Dává mi klid, že si příroda vždycky poradí. Lidé nevím, ale ona ano, říká herečka Denisa Barešová

Denisa Barešová patří mezi nejobsazovanější herečky své generace. Nebojí se otevírat složitá témata od duševního zdraví po náročnost herecké profese. O tom, jak hledá udržitelnost v osobním životě i v práci, mluví v rozhovoru s Ekonews.

S Denisou Barešovou jsme se potkali jednoho slunečného prosincového dopoledne v kavárně Anežka na pražském Starém Městě. Rozhovorem s ní totiž Ekonews chtěly ozdobit první číslo e-magazínu GRN. Už po pár minutách jsme se dostali k filmům, které právě běží v kinech, i k projektu, který nedávno dotočila.

Vyprávěla o svém divadelním rytmu v Národním divadle a jeho náročnosti. Mluvila o snaze zlepšovat pracovní podmínky skrze Hereckou asociaci a o tom, jak se tato práce postupně posouvá. Společně jsme se dostali také k tématu udržitelnosti, v Národním divadle i doma.

Nakupuje oblečení z druhé ruky, snaží se dát si vždy jedno veganské jídlo denně a chybí jí kompost. „Zároveň se nechci plácat po rameni a uklidňovat se, že oproti někomu žiju udržitelně. Nechci na sebe snižovat nároky, ale některé věci mi přijdou tak intuitivní a přirozené, že je dělám automaticky,“ dodává.

„Na opravdový odpočinek nestačí tři hodiny“

Hodně pracujete, máte za sebou natáčení, hrajete v Národním a hostujete v Dejvickém a Švandově divadle. Říkala jste dříve, že je pro vás důležitá pomalost. Jak ji v životě hledáte?

Pomalost, o které mluvím, znamená, že když mám volno, beru ho opravdu zodpovědně a nedělám vůbec nic. Když se mi objeví v diáři volný den, hledám ji hlavně v něm. Na opravdový odpočinek nestačí jenom tři hodiny. Jsou dny, kdy cíleně nevylezu z postele. Mohu si to dovolit, protože nemám pejska ani děti, takže je to určitý luxus. Bez toho bych ale nemohla práci dělat v takovém měřítku a nasazení. Určitě to nepůjde donekonečna, teď to funguje.

Na podzim jsem točila dva projekty najednou. Po minulé zkušenosti jsem si říkala, že už to nikdy neudělám, ale oba byly pro mě velmi zajímavé a věděla jsem, že je chci dělat. Tak jsem si řekla, že to zvládnu. Obě práce mě nabily a byly skvělé.

Teď jsem trochu více unavená, ale věřím, že se dokážu „zvetit“. Spíš musím, do konce sezony mě čekají tři divadelní premiéry. Bude to extrémní, ale těším se na to. Určitě do toho nebudu moci točit nebo načítat audioknihy. Budu se naplno věnovat divadlu a uvidíme, co potom. Už mi to začíná trošku přestávat dělat radost, takže teď musím přemýšlet nad tím, jak se vyhnout tomu, abych znovu vyhořela. Tím, že už to znám, to dokážu vycítit dřív a možná se toho i vyvarovat.

Energii musíme vždy někde nabrat. Nejde si ji schovat dopředu…

Trvá to dlouho. To je něco, čemu spousta lidí nerozumí, když argumentuje se slovy, že „máš přece po prázdninách“. Regenerace a rekonvalescence není jen o jednom víkendu.

Když jsem minulý rok zkoušela Paní Bovaryovou, bylo to pro mě velmi náročné a únavu jsem od listopadu cítila až do června. Pamatuji si první premiéru, po třech hodinách na konci hry jsem se nadechla a zatmělo se mi na jevišti před očima. Byla jsem opravdu vyčerpaná. Nezachránil mě ani týden dovolené, byla jsem dlouho nemocná na přelomu zimy a jara a pořád to dojíždělo. Nebylo to udržitelné. Když k tomu přičtete další inscenace, člověk opravdu nemá šanci se zregenerovat.

Pro mě je to navíc hra, které přizpůsobuji už večer před hraním. Ten den, kdy ji hraju, nemůžu mít žádnou další práci a den poté nemohu točit, protože jsem vyřízená. Až letos jsem zjistila, že se tohle představení dá hrát, aniž bych se rozložila.

