Klimatická diplomacie založená na principech Pařížské dohody vstoupila do nové fáze. Klimatické závazky se prolínají s geopolitikou, energetickou bezpečností a průmyslovou konkurencí, prosazují se dobrovolné a často sektorově či regionálně vymezené spolupráce.
Pařížská dohoda z roku 2015 představovala historický průlom. Téměř dvě stovky států se shodly na společném cíli omezit globální oteplování pod hranici dvou stupňů Celsia a usilovat o 1,5 °C.
Její síla spočívala v uspořádání, které umožnilo zapojení států s velmi rozdílnými zájmy a kapacitami prostřednictvím národně stanovených příspěvků, pravidel transparentnosti a opakovaných kol zvyšování ambicí. Tento model se však opíral také o relativně stabilní mezinárodní prostředí, v němž pověst, dlouhodobá spolupráce a dialog představují relevantní politické hodnoty.
Dnešní kontext se od těchto předpokladů výrazně vzdálil. Rostoucí napětí mezi velmocemi, návrat geopolitického soupeření, nárůst nacionalistických a protekcionistických tendencí i důraz na energetickou soběstačnost posouvají klimatickou politiku do prostoru strategického kalkulu.
Klimatická změna je tak stále častěji vnímána nikoli jako sdílený globální problém, ale jako rizikový faktor, který může prohlubovat nerovnosti, zvyšovat tlak na zdroje a zhoršovat stabilitu už napjatých mezinárodních vztahů. V tomto prostředí získávají na váze řešení formulovaná v národním zájmu i za cenu nižší globální účinnosti. Pařížský režim se ocitá pod tlakem, který není technický, ale především politický.
Konec důvěry
Zhoršující se vztahy mezi velmocemi a širší trend k deglobalizaci zužují prostor pro mezinárodní konsenzus v oblasti klimatické politiky. Soustředění se na vlastní zájmy zaznamenané napříč analýzami vede k důrazu na vnitrostátní soběstačnost, strategickou autonomii a ochranu domácího průmyslu. V takovém prostředí se klimatická diplomacie stále obtížněji opírá o předpoklad, že státy budou ochotny podřizovat krátkodobé národní zájmy dlouhodobému kolektivnímu cíli.
Pařížský klimatický režim byl od začátku založen na dobrovolnosti a reputačních mechanismech. Státy se zavazovaly ne pod hrozbou sankcí, ale na základě očekávání vzájemnosti a politické důvěry. Právě tento předpoklad však v současném geopolitickém klimatu slábne. Klimatická opatření se stále víc posuzují skrze jejich dopad na konkurenceschopnost, energetickou bezpečnost či strategickou závislost.
Paradoxně se tak na jedné straně energetická transformace opírá o technologie, které jsou ekonomicky konkurenceschopné, rychle škálovatelné a z hlediska energetické bezpečnosti stále atraktivnější (obnovitelné zdroje pokrývají zhruba 67 procent růstu celosvětové poptávky po elektřině, zatímco investice do čisté energie přesahují investice do fosilních paliv více než dvakrát). Tempo jejich rozšíření navíc výrazně překonalo předpoklady většiny prognóz z období před přijetím Pařížské dohody, které počítaly s pomalejším poklesem nákladů i přechodem na nízkouhlíkové technologie. Zároveň se ale politické podmínky pro mezinárodní klimatickou spolupráci výrazně zhoršují.
Výsledkem je situace, v níž se klimatická politika stává jedním z nástrojů světové ekonomické soutěže. Zelené průmyslové strategie, subvencování domácích technologií či uhlíková cla mohou přispívat k dekarbonizaci, zároveň však prohlubují napětí mezi státy a oslabují ochotu ke koordinovanému postupu. Jak upozorňují některé analýzy, řešení optimální pro národní růst se proto prosazují i tehdy, kdy nejsou optimální z hlediska globálního klimatu.
