Horácká aréna je investice do rozvoje centra Jihlavy. Přinese místním desítky miliard, uvádí její spoluautor

„To, že je stadion ve městě, má obrovský potenciál. Pokud by byl někde na periferii na poli, bude příjem pro lokální byznys daleko menší,“ vysvětluje architekt Ondřej Chybík ze studia studia Chybik + Kristof.

Před týdnem se veřejnosti otevřela Horácká multifunkční aréna v Jihlavě, která vznikala pod taktovkou architektonického studia Chybik + Kristof. Jejím základem je myšlenka živé městské struktury – hala má být otevřenou součástí města.

„Environmentální složka u hokejové arény je ale velice těžká otázka, protože u samotného principu chlazeného ledu je těžké si obhájit, že je možné ho ekologicky zpracovat,“ vysvětluje architekt Ondřej Chybík v rozhovoru s Ekonews.

„Ti, kdo chodí pěšky, utrácejí více“

Vaším nejnovějším projektem je Horácká multifunkční aréna v Jihlavě. Jak jste k projektu přistupovali z hlediska udržitelnosti?

Základem bylo, že se město rozhodlo stavbu nechat v centru Jihlavy. To je samo o sobě fantastické rozhodnutí. Když jsem tam byl na prvním zápase, byla plná kapacita, necelých šest tisíc lidí – a naprostá většina z nich přišla pěšky. Nejenom že se nemusí používat tolik aut, ale má to obrovský význam i pro ekonomiku samotného města. Americká urbanistka Jane Jacobs už v 60. letech říkala, že lidé, kteří chodí pěšky, utrácejí daleko více než ti, kteří jezdí autem. Jihlava si navíc nechala zpracovat analýzu, jaký vliv bude rozhodnutí mít na lokální obchodníky.

 Jaký byl výsledek?

Ekonomická rozvaha je taková, že dvě miliardy, které město, kraj a stát proinvestovaly, by mělo v příštích dvaceti letech v multiplikaci vygenerovat 50 miliard korun pro lokální byznys – tedy pro hotely, kavárny, restaurace, obchody… To, že je stadion ve městě, má obrovský potenciál. Pokud by byl někde na periferii na poli, bude příjem pro lokální byznys daleko menší. Pokud dobře funguje lokální obchod a podnikatelé, tak město v rámci tohoto synergického efektu může rozkvétat. Když hospodský víc vydělá, opraví fasádu. Je to taková nepřímá investice do rozvoje městského centra v Jihlavě. Budeme určitě sledovat, jak se bude město dál vyvíjet.

Řešili jste i další aspekty?

Velkou úlohu hrála sociální složka. Když se dům navrhne tak, že si ho lidé zamilují, budou se o něj starat. A když se o něj budou starat, tak tam může stát klidně napořád. To technologické a technické řešení domu je nastavené tak, že může stát i dalších sto let. Budovu jsme navrhli v červené, heraldické barvě města Jihlavy, a má na sobě symbolickou korunu. Během stavby se ji podařilo celkem pečlivě komunikovat a představovat.

Pokud je architektura výrazná a současně dobře komunikovaná, tak si může získat srdce svých uživatelů. Dům zůstal v centru díky jednomu člověku, a tím je David Beke, radní Jihlavy a vzděláním architekt. Ten je duchovním otcem celého projektu.

Máte už nějaké ohlasy?

Ano, máme poměrně pozitivní ohlasy. Myslím si, že je to i tím, že se ten dům dařilo dobře vysvětlovat. David Beke tam chodil každých čtrnáct dní a natáčel videa od prvního kopnutí do země až po otevření, které bylo v sobotu 8. listopadu. Pečlivě vysvětloval a ukazoval jednotlivé stavební kroky i to, co jsme dělali my – autoři během navrhování. Myslím si, že vztah uživatelů k takovému domu se může vyvinout – a přesně o to nám šlo.

Byl to i důvod toho, proč je hala multifunkční?

Samozřejmě. Ekonomická rozvaha byla taková, že pokud to bude jen budova pro hokej, tak se tržby z areálu budou v multiplikaci pohybovat kolem 20 miliard v horizontu 20 let. Multifunkčnost to zvedá na 50 miliard. Budova může sloužit každý den jiné akci. Pokud provozovatel bude umět arénu naplnit několikrát do týdne nejen hokejem, ale například výstavami, koncerty nebo celou šíří sportovního využití, tak může fungovat pro širokou část společnosti.

Dům navíc není navržen stroze, není to jen hokejová aréna. Celý objekt je navržen s přesahem, a pokud půjde například o komornější koncert, tak to jeho architektura stále unese. Červená barva je slavnostní a použili jsme sice velice strohé materiály, ale v jistých momentech jsme je trochu nazdobili. Například všudypřítomné betonové cihly doplňují tvárnice ve tvaru trojúhelníku z litého skla ze sklárny Bomma, která se nachází nedaleko Jihlavy. Nabourává to tak prvoplánovou surovost a prostor působí až kulturním dojmem.

A jak jste se popasovali s ekologií?

Jedna věc je zmíněná mobilita. Druhá věc je, že dům má nadstandardní izolaci. Na střeše jsou kromě veřejně přístupného běžeckého oválu také rostliny, které pomáhají s biodiverzitou a s retencí vody. Také tendence používat lokální materiály byla maximální. Environmentální složka u hokejové arény je ale velice těžká otázka, protože u samotného principu chlazeného ledu je těžké si obhájit, že je možné ho ekologicky zpracovat. Všechny aspekty jsme se snažili brát v potaz a jsem rád, že se podařilo například zelenou střechu obhájit a udělat, protože to se u málokterého projektu v takovém měřítku podaří.

