Pro stát je většina z nich nepotřebných a investovat do nich nehodlá. Tisíce starých vojenských krytů po celém Česku se tak už dostaly do soukromých rukou a hledají nové uplatnění. Někteří nadšenci dokazují, že mohou fungovat jako netradiční prostory pro kulturní akce nebo svérázné ubytování.
Brněnský kryt 10-Z vybudovali v roce 1944 nacisté. Komunisté ho nechali během normalizačních 70. a 80. let minulého století zpustnout. Po sametové revoluci v roce 1989 bunkr přešel do vlastnictví města a žádná z jeho institucí nevěděla, jak s ním naložit. Až se objevil historik a dokumentarista Pavel Paleček.
Kryt přímo uprostřed Brna v parku hradu Špilberk dnes nabízí ze všech bývalých vojenských krytů zřejmě nejpestřejší zaměření v republice – od ubytování přes muzeum až po pořádání kulturních akcí. „Jako Brňák jsem vždy chodil okolo a hloubal, co to je. Žádná brněnská instituce nevěděla, co s tak velkým zavlhlým plesnivým prostorem dělat. Padaly návrhy tam vybourat garáže nebo udělat hospodu,“ popisuje historik a dokumentarista Paleček, ředitel obecně prospěšné společnosti AMEFRO.
Bunkr je příznačně součástí projektu Retro-Use. Spočívá v tom, že do něj lidé mohou přinést předměty vyrobené před rokem 1989, aby se nestaly odpadem. Anebo si některý zdarma odnést. Projekt dává práci lidem s handicapem a psychickými onemocněními a vznikl vlastně trochu náhodou. Když totiž Paleček před lety prázdný bunkr převzal, potřeboval ho vybavit dobovými věcmi. Oslovil proto obyvatele Brna, aby mu potřebné věci donesli. A oni je nosí dodnes. Využívají toho třeba i muzea, která zařazují některé věci do svých sbírek.
Největší zájem je ale v bunkru 10-Z o pobyt přes noc s dobovou snídaní a prohlídkou muzea. Místnost se šesti postelemi vyjde na 145 eur za noc. Netradiční ubytovací kapacity nicméně posloužily před třemi lety také některým obyvatelům Ukrajiny poté, co jejich zemi napadlo Rusko a vyhnalo je z domovů.
Kdyby došlo na nejhorší…
Ostatně kryt 10-Z je plně funkční. Zástupci Brna, které zůstává majitelem objektu, se s Palečkem domluvili na tom, že bunkr musí splňovat veškeré současné bezpečnostní nároky. Proto letos prošel revizí a umožňuje pobyt zhruba 500 osob, které by se podílely na řízení města během krizové situace.
„Pokud by taková nastala, vše bychom ihned předali vedení města v souladu se zákonem i smlouvou. V podobném bunkru se počítalo s pobytem tři dny a následným přesunem mimo městskou aglomeraci,“ vysvětluje Pavel Paleček.
„Jako jeden z mála v republice se kryt denně využívá, takže vše funguje. Mnohé kryty, kam lidská noha roky nevkročí, funkční nebudou, i když mají takzvaně všechna razítka v pořádku,“ domnívá se Paleček. Podobně jako on používají bunkry například ve Švýcarsku. V době míru slouží jako levné ubytování, takže se pravidelně udržují.
Vyhovět požadavkům, aby kryt 10-Z zůstal funkční, přitom nebylo snadné. „Podmínkou hasičů pro přístup veřejnosti bylo, že dobudujeme nouzový východ do parku Špilberk. Hygiena zase chtěla vzduchotechniku, která by vyvětrala radon a přivedla dostatek kyslíku návštěvníkům,“ vzpomíná Paleček. „Nebylo to jednoduché pro nás, ale ani pro úředníky dotčených orgánů, protože žádný podobný projekt v Česku není,“ podotýká.
Elektřina za půl milionu korun
Společnost AMEFRO musela zajistit, aby si kryt po úpravách zachoval plnou funkčnost v rámci Integrovaného záchranného systému a zůstal aktivním bunkrem. Proto jsou nyní v bunkru například dvě vzduchotechniky na ploše 1500 metrů čtverečních – jedna mírová a druhá nouzová.
