Závěry klimatické konference COP27 vzbuzují rozporuplné emoce. Na jedné straně jsme se přiblížili ke klimatické spravedlnosti, na straně druhé jsou závazky ke snížení emisí skleníkových plynů stále méně ambiciózní. Nerespektují tak urgenci, kterou vysílá nejen Mezivládní panel pro změnu klimatu, ale i regiony, města a lokální komunity. Vznik fondu „Loss and Damage” je tak sice historickým úspěchem mezinárodních vyjednávání, řešení klimatické krize ale nikam neposouvá.

Vznik speciálního fondu pro kompenzace škod způsobených změnou klimatu má zvláště zranitelným zemím umožnit vyrovnat se se změnami klimatu a odstranit následky přírodních katastrof, kterých rok od roku přibývá. Je bez debat, že tento fond přispěje ke klimatické spravedlnosti mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi.

Statut rozvinuté země totiž úzce souvisí s industrializací a prudkým nárůstem objemu vypouštěných skleníkových plynů. O klimatickou spravedlnost se jedná proto, že tyto země historicky emitovaly jen zlomek skleníkových plynů, které přispívají k oteplení planety, ale důsledky tohoto oteplování je zasáhly nejvíce.

Dlouhá diskuze, která prodloužila COP27 o několik dní, se vedla o označení „rozvojové“ a „rozvinuté“ země. Vzhledem k tomu, že Čína již předběhla Spojené státy a stala se největším emitorem skleníkových plynů na světě, její označení za rozvojovou zemi nedává v tomto kontextu smysl.

V případě Indie je otázka příspěvků do fondu složitější. Indie je třetí největší emitor skleníkových plynů, zároveň ale klimatické změny na zemi tvrdě dopadají. Navíc například v přepočtu na obyvatele jsou roční emise jednoho Čecha 14,2 tuny CO2, což je sedminásobně vyšší číslo než jednoho Inda.

Nejohroženější státy chtějí peníze na zmírnění škod, k dohodě je ale na klimatické konferenci COP27 daleko

Detaily toho, jak bude fond fungovat, budou předmětem dalších jednání. Obav vyvstává hned několik. Vzhledem ke stavu veřejných institucí některých zemí není jisté, že finance doputují opravdu tam, kam mají. Zároveň může dojít k oslabení klimatických cílů, jelikož některé země se mohou začít soustředit pouze na řešení vzniklých škod. To je ale slepá ulička globální správy klimatu. Jednoduše řečeno, pokud vám teče střechou, tak čím dál větší nádoba na zachycení vody střechu neopraví.

Svět stále nemá žádný pevný termín, dokdy by měly země upustit od fosilních paliv. Navíc dochází ke změně rétoriky od phasing out (vyřazení) k phasing down (postupné upuštění). Tato jemná změna může mít dalekosáhlé důsledky zejména ve vztahu k trhům.

Signály, které diplomatické reprezentace vysílají směrem soukromému sektoru nedává žádné jasné pobídky či garance, že zelená cesta je ta, kterou by se měli všichni neprodleně vydat. Navíc ani závěrečná deklarace COP27 nepředstavuje adekvátní tlak na velké znečišťovatele, aby neodkladně snižovali emise skleníkových plynů.

Pokud se lidstvo nedokáže shodnout na ničem jiném než peněžních fondech, tak jsme opravdu v krizi. Na COP26 v Glasgow nám podle slov britského premiéra hodiny odtikávaly jednu minutu do půlnoci, znamená to, že čas na záchranu planety vypršel?