„Záchrana je dražší než zbourání a postavení nového“

Ve Valašském Meziříčí máte na starost městské plánování. Jakou razíte strategii s ohledem na udržitelnost a adaptabilitu dvacetitisícového města?

Vytipovali jsme si deset témat, jako je vypisování a vedení architektonických soutěží nebo veřejná prostranství, o kterých jsme tušili, že je budeme řešit další řadu let. Snažíme se všechny nástroje nastavit tak, že pokud bychom z města jednou odešli, tak aby bylo možné je dál používat. Pracujeme na manuálech veřejných prostranství, vizuálního smogu nebo principech v rámci územního plánování. Například všechny veřejné stavby by měly podléhat architektonické soutěži a tak dále.

Jak budou ale vypadat veřejné prostory ve Valmezu, ještě nevím, protože manuál teprve vzniká. Snažíme se městu dodávat experty, kteří pod naší taktovkou ta témata zpracovávají. Zpracovatel manuálu by měl umět reflektovat všechny soudobé poznatky tak, aby veřejná prostranství byla nejen pěkná a dlouhodobě odolná, ale aby se na nich zároveň dobře hospodařilo s dešťovou vodou, stíněním a správně se pracovalo se zelení a podobně.

Jaká je celková vize toho, jak by měl Valmez v budoucnu vypadat?

Měl by dokázat odolávat výzvám budoucnosti. Dnes jsme sice v době blahobytu, ale také v době turbulencí a já bych chtěl, aby město umělo nastavit rezistenci vůči čemukoli, co se v budoucnu stane.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Myslím si, že je důležité, aby byly projekty zadávány v rámci architektonických soutěží, protože součástí zadání je, aby byly domy co nejflexibilnější. Je zásadní, aby se budovy nemusely v budoucnu bourat a aby se stavěly tak, že když přijde jiná doba, mohou se jednoduše přestavět a použít pro jiný účel. Totéž platí pro veřejná prostranství.

Manuál, který vznikne, by měl pracovat s materiály, které možná nebudou ze začátku nejlevnější, ale budou sloužit nejdéle. Měli bychom umět udělat chodník, pod který se dají inženýrské sítě a bude navíc rozebíratelný. Pokud se zalije asfaltem, tak se musí rozbít, vyhodit a pak udělat znovu. Pokud je ale chodník z kostek, dají se jednoduše rozebrat a znovu složit.

Ve svém přístupu k architektuře mluvíte o tom, že na jedné straně stojí modernizace stávajících budov s co nejmenšími zásahy a na druhé nová výstavba. Jak se podle této škály rozhodujete, jak k jednotlivým projektům přistupovat?

Někdy je možné zachránit úplně všechno a jedná se o adaptivní znovupoužití nebo takzvaný „retrofit“ (tedy co nejmenší zásah do původní budovy, pozn. aut.). A někdy je potřeba do toho zasáhnout více a do města vložit novou vrstvu. Pokud si tuto škálu uvědomíte, snažíte se projekt řídit tak, abyste se vydali co nejlepší cestou. Primárně se snažíme jít zleva doprava, snažíme se tedy bourat co neméně.

Někdy se podaří nezbourat nic a vytvořit zero waste strategii. Části, které z domu odebereme, pak recyklujeme. Například schody použijeme jako dělicí příčku, ze starých trubek mohou být květináče. Někde uprostřed je strategie, kdy část objektu zbouráme a nahradíme novou vrstvou. To je vždy zajímavé, protože vytváříte dialog mezi starým a novým. A někdy to prostě nejde, dům není možné zachránit a musí se zbourat.

V Česku zažíváme poměrně vzácný moment, protože tu ještě máme vrstvu brownfieldů z první republiky nebo konce 19. století. Ale bojím se, že nám za deset let všechny spadnou. Myslím si, že by mělo být v zájmu naší kolektivní paměti vytvořit nějakou podporu záchrany této industriální architektury od roku 1860 až do roku 1960. Dnes jsou ty domy těsně před zřícením a hrozí, že buď za pár let všechny spadnou, nebo je někdo přejede buldozerem. Tahle vrstva má ale velké charisma a odkazuje na kontext naší země, která byla industriálním tahounem.

Vidíte cestu, jak tyto domy zachránit?

Záchrana je dražší než zbourání a postavení nového. Myslím, že je to celonárodní zájem. Mělo by to být formou nějaké dotace, která dokáže kompenzovat náklady, které jsou s rekonstrukcí spojené.

Myslíte si, že je možné něčeho takového dosáhnout?

To je politická otázka na státní rozpočet a na citlivost budoucího vedení ministerstva pro místní rozvoj a dalších ministerstev.

Pokud byste se obecně podíval na zadání stavby v roce 2025, co by měl každý projekt s ohledem na udržitelnost obsahovat?

Je řada věcí, které se dnes dají uplatňovat. Je to například otázka zabudovaného uhlíku a snaha vyhodnocovat, kolik ho kde je a jak s ním nakládáme v rámci stavebnictví. Druhá věc je umět pracovat s dešťovou vodou a nenechat jedinou kapku vody zbytečně odtéct do odpadních vod. Takový projekt máme například v Modřanech, kde jsme spolupracovali se společností Skanska.

Také je potřeba umět používat zelené střechy. A obecně je důležité umět pracovat se sociální složkou, aby domy uměly reflektovat své okolí, minimalizovat zátěž automobilovou dopravou a podobně. Také je třeba umět vyhodnocovat, jak fungují například fasády a jak pohlcují teplo. Věcí, které musí dnes architekt brát v potaz, je mnoho. Je proto potřeba mít komplexní přehled o tom, jaký výkon budova má a jak má být začleněna v rámci širšího kontextu.