„Když jsme v roce 2015 dali několik milionů do oprav, nikdo nám nevěřil, že se nám to podaří. Postupně se ale bunkr stal hitem, který pomáhá Brno zviditelnit,“ uvádí Paleček. „Zpočátku jsme neměli žádnou podporu a investovali jsme vlastní zdroje. Aby muzeum začalo normálně fungovat, potřebujete alespoň tři roky bezproblémového chodu. Po nich přišly dva roky covidu, kdy na nás zaútočila tehdejší ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová a poslala na nás šest kontrol za pět měsíců,“ popisuje Paleček.
„V tu chvíli nás podrželo město Brno, které nás začalo podporovat finančně, ale hlavně morálně. Za to jsme moc rádi, protože jsme našli spolehlivého partnera, o kterého se můžeme opřít v mnoha směrech,“ popisuje Paleček.
„Hospodaříme vyrovnaně, a to i díky podpoře Úřadu práce ČR, který nám poskytuje příspěvky dle zákona o zaměstnanosti. Nejhorší je přečkat zimu, kdy je zájem veřejnosti o bunkr minimální. Od jara do podzimu je už veseleji,“ dodává. „Bunkr je jedním z našich projektů a účetně není oddělený třeba od Retro-Use. Jen elektřina pro bunkr vyjde ročně na půl milionu korun,“ uvádí.
Téměř čtyřicet prodaných řopíků
Na území Česka se odhadem nachází kolem sedmi tisíc objektů většinou předválečného pohraničního opevnění. Bunkry, řopíky – jak se podle Ředitelství opevňovacích prací nazývají objekty lehké obrany – či tvrze neboli těžké pevnosti postavené mezi roky 1935 až 1938 měly sloužit jako obrana před vpádem nacistického Německa. Žádná jejich ucelená databáze ovšem neexistuje.
Nejvíce bunkrů vlastní ministerstvo obrany, které má dnes ve své evidenci 2063 těchto objektů po celé republice kromě Prahy. Nejvíce se jich nachází podle Simony Cigánkové z tiskového oddělení ministerstva obrany v Královéhradeckém kraji, kde resort eviduje 497 objektů. Ústecký kraj jich má o sto méně. „Resort obrany má ve své evidenci pouze objekty, které zaměřil a následně zapsal do katastru nemovitostí,“ vysvětluje Cigánková.
Ministerstvo se o ně nicméně příliš nestará. „V případě objektů bývalého opevnění se jedná o majetek, který je veden jako nepotřebný, jsou to objekty určené k vyřazení nebo již vyřazené z užívání. Z tohoto důvodu na nich ministerstvo obrany neprovádí žádnou údržbu a řeší pouze havarijní stavy,“ popisuje Cigánková.
Jenom za prvních sedm měsíců tohoto roku ministerstvo obrany prodalo 39 staveb bývalého československého opevnění dohromady za 2,8 milionu korun. Celkově se resort prodejem či přepisem na obce či spolky zbavil od devadesátých let minulého století až pěti tisíc objektů.
Letos prodají ještě pět
Ministerstvo plánuje do konce tohoto roku podle Cigánkové prodat ještě pět objektů stálého lehkého opevnění. Od příštího roku pak prodeje bude mít na starosti Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, na který resort obrany tyto objekty převede.
Přehled o těchto vojenských stavbách se snaží udržovat rovněž milovníci historie nebo vojenství. Na mapování objektů lehké obrany postavených Ředitelstvím opevňovacích prací před druhou světovou válkou se zaměřují například internetové stránky ropiky.net. V současné době je v této veřejné databázi přes čtrnáct tisíc objektů, včetně fotografií a souřadnic.
Detailní mapa s nejrůznějšími informacemi o bunkrech je na stránce mapa.opevneni.cz, kde lze pomoci filtrů nahlédnout jak na těžká, tak lehká opevnění. Stránky bunkry.cz přinášejí informace o pevnostním systému budovaném v letech 1935 až 1938 na území bývalého Československa. Kromě článků a informací všeobecného charakteru tam lze najít internetový obchod, rozsáhlou sbírku dobových fotografií pevnostních objektů a turistické informace o zpřístupněných pevnostních objektech.
„Dát tomu nový směr“
„Druhého“ života se zatím dočkalo minimum bunkrů a řopíků. Když už se jim to podaří, slouží obvykle jako historické památky či malá muzea. Nedaleko Ústí nad Labem tak vzniklo třeba Muzeum československého opevnění Velké Březno. Jeho majitel Jan Málek u svého bydliště objevil řopík vzor 37 se dvěma místnostmi propojenými chodbou, který vybavil kulomety i dalšími dobovými nezbytnostmi.