Podmínky, ve kterých herci pracují, jsou velmi náročné. Skutečně to není udržitelné.

Vidím to kolem sebe u kolegů. Všichni jsou vyčerpaní, často nemocní, hodně pracují a musí si i jinak přivydělávat, protože výplata z Národního nestačí na život jednotlivce v Praze, natož rodiny. Je to takové drcení a nevím, jak dlouho to člověk může a hlavně chce vydržet.

Pro mě bylo Národní divadlo velký sen, a když jsem tam nastoupila, byla jsem nadšená. Baví mě to a mám skvělé kolegy, ale všichni tvrdě makáme. Ne každý je na takový režim stavěný, a i když je, přesto to vyčerpává. Je mi to líto a vím, že je to hlavně podfinancováním kultury, s tím je těžké něco dělat.

Celkově je udržitelnost hereckého života v kombinaci s divadlem opravdu náročná. Já se starám jen o sebe a dokážu si jen těžko představit, jak to zvládají kolegové, kteří mají rodinu. Je to těžké a pořád se o tom znovu a znovu přesvědčuji.

Co by mohlo situaci zlepšit?

Umění může vznikat, jen když je člověk zapálený a dělá ho srdcem. Většina umělců ho dělá, protože si nemůže pomoct. Toho systém vždy využíval a dnes to platí ještě víc. Myslím ale, že moje generace a ta mladší už si váží sebe jinak a mohly by to alespoň částečně změnit.

Snažíme se teď rozpohybovat Hereckou asociaci, což jde ztuha, ale doufám, že se nám to podaří a nebude to trvat příliš dlouho. Chceme se soustředit na podmínky celé profese a postupně je zlepšovat.

Výhodou je, že je to zároveň odborová organizace. V souboru je nás část herců, kteří v asociaci jsme, taková buňka, kterou by správně měla Herecká asociace zastupovat při jednání s vedením o podmínkách v našem divadle. Pokud tento rozhovor čte nějaký divadelník, apeluji na všechny, aby vstoupili do asociace: Skrz ni můžete podmínky ve svém divadle změnit taky.

Na západě Evropy nebo ve Spojených státech je běžné, že se herci organizují.

Je to tak. A čím víc nás bude, tím větší sílu budeme mít. Mám kamarády, kteří pracovali například v Norsku, kde jsou odbory velmi silné. Tam herci nepotřebují agenty, protože se o ně tyhle organizace dokážou postarat. Věřím, že je možné se k tomu alespoň přiblížit i u nás. Teď čekáme na to, až asociace zesílí a bude schopná spolupracovat s dalšími, ale už není čas ztrácet čas.

Je tahle snaha spojená spíš s mladší generací?

Ano, zčásti. Po komunismu u nás zůstala zkušenost, že si člověk musí všechno zařídit sám. Plošná, organizovaná snaha o změnu se dlouho nenosila a často byla i kontraproduktivní. Lidé ze starší generace si podmínky vybojovali individuálně a je logické, že mají k organizování odpor, protože to zvládli bez něj. Ale pro mladší už to takhle nefunguje. Jsme nahraditelní, je tu spousta stejně talentovaných mladých herců a hereček, a pokud někdo vezme práci za míň, jednoduše sáhnou po něm.

Starší generace byla zvyklá si hlídat svoje. Neříkalo se, jaký má kdo honorář. Byl tu i silný kult hvězdy. Na to se v naší generaci taky moc nehraje. Je v ní víc otevřenosti a transparentnosti a jsme ochotní věnovat energii tomu, aby se něco změnilo.

Nechci to generalizovat a zjednodušovat, ale z toho, co jsem viděla a slyšela, určité generační rozdíly jsou. Zároveň mám i mnoho starších kolegů, kteří si našeho přístupu cení, chtějí se zapojit a přistupovat k věcem nově.

„Držím sprchu a čekám, až ledová odteče a začne téct teplá“

Národní divadlo, kde jste v angažmá, už roky dělá kroky k větší udržitelnosti – od energetiky po nakládání s rekvizitami. Čeho si sama všímáte?

Překvapilo mně, když nám umělecký šéf Martin Kukučka oznámil, že jsme jako Národní divadlo získali certifikát udržitelnosti. A já si říkala, nakolik je udržitelnost vědomá, anebo je to spíš shoda okolností, kdy s tím jde ruku v ruce nejekonomičtější varianta. Recyklace scénografií je podle mě ten případ.

