práci o indickém animismu. Zjistila jsem, že i když jsem předtím vystudovala indologii a uměla velmi dobře tamní jazyky, vlastně nesouzním ani s Indií jako takovou, ani s tamním postojem k přírodě – ať už animistickým či hinduistickým. V tu dobu mi někdo vyprávěl příběh o prvních československých losech, který mě úplně ohromil.

K doktorátu jsem si přibrala ještě studium dokumentu na FAMU. Od prvního ročníku jsem věděla, že chci o losech natočit film. To jsem ještě netušila, jak moc se jeho realizace protáhne. Nevěděla jsem ani, že se z něj, spíše nechtěně, stane nejen jakýsi vizuální deník mého poznání toho, jakým způsobem pracuje s člověkem totemové či silové zvíře, ale i záznam proměny vztahu mé vlastní kultury ke zvířatům.

Kde se v Československu losi vzali?

První los přišel v padesátých letech z Polska. Po 500 letech se vrátil do země, kde byl vyhuben. Tito pionýři se u nás zasekli, protože se přes dráty železné opony do Rakouska mohli dostat jen těžko.

Postupně se formovala stálá populace na Třeboňsku. Lidé už na ně nebyli zvyklí. Přestože losi patřili původně do české přírody stejně jako do skandinávské, místní je měli za přelud. Jednoho z nich údajně zastřelil opilý myslivec, protože si myslel, že je to kráva.

Je to trochu, jako kdybyste potkali ledního medvěda v lese na Šumavě. Naše mysl si vybírá, co pustí do vědomí. Lidé si mysleli, že vidí divné krávy nebo koně, protože los u nás přeci žít neměl, nečekali ho. Emil je důkaz, jak moc se to začíná měnit. Donedávna si téměř všichni v Čechách tyhle podivné „jeleny“ pletli se sobem. I členové našeho štábu se občas přeřekli, a to jsme o nich točili film.

Žijí u nás losi dodnes?

Zásadní je rok 1978, kdy se v Česku narodila první mláďata. Od té chvíle se začíná hovořit o malé, ale stabilní populaci. Jsou to velmi zvláštní zvířata, nežijí ve stádech, dokážou přeskakovat obrovské ploty a umějí se potápět ve vodě. Tato specifika je odlišují od ostatních jelenovitých.

Po sametové revoluci si i losi mohli vybrat, kde budou žít. A po 500 letech se opravdu svobodně rozhodli pro nás. V Rakousku je až donedávna stříleli jako králíky, to může být také důvod.

A co Emil? Vymyká se?

Emil není žádný excentrik. Zoologové ho několikrát popsali jako klidného losa, který prostě pokračuje v životě podle svých pravidel. Jeho zkušenost se formovala tím, že migroval přes Čechy a Rakousko a nikdo po něm nestřílel, takže neměl negativní zkušenosti s lidmi. Otrkal se a nebojí se nás.

Už se nemůže stát, že by si ho někdo spletl s krávou. Fotky Emila jsou všude.

Za komunistického režimu nebyly pouliční dohledové kamery, mobily s fotoaparátem ani sociální sítě. Zoologové výskyt vzácných živočichů raději moc neroztrubovali a informace o losech se šířily víceméně ústně, občas v podobě urbánních legend. Stejně jako se mění média, mění se i naše vnímání. Emil je pro mě osobně především projekční plocha toho, jak se měníme my, lidé.

Zdá se mi, že posledních pět, šest let začínáme víc chápat dobrotu a krásu světa zvířat. Od pandemie se náš svět zcela změnil. Přišly další rány jako válka na Ukrajině, konflikty na Blízkém východě, politické otřesy… To všechno hází stín na naši existenci. Klima, geopolitika, nové autoritářské tendence – to je nová realita, která nás všechny přetváří.

Možná proto nás tak fascinuje.

Myslím, že právě v krizových dobách, jako jsou války nebo pandemie, může kontakt se světem zvířat vracet lidem naději a připomínat, že jsme schopni realitu kolem sebe zlepšit, i když třeba klimatickou krizi přímo neřešíme.

