Výzkumné centrum při Evropské komisi nastínilo čtyři možné scénáře budoucí klimaticky neutrální EU po roce 2050. Některé stojí na hnací síle byznysu a státu, jiné počítají s převratnými krizemi a malými komunitami. Který z nich je nejpravděpodobnější?
Dosažení udržitelnosti vyžaduje ve všech scénářích zapojení vlád, bank i místních komunit. Společným jmenovatelem je i redefinice blahobytu. Ten by měl místo materiálních statků v budoucnosti znamenat hlavně wellbeing obyvatel. Větší pozornost by mělo získat zdraví, sociální vazby lidí a kvalita prostředí. Reforma modelů řízení, výroby a spotřeby, veřejných rozpočtů a daňových systémů bude pro řešení dopadů změny klimatu nebo stárnutí společnosti nezbytná ve všech případech.
1. Ekologické státy
V tomto scénáři hraje dominantní roli stát. Udržitelnost zajišťuje skrze regulaci průmyslu, byznysu a dopravy. Poskytuje přitom široké spektrum sociálních služeb. Sociální nerovnosti se snižují, zdravotní a sociální služby jsou dostupnější než dnes. Nezaměstnanost je nízká a převládá flexibilní pracovní doba. Do roku 2030 je provedena revize vzdělávacích systémů se zaměřením na digitální dovednosti a celoživotní vzdělávání.
Změny nastanou převážně díky legislativním změnám, osvětě občanů a angažovanosti komunit. Vedou tedy oběma směry: shora i zdola. Komunikační kampaně, propagace zdravého a udržitelného životního stylu i ze strany lídrů a politiků by se staly normou, nejen aktivitou občanského a nevládního sektoru, jak to známe dnes.
Státy využívají technologické inovace a investují do digitální infrastruktury. Trh s energií je centralizovaný, ceny reguluje Evropská unie. Fosilní průmysl je postupně zastaven, nedostává žádné dotace a pobídky od bank. Daňové systémy ve státech EU se harmonizují a modernizují. Silné postavení si udrží národní vlády, ale probíhají časté konzultace s regionálními aktéry, občany a nevládními organizacemi. Transparentní a participativní rozhodování buduje důvěru mezi občany a státem. Podle tohoto scénáře je EU lídrem v oblasti adaptace i mitigace změny klimatu. Srovnatelné úrovně klimatické neutrality dosahují i USA nebo Čína.
2. Zelený byznys
Udržitelnost stojí na soukromém sektoru, trhu a technologických inovacích. Stát přitom hraje motivační roli. Do popředí se dostává oběhové hospodářství, obnovitelné zdroje energie a udržitelná bioekonomika.
Technologický vývoj pomůže v zelené transformaci dopravy, stavebnictví i těžkého průmyslu. Do roku 2030 bude v zemědělství postupně ukončena podpora neobnovitelných vstupů, což otevře prostor pro high-tech řešení, jako je inteligentní zemědělství. Podniky budou v roce 2050 úzce spolupracovat s vládami. Ty budou podporovat ekologické podnikání a obchod, zavedou nové ukazatele pro měření dopadů byznysu na životní prostředí, nové daňové úlevy pro ekologické podnikání. V modelu zeleného kapitalismu pokračuje globalizace, a sociální nerovnosti tudíž přetrvávají. Vzdělávání se zaměřuje na vědu, technologie a kreativitu.
3. Transformace po bezpečnostní krizi
V tomto scénáři čelí EU polykrizím, které souvisejí se změnami klimatu: extrémní výkyvy počasí, radikalizace společnosti, klimatická migrace a bezpečnostní hrozby. V roce 2027 se ruská agrese dostává k hranicím pobaltských států (NATO), což vede k rychlému ustavení společné armády EU, navýšení investic do obrany a kosmického průmyslu. Do EU přicházejí nové východní státy, jako je Ukrajina. Globální ekonomika se v důsledku geopolitické krize zpomaluje a objem globálního obchodu se snižuje.
Absence systémového přístupu ke změnám klimatu napříč EU brzdí ekologickou transformaci. Proto je nakonec třeba skokovější transformace spojená s omezením výroby a spotřeby po roce 2030. Mezinárodní spolupráce stran klimatu spočívá hlavně v humanitární pomoci nejzasaženějším regionům.
