Do Afriky vozí menstruační kalhotky. Pro Masajky mají cenu zlata a pomalu se mezi nimi dědí, říká Lejla Abbasová

Roky trvalo Lejle Abbasové pochopit, že když je v Africe, musí vypnout evropské myšlení. A to i když chce místní Masaje naučit udržitelnosti. V odlehlé oblasti Loita Hills, kam Abbasová roky jezdí a spolupracuje s neziskovou organizací RedTribe, je ekologie na posledním místě.

Stejně jako jinde v rozvojových zemích v jižní Keni neexistuje svoz odpadu, odpadky se pálí nebo zakopávají. Pokud místní chtějí med, pokácejí strom se včelstvem. I proto moderátorka a aktivistka Lejla Abbasová spolu s neziskovou organizací RedTribe učí místní včelařit pomocí úlů a pokácené stromy opět vysazovat. Hlavní podle Abbasové je, aby místní lidé z ekologického chování viděli praktický užitek. Protože v Africe se žije ze dne na den.

Před pár týdny jste se vrátila ze své aktuální mise v Africe, konkrétně z odlehlé oblasti Loita Hills, kde spolupracujete na projektech organizace RedTribe, například se základní školou Maasai Academy. Kromě jiného jste tam místním dívkám přivezla menstruační kalhotky od české značky Snuggs. Proč právě to?

Před pár lety jsme začali zjišťovat, že v posledních ročnících školy, zhruba od šesté třídy výš, nám rapidně ubývá masajských dívek ve třídě. Hledali jsme příčinu a kromě předčasných sňatků to také pro nás překvapivě souvisí s nedostatkem menstruačních pomůcek. Nemají téměř žádné, často nevlastní ani spodní prádlo, takže ve svých dnech zůstávaly doma. Před zhruba deseti lety jsem se spojila s firmou Hartmann-Rico, která mi tehdy darovala palety vložek a já je tam začala po kufrech vozit. Sice jsme díky tomu dostali dívky zpátky do školy, ale narazili jsme zase na problém, co s těmi vložkami. Tak jsme je zakopávali a pálili, což je standardní způsob, jak se v Africe nakládá s odpadem.

Samozřejmě to bylo dlouhodobě neudržitelné, takže jsem oslovila tehdy začínající společnost Snuggs a její zakladatelka Linda Šejdová nám darovala jednu z prvních várek čerstvě patentovaných kalhotek pro silnou menstruaci. Reakce Masajek byla neuvěřitelná, byl to pro ně malý zázrak. A na tu aktuálně poslední misi nyní v dubnu nám Snuggs dali více než tři sta kalhotek. Pevně věřím, že to nebyla naše poslední spolupráce. Točili jsme také pro Snuggs rozhovory s dívkami, které kalhotky dostaly před těmi lety, a je neuvěřitelné, že celých těch osm let i v těchto drsných podmínkách vydržely. Mají tam cenu zlata, pomalu se i dědí.

Do Loita Hills jezdíte přes deset let, co je největším problémem životního prostředí v této oblasti?

Je to téměř absolutní neznalost toho, co vlastně ekologie znamená. My v rozvinutých zemích máme trochu nabubřelou představu, že by se každý člověk měl o ekologii zajímat, starat se, co s planetou bude. Realita je ale taková, že lidé z rozvojových zemí nebo zemí s problematickou ekonomicko-politickou situací nevědí, co bude zítra a jestli vůbec zítřek přežijí. Nevědí, jestli budou mít přístup k jídlu, nebo jestli se mezi sebou porvou místní kmeny či státy, jestli nebude občanská válka nebo hladomor. Když nemáte přístup k základním životním potřebám, tak vás bohužel ekologie zajímá až na posledním místě. Prostě to není na pořadu dne.

Na pořadu dne je, jestli seženete něco k jídlu, jestli máte kam poslat děti do školy. A neznamená to, že bychom měli tyto lidi kvůli jejich přístupu zavrhovat. Kdybychom my byli v jejich podmínkách, budeme se chovat úplně stejně. Nehledě na to, že oni často nemají povědomí o zdánlivě zřejmých věcech, třeba co znamená plast v přírodě a jaký má vliv na organismus, půdu a tak dále. Pro ně je to naopak velmi praktický materiál, protože se nerozloží, je trvalý a dá se s ním dělat spousta zajímavých věcí.

Ovšem igelitové tašky jsou v Keni od roku 2017 přísně zakázané, pod vysokou pokutou…

Ano, a to přesně z tohoto důvodu. Protože těm lidem nevysvětlíte, že nemůžou odhazovat igelitky do přírody. I proto říkám, že někdy je demokracie trochu bezzubá a v některých případech má autoritářský přístup trvalejší hodnotu. Upřímně si myslím, že ani spousta našich spoluobčanů ekologii neřeší, nebo jí dostatečně nerozumí, proto je pro ně dodržování ekologických standardů také nekomfortní až zbytečné. A kdyby neexistovaly regulace Evropské unie, bude to u nás také vypadat všelijak.