Emil je vlastně ten dobrý, čistý, hezký příběh. Svět zvířat nám najednou ukazuje naši podstatu. Lidé, které příroda dřív vůbec nezajímala, dnes Emila sledují. Přitom je to „jenom“ nenápadný šedý krpatý jelen, kterého si dřív pletli s krávou nebo se sobem. Spektakulární predátoři, jako jsou vlci či rysi, končí ještě dnes zastřeleni jako škodná, ale býložravého losa jsme schopni si oblíbit a učinit jej téměř národním maskotem.

„Žádný výrazný losí příběh mi nemohl uniknout“

Ve filmu vystupuje český zoolog, původní obyvatelé Kanady, švédští chovatelé i ruské sanatorium s losím mlékem jako léčivou tekutinou. Jak jste hrdiny filmu vybírala?

Udělala jsem si opravdu rozsáhlou rešerši. Troufám si říct, že mi žádný výrazný losí příběh nemohl uniknout. Byla jsem za losy i v Bělorusku a Polsku. Když jsem se na nějaké místo nemohla dostat, sbírala jsem informace alespoň skrze literaturu či kontakty. Ve filmu jde chronologicky vidět, jak jsem objevovala různé vrstvy vztahu člověka k losům. Všechny příběhy „olosených“ lidí se tam samozřejmě nakonec nevešly.

Podařilo se mi natočit i opravdu jedinečné materiály. Ruská domestikační stanice na losy, ze které se převáželo mléko do sanatoria, už dnes pravděpodobně neexistuje, ozdravné centrum zavřeli v roce 2022. Byla to dvě velmi hlídaná místa, která byla od sebe přísně oddělena. Pacienti nikdy zvířata neviděli, ale já měla možnost natočit obě.

Film ukazuje osobní, vědecký i spirituální pohled na losy. Jak se vám tyto roviny podařilo propojit, aby jedna nepřehlušila druhou?

Ve snímku se všechny spojují přirozeně a prolínají se. Jako vědkyně a vlastně i jako člověk jsem byla zvyklá docela striktně oddělovat osobní a vědecké, ale při natáčení se můj pohled na to velmi proměnil. A to díky setkání s matriarchou kanadského kmene Mikmaků Cheryl Maloney.

Ta prosadila bílého losa jako duchovní symbol, totemové zvíře, do kanadské legislativy. Přinesla metafyziku i do mého utilitárního záměru dotočit podle naplánovaného scénáře film. Ukázala mi, jak propojené tyto různé světy v naší hlavě ve skutečnosti jsou.

My máme tendenci mít všechno oddělené – tady je škola, tady nemocnice a tady kostel. Každá oblast má svá pravidla. Mikmakové vše propojují a vnášejí spiritualitu do politických struktur, přírody i každodenního prožívání. Díky dokumentu jsem udělala obrovský posun jako člověk se svou vědou, religiozitou i sebou samou.

Jaký moment byl při natáčení nejsilnější?

Rozhodně to bylo setkání s Cheryl. Hned po přistání v Kanadě se všechno začalo odvíjet úplně jinak, než jsem plánovala. Namísto natáčení bílého losa nás pozvala na ceremonii „kouření dýmky míru“ za umučené mikmacké děti z katolických internátů na rezidenčních školách. Pro Evropana je to rituál, který působí zvláštně a divoce. Má obrovskou sílu, pokud ho provozuje někdo, kdo na to skutečně má právo. Není to jen „hra na Indiány“.

Schválně říkám „Indiány“. Nepoužila jsem politicky korektní výraz „první národy“, protože Češi mají s představou Indiánů silnou zkušenost. Máme to spojené s Májovkami a dětstvím. Je to roztomilé, ale zároveň to v nás pořád je.

To, že nás do ceremonie přizvala, mě ohromně překvapilo. Říkala jsem si, jak se Hanka Nováková z Prahy dostala sem. Byla tam jen ona jako zástupkyně matriarch a pak kmenová medicinmanka, strážkyně dýmky. Šlo o velké privilegium. Později mi Cheryl řekla, že mi od začátku důvěřovala kvůli mému vztahu ke zvířatům. Setkání s ní mě neuvěřitelně posunulo ve všech směrech a právě losovi vděčím za to, že mě k ní dovedl.