A pak je tu naše interní „sranda udržitelnost“, když se po představení jdeme osprchovat a teče jen studená voda. Držím sprchu a dlouho čekám, až ledová konečně odteče a začne téct teplá. A říkám si, že teď tu vypustím litry vody, než se vůbec budu moct osprchovat. Je to náš nekonečný fór, někdy jsme ale vážně vytočení. Je to věc, která se nikdy nezmění, protože by se muselo předělat snad celé Národní divadlo.

Když nad tím přemýšlím, udržitelnost v praxi ve smyslu ekologie skoro nepociťuji. Na druhou stranu teď se mělo uvádět představení v garážích pod Novou scénou, ale přesunulo se do La Fabriky, protože divadlo získalo velký grant na úpravu tamního energetického systému. Mám pocit, že se díky tomu aspoň někam posouváme, a to je fajn.

A co v běžném životě? Máte nějaké každodenní „udržitelné“ drobnosti?

Dřív jsem v tom byla docela extrémní. Asi to byla i reakce na nějaké vlastní potíže, které jsem nechtěla řešit, a tím jsem to nevědomky vyvažovala. Některé věci mám dodnes úplně zautomatizované. Snažím se každý den sníst alespoň jedno veganské nebo minimálně plant-based jídlo. A chybí mi teď kompost. V minulém bytě jsme měli ve vnitrobloku skvělý, komunitní a to mi vyhovovalo.

Pak je tu nakupování na Vintedu. V mojí bublině je to už úplně normální. Ale zároveň jsme s kamarádkami narazily na to, že se v tom člověk musí regulovat. Když se mi něco opravdu líbí v obchodě, zkusím to nejdřív najít na Vintedu. Občas mám štěstí, ale někdy to opravdu potřebuju rychle, tak to koupím tam.

Takže velkou část věcí máte už „v sobě“?

Zároveň se nechci plácat po rameni a uklidňovat se, že oproti někomu žiju udržitelně. Nechci na sebe snižovat nároky, ale některé věci mi přijdou tak intuitivní a přirozené, že je dělám automaticky. Samozřejmě je to někdy spíš přítěž, ale soustředím se na ty jednoduché věci.

Například nejezdím autem, ale ne primárně kvůli udržitelnosti. Teď ho nemám, všude chodím pěšky a jezdím hromadnou dopravou. Říkala jsem si ale, že mít ho by bylo občas fajn, třeba kdybych chtěla na den někam odjet.

„Je obtížné jít s kůží na trh“

Jaký máte přístup ke zprávám o klimatické krizi? Snažíte se spíše od nekonečného proudu negativních novinek izolovat, nebo hledat ty pozitivní?

Programově zprávy nevyhledávám. Všechno se ke mně dostane přes sociální sítě a poslouchám podcasty. Když mě zaujme titulek, dohledám si další informace, anebo se tomu naopak vědomě vyhnu. Mám už dobře naučené, co mi dělá dobře a co ne. Co se týče udržitelnosti a ekologie, mám několik zdrojů, které sleduji dlouhodobě, a to je Rozárie Haškovcová a Natálie Pažická.

Nechci být neinformovaná. Jen si hledám způsob, jak to dělat, aby mi to bylo vlastní a aby mě to úplně nepohltilo. Jednu dobu mi nejvíc vyhovovalo pustit si ráno krátké zprávy v rádiu. Stačilo mi z nich vyzobat to, co mě zajímalo, a pak si to dohledat.

O víkendech navíc vypínáte sociální sítě úplně.

Už je to asi pět let. Začala jsem pomalu, říkala jsem si, že do toho nemůžu skočit po hlavě. Nejdřív jsem si vypnula Instagram na celý Štědrý den a zjistila jsem, jak moc mi to vyhovuje.

Pro jistotu jsem si nainstalovala aplikaci One Sec. Funguje tak, že když kliknu na Instagram, nejdřív se mi otevře ona, donutí mě se nadechnout a vydechnout a pak se mě zeptá: „Opravdu to chceš otevřít?“ Ukáže mi, jak dlouho jsem tam nebyla a kolikrát jsem to otevřela za posledních 24 hodin. To mi pomohlo.