Co pro životní prostředí v oblasti Loita Hills znamená pozemková reforma, která probíhá v posledních letech?

Je to obrovský problém. Nevěřili jsme, že takto rozsáhlá reforma skutečně přijde, a nejsme připraveni na její důsledky. Ve zkratce: většina pozemků byla komunitních, v rámci reformy se rozparcelovaly na soukromé části. Ovšem úplně nadivoko, bez jakéhokoliv řádu. Masajové začali dostávat různě velké parcely, střižené jako podle pravítka, velké, malé, pruhy či čtverce půdy. Některé parcely jsou lesy, některé pole, některé třeba jen bažina či voda, není v tom žádný systém.

Takže Masajové mají najednou v ruce něco, co má různě velkou hodnotu, a jsou již tací, kteří svou parcelu prodali. Do oblasti Loita Hills, která je rájem nerostného bohatství a kam se až dosud nedostal nikdo, proto najednou přicházejí venkovní entity. Na místě jsou již dvě čínské těžařské firmy, které doslova za naší vesnicí odstřelují lomy. Spolu s nimi tam přišly prostitutky, jeden z dělníků se porval s Masajem a zabil ho, začíná se tam uplácet a tak dále. Dostává se tam vliv, jehož důsledky jen stěží můžeme nyní dohlédnout.

Existuje v Keni něco jako inspekce životního prostředí, která by hlídala, jestli se někde neznečišťují řeky nebo nekácí stromy načerno?

Funguje tam ministerstvo životního prostředí. Ale pozor, Afrika a vůbec všechny rozvojové státy jsou nesmírně centralizované. Máte město, kde žije deset milionů lidí a z toho žije na úrovni naší a vyšší třeba deset procent populace. Zbytek jsou většinou slumy a v nich je nějaká ekologie všem úplně jedno. Pak jsou extrémně odlehlé oblasti, jako třeba Loita Hills, kde se pohybuji já. Ti lidé žijí sedmdesát let zpátky, tím nejjednodušším způsobem života. Ochrana přírody je v těchto oblastech jiná, nedostatečná, není fakticky řízená žádnou centrální legislativou, i když na papíře regulace jsou. Pokud už se někdo ochranou řídí, je to spíš mezinárodními úmluvami, které se týkají hlavně pytláctví a ochrany ohrožených zvířat.

Jak v Keni vypadá odpadové hospodářství? Když má někdo v ruce odpadek, kam ho hodí?

Na zem. Ano, v bílých čtvrtích již existují svozy odpadků, ale netuším, kam se odpad sváží, předpokládám, že do spaloven. Jinak se všechno pálí na místech k tomu určených. Ve slumech jsou to prostory doslova za vraty, když se jedná o lepší čtvrtě, pálí se na velkých skládkách. Mimochodem na těchhle obřích skládkách žijí a vyrůstají celé rodiny, které se živí sběrem odpadu. Neznají jinou realitu i proto, že děti tam umírají kvůli toxickému prostředí velmi malé. Je to neskutečný fenomén, celosvětový. Můžete o těchto dětech a komunitách najít filmová zpracování.

Můj kamarád například natočil o jednom takovém chlapci dokument From Dumpsite to a University, se kterým úspěšně objížděl festivaly dokumentárních filmů. V těchto zemích neexistuje žádná odpadová infrastruktura. Proto je strašné, když se do takových podmínek dostane komodita jako plast, který je neodbouratelný. Kdyby do Afriky nevstoupil bílý člověk, tenhle problém by neexistoval, protože jejich původní předměty a obaly jsou zcela rozložitelné, třeba banánové listy.

Mají místní lidé povědomí o tom, že některá zvířata jsou ohrožená a že není dobré je zabíjet?

Ano, obzvlášť v populaci Masajů, kteří jsou honáci dobytka a žijí v úzkém kontaktu se zvěří a obecně přírodou. Navíc žijí v chráněných rezervacích nebo na jejich okrajích a jsou si toho velmi dobře vědomi. Mnozí z nich pracují jako průvodci, třeba náš blízký kolega na místě průvodcovství vystudoval a zná přírodu velmi dobře. Ale my i v rámci našich projektů učíme místní o tom, že když kácí lesy, tak je musí také sázet. Proto se snažíme aktivně za každou naši učebnu, kterou vybavíme nábytkem ze dřeva, vysázet další stromy. Tomuhle přístupu zcela rozumějí.

Také jste do Loita Hills přinesla medový projekt. V čem spočívá?

To je krásný příklad, že oni sice chápou základní principy, ale širší souvislosti nedokážou dohlédnout. Masajové milují med, ale jejich tradiční úly jsou prostě jen koše, které zavěsí na strom a čekají, až přiletí včelstvo. Pak do koše strčí ruku, nechají se pobodat, vytáhnou med a následně zase čekají na další včelstvo.