Další z řopíků o rozměrech 4,7 metru čtvercové základny, výšky 2,7 metru a hmotnosti 50 tun zase podnikl v květnu roku 2011 přesun do vzdálenosti 120 kilometrů. Na jeho původním místě v dolu Šverma na Mostecku v Ústeckém kraji mu hrozila likvidace, takže ho po souhlasu ministerstva obrany Vojenský historický ústav Praha přesunul do Vojenského technického muzea v Lešanech ve Středočeském kraji.
Existují ale také výjimky, které se snaží stavby vymanit z jejich „historického předurčení“. Pod zajímavou rekonstrukci se podepsal architekt Jan Tyrpekl, který před osmi lety vyprojektoval dřevěnou „nástavbu“ na řopík nedaleko česko-rakouské hranice. Od té doby slouží jako volně přístupná nocležna.
Stavbu přihlásil i do soutěže Česká cena za architekturu. „V interiéru šlo o to, ukázat, že i na velmi malé zastavěné ploše, dvanácti metrech čtverečních, jde udělat plnohodnotný prostor, kde se člověk necítí stísněně,“ uvedl autor ke svému dílu.
Podnikatel Richard Matouš zase využívá toho, že se bunkry obvykle nacházejí na odlehlých místech v přírodě. V aukcích ministerstva obrany už získal šest objektů, které upravil a nabízí je turistům k přenocování na stránkách bunkering.cz. Dva v Jihočeském kraji téměř na hranici s Rakouskem, dva na jižní Moravě u Mikulova a po jednom v severních a středních Čechách.
„Moje myšlenka přestavby nebyla a není budování historického muzea, na to jsou zde povolanější, kteří této problematice rozumějí do detailu. Mojí vizí je vzít něco, co už postrádá svůj původní smysl, a dát tomu nový směr,“ říká Richard Matouš.
Živé místo
Historie není hlavním motivem obnovy brněnského krytu 10-Z ani pro Pavla Palečka, ač je historikem. „Chceme být živým místem, i když jsme muzeum. Chceme se vyhýbat patosu a klišé,“ zdůrazňuje. „Ve správní radě máme šéfkuchaře Marcela Ihnačáka nebo motoristického novináře Martina Vaculíka, což jsou velmi výrazné osobnosti. Chceme inspirovat mladé lidi, kterým je historie ukradená, aby k nám přišli, protože tu něco zažijí,“ vysvětluje.
„Jedno z potěšení, které se mi povedlo jako historikovi v nacistickém bunkru udělat, že tu našlo práci přibližně třicet lidí s handicapem. Takže lidé, které chtěli nacisti vyvraždit, mají teď bunkr jako hlavní náplň práce,“ říká Paleček.
Večerní prohlídky v bunkru například dělají většinou nevidomí. „S bílou holí povodí lidi labyrintem chodeb a ptají se jich, zda se dostanou ven, když vidí normálně. Každý se tam samozřejmě ztratí, takže jsou závislí na průvodci s bílou holí. A to je krásný paradox. U nás se stále svítí, ale lidé stejně nevědí, kudy ven.“
Díky kontaktům se Pavlu Palečkovi po milionových investicích do rekonstrukce podařilo do krytu 10-Z pozvat jako jednoho z prvních návštěvníků pilota Huga Maroma, jedno z brněnských „Wintonových dětí“. (Britský makléř Nicholas Winton v roce 1939 zachránil 669 židovských děti z převážně okupovaného Československa tím, že jim našel adoptivní rodiny ve Velké Británii.) Na otázku, co s takovým prostorem, se Palečkovi dostalo překvapivé odpovědi: „Tancujte tady, pijte tu dobré víno, abyste už nikdy nemuseli bunkr používat k tomu, k čemu byl určen,“ prohlásil prý Hugo Marom.
Tento článek vznikl za podpory Journalismfund Europe. Projekt se uskutečnil díky mentoringu a podpoře organizace Transitions.
Vít Chalupa
Novinařinu zdědil po otci a působil v denících Hospodářské noviny, E15 či týdeníku Euro. Zúčastnil se mnoha olympijských her, mistrovství světa a Evropy, od fotbalu a ledního hokeje až po kanoistiku a lyžování. A protože sport není všechno, píše také o byznysu, ekologii a lidských příbězích.