Technologie jako předmět mocenské soutěže
Klimatická spolupráce se v takovém prostředí mění z procesu postupného sbližování ambicí na pole strategického vyjednávání, v němž se státy stále častěji ptají nikoli na to, co je potřeba pro dosažení globálních cílů, ale na to, kdo ponese náklady, kdo získá technologickou výhodu a kdo zůstane závislý. Tento posun pomáhá vysvětlit, proč technologický pokrok a klesající náklady čisté energie samy o sobě nezaručují posílení mezinárodní klimatické spolupráce.
Energetická bezpečnost se v posledních letech stala jedním z hlavních filtrů, skrze něž státy klimatická opatření posuzují. Tento posun urychlila kombinace geopolitických krizí, nestability energetických trhů a narušení globálních dodavatelských řetězců, které zvýraznily zranitelnost států závislých na dovozu fosilních paliv, primárních surovin a technologií. Právě tato zkušenost posílila argumenty pro rychlejší rozvoj obnovitelných zdrojů, elektrifikaci a snižování spotřeby fosilních paliv. Energetická transformace se tak v mnoha zemích stala součástí strategie posilování národní bezpečnosti. Zejména pro EU je „změna světového řádu, osvobozeného od fosilů, jejím strategickým vlastním zájmem“ nejen kvůli klimatu.
V tomto kontextu se pak nízkouhlíkové technologie stávají předmětem mocenské soutěže. Výroba solárních panelů, baterií, elektrolyzérů či těžba a zpracování kritických surovin nejsou jen prostředkem ke snižování emisí, ale zdrojem budoucí ekonomické a politické síly. USA například využívají svoji pozici vývozce plynu k posílení obchodní a bezpečnostní pozice, přičemž prostřednictvím cel chrání domácí odvětví před environmentálními regulacemi ze zahraničí. Na druhé straně Čína, která se od poloviny 90. let stala dovozcem ropy, rychle staví gigawatty solárních a větrných kapacit jako cestu ke klimatické bezpečnosti a průmyslové dominanci.
Jak najít společný smysl
Klimatická diplomacie se v tomto prostředí musí vyrovnávat s realitou, že energetická transformace je zároveň projektem spolupráce i soutěže. Oslabení spolupráce mezi státy však nutně neznamená úplné vyprázdnění prostoru pro kolektivní jednání. Naopak vede k uspořádání, v němž se klimatické cíle prosazují prostřednictvím širší škály aktérů, úrovní a formátů.
Vedle národních vlád tak stále významnější roli hrají regionální samosprávy, města, podniky, finanční instituce, občanská společnost i tematické koalice a iniciativy států, jako je například Fossil Fuel Non‑Proliferation Treaty. Místo univerzálních závazků založených na jednotných pravidlech se prosazují diferencované, dobrovolné a často sektorově nebo regionálně vymezené formy spolupráce.
Proměna klimatické diplomacie po Pařížské dohodě neznamená její selhání, ale odhalení hranic režimu založeného na důvěře v prostředí rostoucí geopolitické fragmentace. Klimatické cíle zůstávají technicky i ekonomicky dosažitelné, ale politické podmínky jejich naplňování se zásadně změnily. Otázky moci, bezpečnosti a hospodářské soutěže dnes stále častěji dostávají do přímého konfliktu s logikou kolektivního sebeomezení.
Debatu o klimatu už nelze číst odděleně od debaty o bezpečnosti a moci. Nejde o to, že by se klimatická politika „militarizovala“, ale odehrává se ve světě, kde se znovu testuje hodnota pravidel, institucí a závazků a kde menší aktéři cítí, jak rychle se může změnit jejich postavení, pokud se důvěra vytratí.
Budoucnost vícestranné klimatické spolupráce tak nebude záviset pouze na technologiích, financích či institucionálním designu, ale na schopnosti obnovit minimální politický a etický konsenzus o společném zájmu. Bez obnovy politické důvěry se klimatická spolupráce nestává otázkou nedostatku řešení, ale nedostatku společného smyslu.
Nikola Adamovská
Nikola Adamovská je doktorandkou na Katedře mezinárodních studií a diplomacie na Vysoké škole ekonomické a lektorkou Udržitelného rozvoje a environmentálních politik na Anglo-americké vysoké škole v Praze. V rámci svého výzkumu se zaměřuje na klimatickou diplomacii měst, globální správu klimatu a environmentální hnutí.