A pak je ta horší varianta – jsou mezi nimi lidé, kteří umějí včely najít. Chodí po lesích, a když objeví na stromě včely, strom pokácí, takže kvůli medu zničí včelstvo i strom. A bývají to často nádherné, obří, mnoho let rostoucí dřeviny. Takže jsme přemýšleli, jak naučit místní lidi včelařit, aby si dokázali vytvářet med vlastní. Koupili jsme 25 úlů, navíc jsme je vybírali tak, abychom je mohli v případě potřeby vyrobit v naší truhlářské dílně, a dohodli jsme se na workshopech s místním včelařem. Mysleli jsme si, že po pár školeních od něj budou schopní sami včelařit.

A výsledek?

Včelař přijel, odjel a efekt byl téměř nulový. Předpokládali jsme, že přece když už jsou místní schopni sbírat med, musí mít základní znalosti o včelách. Zjistili jsme ale, že oni vědí, že včely mají med, že v úlu je jedna velká včela a larvy se dají sníst. Nevědí ale, že včelstvo se dělí na dělnice a královny, a že když budou jíst všechny larvy, tak si sní dělnice. De facto si včelstvo vyjedí. Mysleli jsme si, že když jim dáme jeden workshop, tak problém pochopí. No, nepochopí.

Chybí jim celková návaznost, ukotvenost v obecných tématech. Oni prostě nejsou farmáři, včelaři, ekologové. Jsou to honáci dobytka. To je totéž, jako byste ode mne chtěli teď ze dne na den pochopit, jak se starat o stáda krav. Na tomhle projektu krásně vidíte, jak bílý člověk v dobré víře přináší do rozvojových zemí know-how, ale opomíjí skutečnost, že místní nemají ve znalostech historický kontext, že vy jste krok před nimi. Já sama jsem tuhle chybu v Africe udělala nejednou. Byla jsem prostě moc rychlá, předběhla jsem je a nefungovalo to. Tohle je obecně ta největší chyba, která se v rozvojových projektech děje.

Jak to s medovým projektem v Loita Hills dopadlo?

Naše pozvání přijal Martin Kamler z Výzkumného ústavu včelařského, který začal od základních znalostí o včelách. Přivezl základní pomůcky, jako jsou obleky a vykuřovadla, zavedl systém sběru dat a zápisu úkonů, všechno dostalo řád. Ovšem takový, který reflektuje potřeby a dovednosti místních. Masajové zjistili, že o včely se musí starat, že je musí přikrmovat, že není jedno, kam ty úly dají, a tak dále. Přestože jim většinu toho místní včelař již řekl, neřídili se tím, protože k tomu nebyli dlouhodobě vedeni, nedal jim to do kontextu jejich znalostí.

Pokud lidé ze Západu chtějí v Africe něco trvale změnit, jak se tedy mají chovat?

Já tohle pochopila teprve před deseti lety. V momentě, kdy přiletím a šlápnu na keňskou půdu, úplně vypnu evropské smýšlení. Ale úplně. Pochopit, co znamená vypnout evropské smýšlení, mě naučilo těch předchozích deset let úspěchů, ale také tvrdých pádů, kdy jsem zažívala nepochopení, vyhoření, kdy se mě tam místní lidé snažili systematicky okrádat a nejednou se jim to povedlo, a já pořád nechápala proč. Teprve když v sobě vypnete Evropana, začne to fungovat. Základní předpoklad zní – ti lidé nejsou hloupí nebo zákeřní. Mají jen úplně jinou životní zkušenost, pocházejí z jiné kultury a mají jinou představu o důstojném a spokojeném životě, než jakou máme my.

Dá se tenhle princip použít v ekologické osvětě?

S ekologií je to stejné. Ti lidé nepotřebují ekologii teď, oni ji nepochopí. Západní nauku o ekologii nenaroubujete na realitu, ve které oni denně žijí. Nyní je můžeme učit ekologickému myšlení jedině přes praktičnost, využitelnost, výhodnost pro ně. Řekneme jim: Když pokácíš tenhle strom, tak ti na něj nesednou včely. Když si vykácíš kolem všechny lesy a nenahradíš je, nebudeš mít z čeho vyrobit lavice do třídy pro své děti. A když za domem budeš mít hromadu odpadků, nemůžeš tam pást stádo ovcí. Ale pozor, opět zdůrazňuji, že ti lidé nejsou hloupější, jenom nemají vzdělání v takovém měřítku, jak ho známe my. Takže k nim musíme podle toho přistupovat. Naopak my kdybychom byli vrženi do jejich každodennosti, nepřežijeme ani týden. Protože jejich životní přístup a schopnost adaptace jsme už dávno zapomněli a zpohodlněli jsme.