Pak jsem si zavedla, že každou sobotu budu bez Instagramu. Později i neděli. Je to vlastně jediná pravidelnost, kterou v životě mám, a těším se na ni. Na svátky nebo když jedu na dovolenou obyčejně vypnu Instagram na celý týden.

Dotýká se vás enviromentální žal? Máte něco, co děláte, když na vás dopadá?

Hodně mi pomohlo vyhýbání se zprávám. Často na mě ta tíha dopadala víc, hlavně předtím, než jsem začala brát antidepresiva. Jeden ze spouštěčů byla právě bezvýchodnost, pocit beznaděje, někdy i nespravedlnosti. A vědomí, že změnu nepřinesou moje individuální rozhodnutí.

Postupně jsem si v sobě vytvořila systém, který mě umí vytáhnout a vymotat z toho sevření, i když to na mě pořád dopadá. Hlavně když vidím, jak na klimatickou krizi doplácejí zvířata a příroda a jak mizí různé druhy.

Vždycky si vzpomenu na konec Attenboroughova dokumentu Život na naší planetě, kde v Černobylu prorůstají květiny a stromy skrz zřícené budovy. Příroda si cestu najde. Cítím se být její součástí, ale zároveň vím, že je silnější než já. A to mi vlastně dává klid. Že si příroda vždy nějak poradí. Lidé nevím, ale ona ano.

V jednom z rozhovorů jste řekla, že jste produktem své generace a jejích hodnot. Nejde přitom jen o vztah k životnímu prostředí, ale i o širší témata, jako je duševní zdraví. Proč je pro vás důležité je otevírat?

Mám pocit, že bych jinak nemluvila pravdu. Můj osobní život a můj vnitřní svět jsou s herectvím tak úzce propojené, že to jde ruku v ruce. Nedovedu si představit, že bych je od sebe úplně oddělila. Má to pro mě velký přesah, protože vím, že to může někomu pomoct.

Na začátku to pro mě bylo těžké, měla jsem pocit, že jsem o sobě odhalila moc. Je obtížné jít s kůží na trh. Ale reakce lidí kolem, i těch starších, mi dodala jistotu a odvahu. Utvrdilo mě to v tom, že to, co jsem tím chtěla předat, jsem předala.

Zároveň mě ale začalo vyčerpávat, že se objevovaly titulky typu „deprese“, „panické ataky“. Nakonec to jen potvrzuje, že je to pro některé pořád pikantní téma. Přitom si myslím, že jsou na mně mnohem zajímavější věci než tohle. Současně vím, že je to důležité a bude, dokud kolem něj bude tabu.

Jsou to moje citlivá místa, ale je to jen zlomek, miliontina. Mnoho věcí okolo si nechávám pro sebe. Ve zkratce, mluvit o tom je pro mě důležité, protože to jsem já.

Na Instagramu často sdílíte knihy, které vás zrovna inspirují. Co vás v poslední době nejvíc oslovilo?

Podzim je pro mě vůbec nejnáročnější období na čtení, nejvíc knih vždycky přečtu v lednu a únoru. Právě dočítám Constance Debré Love me tender. Teď načítám audioknihu, která se jmenuje Hospoda Jamajka. Má takový čarodějský, ženský nádech, odehrává se v tmavém, deštivém prostředí Cornwallu, ale zároveň je tam surová příroda a je to opravdu krásně napsané. Ještě si chci přečíst Dvojnici od Naomi Klein. Čekala jsem na český překlad, ale kniha je pořád vyprodaná.

A co vás čeká pracovně příští rok?

Mám před sebou hned tři premiéry. Ve Stavovském divadle budeme mít inscenaci Heda Gablerová v režii Viktora Bodó a potom Večer tříkrálový v režii Jana Nebeského. Na obě tyto věci se moc těším. S Janem Nebeským budu spolupracovat i na premiéře divadelního spolku JEDL, který sídlí v Rokoku. Bude začátkem února.

Brzy vyjde audiokniha Natálie Antoňákové s názvem Děloha, kterou jsem načetla. V březnu bude i premiéra filmu Poberta, kde hraji. Je to debut fantastického režiséra Ondřeje Hudečka. Dotočili jsme také seriál pro iVysílání. Je o tom, jak učitel dlouhodobě sexuálně zneužívá nezletilého chlapce. A natočila jsem nedávno celovečerní film s Davidem Ondříčkem a premiéra bude pravděpodobně na podzim roku 2026.