Znečištění planety plastovými obaly je globálním problémem. V posledních letech se proto hledá řešení, jak omezit spotřebu plastu, zlepšit jejich recyklaci a předejít shromažďování plastového odpadu v přírodě. Jedním z řešení bylo i vyvinutí různých tzv. bioplastů, které by životní prostředí poškozovaly v menší míře. Ukazuje se však, že znečištění stejně nezabrání. A tak přichází na řadu další nové materiály.

Za bioplasty se považují plasty, které jsou biologicky rozložitelné nebo jsou vyráběny z obnovitelných zdrojů. V zásadě existují tři druhy bioplastů – nerozložitelné, ale vyrobené z obnovitelných zdrojů, rozložitelné a vyrobené z obnovitelných zdrojů a rozložitelné vyrobené z fosilních zdrojů. K posouzení rozložitelnosti plastových materiálů slouží technické normy.

„V současné době se biodegradabilita posuzuje podle normy EN 13042, která bohužel umožňuje považovat obaly za biologicky rozložitelné i v případech, kdy se nerozloží na sto procent,“ uvádí však Lucie Müllerová, mluvčí společnosti Eko-kom, která má sběr odpadu na starosti.

Teoreticky se mohou v přírodě rozložit všechny materiály, ale záleží i na době rozkladu. Především u plastových výrobků k úplnému rozkladu může docházet stovky let. Problematickým je i rozklad na mikro plasty, které z životního prostředí jen tak nezmizí a stávají se součástí potravinového řetězce.

Bioplasty nejsou řešení

Bioplasty tedy plastovému globálnímu plastovému znečištění nezamezí. Proto se stále hledá jiný materiál, který by byl k přírodě šetrnější. V posledních letech se na trhu objevil Solubag. Jedná se o materiál vyrobený ze zemního plynu a vápence. Spojením těchto dvou látek vzniká acetilin, který po odstranění ropné složky je přeměněn na polyvinylalkohol (PVA), ze kterého vzniká materiál Solubag.

Výrobce Solubagu uvádí, že se jedná o neplastový materiál, který se v životním prostředí rozloží do 180 dnů. „Test degradace prováděla společnost CEQUC v Chile. Další testy jsou v plánu s VŠCHT. Ten proces je vždy dlouhodobý a poměrně finančně náročný, ale snažíme se, abychom v co nejkratší budoucnosti měli co nejvíce nezávislých testů,“ uvedl Petr Theisz vedoucí prodeje a marketingu firmy Solubrand.

Materiál Solubag má certifikát z české zkušební laboratoře Eurofins a čínské zkušební laboratoře SGS potvrzující, že při rozkladu v přírodě nezanechává mikročástice. „Je prokázáno, že mikroplasty Solubag nemůže zanechávat, protože plast v sobě nemá,“ vysvětluje Theisz.

Materiál Solubag je možné zlikvidovat i rozpuštěním ve vodě, která má více než 85 °C. „Likvidace horkou vodou je míněná především jako důkaz rozložitelnosti pro koncového spotřebitele. Běžná biodegradace probíhá v přírodě díky světlu, vodě, teplu a času, případně díky mechanickému působení na samotný materiál. Použitím teplé vody tento proces násobně zrychlíte. Z praktického hlediska není myšleno, že by likvidace probíhala teplou vodou,“ dodává Petr Theisz.

Eko-kom konkrétně Solubag netestoval. „Podle různých zdrojů se používá často v potravinářství, zejména na potah tablet a má mezinárodní atest o zdravotní nezávadnosti. PVA se standardně vyrábí synteticky, jestli jsou v jeho případě použity rostlinné materiály, jedná se o tzv. bio-based plast, což ovšem neznamená jeho biodegradabilitu,“ uvádí Müllerová. Společnost Eko-kom provádí testování biodegrability obalových materiálů, tašky z polyvinylalkoholu ale netestovala.

„Informace o skutečné biodegradabilitě materiálu Solubag tedy nemáme k dispozici a nemůžeme tvrzení výrobce ani potvrdit, ani vyvrátit,“ uvádí mluvčí Eko-kom Müllerová.

Podle výrobce zpracují materiál Solubag i běžné stroje na výrobu plastu. Především se používá na výrobu jednorázových sáčků a tašek, netkaných textilií nebo jako výplňový a obalový materiál.

Kam s ním

Otázkou při uvádění nového materiálu také je, jak s výrobky z něj naložit poté, co doslouží. „Co se týče uvádění podobných materiálů na trh, výrobce či prodejce by měl vždy spotřebitele důkladně informovat o vlastnostech materiálu a způsobu nakládání s tímto odpadem,“ uvádí Müllerová.

Například v případě bioplastů může při nesprávné likvidaci takový materiál napáchat více škody než užitku. „Pro spotřebitele, stejně tak i obsluhu třídicí linky je totiž často nemožné rozeznat tento alternativní materiál od toho konvenčního. Při zpracování mohou pak tyto materiály činit kvůli svým specifickým vlastnostem komplikace,“ dodává Lucie Müllerová.

Výrobky z materiálu Solubag jsou podle výrobce opatřeny piktogramem, a navíc by neměly dělat potíže při recyklaci. „Recyklace plastu probíhá ve vysoké teplotě, kdyby se tam dostala naše taška, tak se rozloží a v rámci recyklace se vyplaví, čímž nedojde ke znehodnocení recyklátu,“ vysvětluje Petr Theisz a dodává, že produkty Solubag nejsou potřeba recyklovat.

Tašky z nového materiálu se už dnes prodávají na českých e-shopech jako je Country Life či Puritas, a dalších prodávajících obaly. O jejich zavedení uvažovala před časem i Alza, která loni tašky Solubag testovala.