Chov lososů na farmách má být jedním ze způsobů, jak zajistit dostatek proteinů pro narůstající počet lidí na planetě. Současné podmínky, za nichž se ryby líhnou a vyrůstají, ale nejsou dobré. Problematické jsou zdroje krmiva pro lososy, dopad farem na podmořský život v jejich okolí i život samotných ryb v chovech ze síťových klecí.
Největším světovým producentem lososa atlantského je Norsko, které předloni poslalo na trh 1,5 milionu tun masa, jak uvádějí data Organizace pro výživu a zemědělství Spojených národů. Celosvětová produkce dosáhla v témže roce 2,9 milionu tun. Ani Norsko však nemá chovná zařízení na takové úrovni, aby se dalo hovořit o jejich udržitelnosti.
„Emise oxidu uhličitého souvisejícího s exportem lososa z Norska jsou stejné jako emise CO2 ze všech norských vnitrostátních letů dohromady,“ upozorňuje norský eko-industrialista a eko-aktivista Frederik W. Mowinckel.
Do Česka se za jedenáct měsíců loňského roku dovezlo z Norska 427 tun lososů v celkové hodnotě 180 milionů korun. Celkový import těchto ryb dosáhl podle Českého satistického úřadu 801 tun v hodnotě 337 milionů.
Nejdřív potřebují sladkou vodu
Lososí farmy jsou ve své podstatě klecovými chovy. Jediný rozdíl spočívá v tom, že jde o klece ze sítí. S ohledem na velikost farmy se do jedné síťové klece vejde zhruba 200 tisíc ryb. Farma pak má většinou mezi šesti až deseti klecemi, které jsou umístěné v moři.
Produkční cyklus lososa trvá tři roky, uvádí organizace Global Salmon Initiative, která si dle svých slov klade za cíl větší udržitelnost chovu lososů. První rok lososi žijí v kontrolovaných podmínkách ve sladké vodě, zbylé dva roky právě v mořských síťových klecích. Jakmile losos dosáhne požadované hmotnosti – většinou čtyř až pěti kilogramů – zamíří na zpracování a do obchodů.
„Nejdříve je z ryb nutné získat jikry a mlíčí, což se musí synchronizovat, a tím pádem je třeba ryby hormonálně stimulovat. Následně jdou jikry do líhně, do které se pumpuje kvalitní sladká voda. I to je důvod, proč s tímto chovem začalo právě Norsko,“ vysvětluje Lukáš Kalous, profesor České zemědělské univerzity zaměřený na akvakulturu a rybářství.
Po inkubaci se mladé ryby takzvaně „vykulí“. Začnou se krmit a přesunou se ven, ale stále ještě do sladké vody. Pak si postupně zvykají na slanou vodu. „Ryby je nutné také připravit na patogeny, protože do slané vody přicházejí ze sterilního a plně kontrolovaného prostředí. Musí tak být očkovány proti různým virům a nemocem,“ doplňuje Kalous. Následně se ryby naloží do lodí s velkými nádržemi a odvezou na moře, kde se vypustí do síťových klecí. Tam se dále krmí, často za pomoci moderních technologií, a hlídají je kamery.
Pětina lososů v kleci uhyne
Zároveň tam lososi umírají, a to ne právě v malých počtech. U norského pobřeží se mortalita pohybuje přes 20 procent, v některých případech se blíží třiceti procentům. Každoročně se tak jedná o desítky milionů ryb.
Podle odborného časopisu Nature v roce 2019 v Norsku uhynulo více než 50 milionů lososů atlantských chovaných v zajetí v závěrečné fázi jejich produkce v mořských klecích. Podle Kalouse ryby nejčastěji umírají těsně po převozu do síťových klecí, protože i když jsou očkované, ne vždy to zafunguje. Další obvyklou příčinou jsou paraziti.
