Stále silnější důraz na to, aby podnikání bylo udržitelné, může v souvislosti s koktejlem problémů, kterým firmy čelí, působit dost nepatřičně. Není se co divit – copak má smysl zatěžovat firmy s ekologií a společenskou odpovědností v době, kdy jejich existenci ohrožuje vysoká cena energií, inflace, pokles utrácení domácností či v neposlední řadě rozpad dodavatelských řetězců?
V naprosté většině výrobních podniků se tak zvané ESG, které shrnuje vliv firmy na životní prostředí a společenskou odpovědnost, logicky dostala dospod seznamu priorit. To samé platí pro “chudnoucí” spotřebitele, kteří tolik nepromítají ESG do svého nákupního chování. Přesto situace, ve které se byznys včetně toho tuzemského ocitá, jde udržitelnosti spíše na ruku.
A to hlavně co se udržitelnosti ve smyslu emisí skleníkových plynů týče. Zčásti je to samozřejmě dáno i tím, že podniky omezovaly svůj provoz, nicméně podstatný podíl plyne z optimalizace, jako je prosté šetření s energiemi a také hledání výhodnějších zdrojů.
Jak už to tak bývá, jakákoliv krize vede k pozitivním provozním a technickým inovacím. Zájem o alternativní zdroje energií je ze strany firem větší než kdy dřív. A zpravidla jde o “zelená” řešení. Předpokládám, že se firmám také častěji než kdy dřív bude dařit tyto projekty realizovat, protože peněz je na ně k dispozici hodně, ať už ve formě dotací nebo výhodných bankovních produktů k tomu určených.
Navíc po dlouhé době “offshoringu”, kdy firmy přesouvaly výrobu do zahraničí, se byznys v reakci na nepříznivou geopolitickou situaci snaží přesouvat výrobu zpět pod svou kontrolu. Prioritou je bezpečnost dodávek a cena je až na druhém místě. Nezřídka se tak výroba a dodavatelské řetězce na světové mapě přibližují, což znovu vede k nižší ekologické zátěži, ale i ke zlepšení v dalších ESG parametrech, například k lepším pracovním podmínkám zaměstnanců a transparentnosti firemních procesů.
Ve světle této deglobalizace jsou trochu mimo líbivá prohlášení politiků, kteří sem tam stále opakují, že by se Česko mělo přeorientovat z “montovny” na ekonomiku, která je založená na produktech s vysokou přidanou hodnotou, typických pro IT sektor. Takovéto “Česko by mělo být jako Estonsko”. V digitalizaci státní správy určitě ano, ale copak si průmysl vystačí jen s digitálními aplikacemi? Tolik opovrhovaný těžký průmysl v tak rozvinuté míře Estonsko nikdy nemělo a poslední dobou to vypadá, že můžeme být vítanou alternativou za Rusko či Čínu.
Ale zpátky k ESG – zatímco je evidentní, že ekologii ve firmách krize paradoxně přeje, zbývají ještě pilíře S (společenská odpovědnost) a G, pod které spadá odpovědné a udržitelné řízení firmy. Typicky jde o zlepšování firemní kultury s ohledem na prosperitu zaměstnanců a lidského společenství jako takového. Typicky jde o faktory, které stojí peníze a ve kterých není snadné najít přímý dopad a benefity pro firmu.
Jak se v těchto otázkách odráží dění poslední doby? Oproti pilíři E spíše negativně. Je jasné, že podniky v problémech osekají jako první výdaje na dobročinné aktivity či výdaje na zaměstnance, které jdou nad rámec jejich mezd. Dalším krokem je propouštění pracovní síly. Vypadá to, že dlouhé období rekordní zaměstnanosti skončí.
Přesto v některých sektorech, hlavně ve službách, například ve finančnictví, se bude do lidí investovat víc než bylo zvykem. Jen v nedávné době mi několik firem říkalo, že práce je sice méně, ale propouštět nechtějí, a tak volné kapacity budou školit.
Celé je to ale ještě trošku složitější: ESG se skloňuje zejména v souvislosti s blížícími se evropskými nařízeními, které ani tak netlačí na firmy, aby byly ekologičtějšími či společensky odpovědnějšími – ale aby každoročně vydávaly obsáhlý dokument, ve kterém podle jednotných pravidel každá firma velmi detailně vyjmenuje, jaký je její dopad na jednotlivé pilíře ESG.
Aby ale něco takového mohly firmy připravovat, tak musejí v první řadě zařídit, aby tato data a informace někdo sbíral a posléze zpracoval podle nařízení. Byť by to možná tak nemuselo vypadat, tak zavádět ve firmě takové novinky v takto složité době není vůbec jednoduché. A to hlavně z toho důvodu, že to stojí mnoho času, práce, a tudíž i peněz.
Takže zatímco situace v mnoha ohledech tlačí firmy k tomu, aby podnikaly udržitelněji, tak tomu, aby si osvojily ESG ve smyslu principu, jak udržitelnost a odpovědnost do podnikání aktivně přinášet, měřit a vykazovat, nepřeje vůbec.
Ladislav Tyll
Ladislav Tyll je akademickým ředitelem programu CEMS na Fakultě podnikohospodářské VŠE v Praze. Je odborníkem na mezinárodní podnikové strategie.