Geopolitická konkurence mezi USA, Čínou, Indií a sílící Latinskou Amerikou posiluje snahy EU se o větší ekonomickou, energetickou a technologickou autonomii. Aby EU snížila zranitelnost dodavatelských řetězců v různých odvětvích, postupně zakládá vlastní společnosti, snaží se více investovat do digitálních a zelených technologií. Národní vlády přenášejí některé pravomoci na EU, aby zajistily vyšší míru bezpečnosti.
Federalizace se projevuje především o oblastech zahraniční politiky, bezpečnosti a energetiky, která je do roku 2035 pod kontrolou EU. Zvyšují se dovozní daně, zpřísňuje se vývoz, podporuje místní spotřeba. Procesy na úrovni EU sice zůstávají demokratické, ale participace je nízká. Veto jednotlivých států se ruší ve jménu pružnějšího a rychlejšího rozhodování.
Sociální nerovnosti nemizí, ale rozdíl mezi bohatými a chudými se zmenšuje (chudnou všichni). Do popředí se dostává celoživotní vzdělávání a rekvalifikace pro zelená odvětví.
4. Glokalizace a komunity
V tomto scénáři společnost dosahuje rovnosti a blahobytu prostřednictvím solidarity a místních demokratických řešení. Politici nedokázali účinně reagovat na ničivé následky změny klimatu, což občany nutí hledat vlastní způsoby, jak se přizpůsobit zhoršeným podmínkám. Posílí se úloha mezilidských vztahů a místních společenství usilujících o rovnost, spravedlnost a soběstačnost. Vzdělávání je často komunitní.
Adaptace probíhá na místní úrovni, ekonomika je do značné míry v útlumu. Povědomí o environmentálních otázkách a ekosystémech se zvyšuje, častější jsou řešení blízká přírodě. K významnějšímu rozvoji technologií nedochází kvůli omezené finanční podpoře vlád. Nové daně, energetika a některé sociálně-politické otázky jsou přeneseny na úroveň EU. Míra globalizace, a tím i závislost na Číně se snižuje. Do roku 2035 dominuje v EU vyráběná solární energie.
Iniciativy vznikají zdola, spoléhají na sdílenou a cirkulární ekonomiku. Více se upcycluje, opravuje, směňuje. Sníží se výroba, ubude aut i textilu. Podporují se kratší a místní dodavatelské řetězce, snižuje se dovoz i průmyslová výroba potravin. Pěstování zeleniny a ovoce a chov drůbeže se stávají běžnými společenskými aktivitami – obce propůjčují půdu komunitním chovům a pěstírnám. Důležitá je ochrana ekosystémů.
Standardní pracovní týden se zkrátí na maximálně 30 hodin týdně, což vytváří příležitosti pro sociální inovace a spolupráci. Postupně dojde ke zlepšení rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem většiny lidí.
Čtyři společné pilíře všech scénářů
Na úrovni společnosti: Blahobyt znamená, že nechybějí základní potřeby, jako jsou zdravé potraviny nezatěžující tolik životní prostředí, dostupné bydlení, zdravotní péče a udržitelné a čisté životní prostředí. Přírodní zdroje budou účinně chráněny. Hledají se řešení problémů stárnoucí společnosti (například postupný odchod do důchodu). Bude zaveden čtyřdenní pracovní týden, HDP bude nahrazen jinými ukazateli.
Na úrovni vlád: Podpora udržitelného rozvoje, veřejné i soukromé financování transformace, technologií. Reforma daňového systému, který by favorizoval aktivity prospěšné životnímu prostředí.
Na úrovni jednotlivců: Důraz na zdravý a udržitelný životní styl, lokální obchodní modely, nové dovednosti. Změna spotřebitelského chování lidí. Více sdílení, pronájmů a oprav. Změna návyků je obtížná a pomalá, ale mohou pomoci systémová opatření, jako je podpora cenově dostupné veřejné dopravy a cyklodopravy, rostlinné stravy, obnovitelných zdrojů. Naopak omezení reklamy, neekologické spotřeby, větší zdanění soukromých tryskáčů a jachet nejbohatších lidí. Významnou roli bude hrát celoživotní vzdělávání (kvůli změnám na pracovním trhu a AI) i společenská osvěta.
Na globální úrovni: Diverzifikovanější globální řetězce a kratší dodavatelské řetězce, aby se minimalizovala závislost a zvýšila flexibilita. Zvýšený regionální obchod.
Anna Kisová
Klimatoložka a výzkumnice z Eötvös Loránd University.