Nejproblematičtějším aspektem chovu lososů je však podle Lukáše Kalouse to, že se jedná o intenzivní akvakulturu, která vyžaduje vysoké energetické vstupy. „Hlavní složka potravy u lososů jsou jiné ryby – a lososi na farmách jsou krmeni rybí moučkou a rybím olejem, který se do krmiva přidává. Ryba je tak krmena jen další rybou,“ vysvětluje Kalous.
Mowinckel v této souvislosti upozoňuje na to, že ryby končící v krmivu se často loví u pobřeží západní a jižní Afriky, pak se rozemelou pošlou přes polovinu světa. Navíc na vykrmení jednoho kilogramu lososa je za potřebí jedenapůlkrát až čtyřikrát více kilogramů ryb.
Lososí farmy navíc znečišťují své okolí. „Energie, kterou do farmy vložíte ve formě krmiva se uschová do ryb, ale zároveň z lososů spousta dalších látek vychází exkrementy pryč. Dochází tak ke znečištění prostředí. Další otázkou udržitelnosti tak je i to, co se stane s takzvaným spadem na dně a nakolik je ekosystém dané oblasti schopen tento odpad absorbovat,“ vysvětluje Kalous.
„Odpad z farem s klecovým chovem není možné kontrolovat. Fyzicky je nemožné regulovat, co do ní přichází, protože je to oceán, a nemůžete kontrolovat, co z ní odchází, protože je to otevřená síť,“ uvádí Frederik W. Mowinckel.
Pod farmami se proto silně koncentrují živiny, čímž v mnoha oblastech dochází ke vzniku mrtvých zón. „Průměrná lososí farma vypustí stejně znečištění jako město s 80 tisíci obyvateli – a navíc je to znečištění, které nikdo neřeší,“ tvrdí Mowinckel.
Uprchlí lososi a mořské vši
Kromě Norska se lososi chovají u pobřeží Skotska, Irska, Islandu, Kanady, Spojených států, Chile nebo Tasmánie. Při chovu lososa atlantského v jiných vodách než v Severním Atlantiku ale hrozí, že se může stát invazivním druhem. „Je nutné říct, že instalací farmy do určitého prostředí ovlivňujete přirozené populace dané oblasti. To může být problém, pokud chovaní lososi z farmy uniknou do přírody, mohou se křížit s těmi divokými, a ohrozit tak jejich rozmnožovací systém,“ upozorňuje Kalous.
V médiích se poslední dobou objevilo několik případů, které naznačují, že dění na lososích farmách si zaslouží více pozornosti. Vysoká koncentrace ryb totiž zvyšuje pravděpodobnost šíření parazitů a infekcí.
Aktivisté díky dronům koncem loňského roku odhalili, že na farmě u Islandu, kterou vlastní společnost Arctic Fish spadající pod světově největšího norského producenta lososů Mowi, trpí přes milion ryb otevřenými ranami způsobenými přemnoženými parazity – mořskými vešmi. Ryby tak musely být ve velkém množství vybíjeny.
Tato zpráva se objevila jen pár týdnů poté, co z farmy od stejné společnosti unikly tisíce chovných lososů do volné přírody. Tito lososi přitom představují velké riziko pro volně žijící populaci, která se navíc zmenšuje.
Další zprávy z farem upozorňují na to, že jejich majitelé se snaží vyhnout odpovědnosti, například se vyhýbají hlášením o tom, že jejich chov napadli paraziti, jak ukázala investigace organizace WildFish na skotských farmách. Zjištění ukázala, že v některých případech jsou rozšíření nákazy parazity více než dvacetkrát vyšší, než je obecně přijatelné. „Welfare ryb je také problematická oblast. Ryba nekřičí, tak přece necítí bolest, což není pravda,“ připomíná Kalous.
Tereza Koudelová
Tereza studuje žurnalistku na FSV UK. Je spoluzakladatelkou české pobočky mezinárodní organizace Sea Shepherd, která se zabývá ochranou mořských ekosystémů. Nejradši píše o všem, co se pojí s oceány.
