Ochrana řízeným vypalováním. „Oheň prostě přejede přes plochu a najednou je po něm,“ říká režisérka dokumentu

Oheň může být jednou z cest, jak chránit přírodu před dopady klimatické změny. Režisérka nového českého dokumentu Hasit ohněm Markéta Ekrt Válková ukazuje, proč zdraví některých ekosystémů vyžaduje občas cíleně škrtnout sirkou. „Trochu jsme zapomněli, že oheň nemůžeme úplně vyloučit z přírodního koloběhu,“ uvádí.

Řízené vypalování se jako metoda ochrany krajiny prosazuje stále častěji. Jde o přísně naplánovaný proces pod dohledem hasičů, při němž shoří odumřelá biomasa na povrchu. Krátký žár tak podpoří místní biodiverzitu, oživí ekosystém a zafunguje i jako prevence před ničivými letními požáry, protože zničí jejich potenciální „palivo“.

„Dlouho nás vedli k tomu, abychom jenom sázeli stromy a chránili přírodu určitým způsobem. Od té doby se ale ochrana posunula. Nové prostředky jako motorky, čtyřkolky, oheň nebo tanky mohou působit šokujícím dojmem a veřejnost pak vlastně neví, co si s tím počít. Musíme se ale posunout dál,“ říká režisérka dokumentu Hasit ohněm Markéta Ekrt Válková.

V rozhovoru popisuje cestu ke vzniku filmu, zkušenosti z natáčení po boku vědců i úředníků, ale také nutnost překonat strach po požáru v Českém Švýcarsku. Dokument má premiéru v neděli 25. října na 30. Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Soutěží v sekci Česká radost, přičemž festival potrvá do neděle 1. listopadu.

„Baví mě konkrétní jedinec, který ,hoří‘“

Jak jste se dostala k tomuto tématu a proč o něm natáčíte film?

Když budeme používat přírodovědeckou, respektive ochranářskou terminologii, tak je moje portfolio velmi biodiverzitní. Nejsem autorka, která se vyhraněně věnuje jen určitému tématu, za vším hledám člověka. Baví mě konkrétní jedinec, který „hoří“ pro svoje téma a je natolik inspirativní, že nás může všechny „nakazit“. Skrze něj téma lépe přijmeme za své a pochopíme ho. Takovou fázi hledání má každý můj námět.

Věděla jsem, že chci natočit film o klimatické změně, ekologii a přírodě kolem nás, a hledala jsem, jak se k tomu jako dokumentaristka vztáhnu. Po dokončení předchozího filmu o horolezci Markovi Holečkovi (Mára jde do nebe), což je výsostně individualizovaný příběh člověka, který posouvá hranice, jsem cítila, že se potřebuji dotknout témat, která rezonují celou společností. Péče o životní prostředí a respekt k přírodním zákonům k takovým tématům patří.

Takže po každém velkém projektu cíleně hledáte opak, abyste si jako dokumentaristka odpočinula?

Když se něčím zabývám dlouho, potřebuji změnu. Například po natáčení dvou řad dokusoapu Čtyři v tom pro Českou televizi, kdy jsem žila jenom příběhy těhotných žen, byla pro mě obrovská radost přijmout nabídku jet natáčet přijímač do Vyškova, kde se kluci a holky chtějí stát vojáky. Najednou jsem se ze světa mateřství a otcovství dostala do světa, kde se člověk učí správně salutovat a hodinu čistit zbraň. Všechno je tam takové příjemně černobílé, protože vojáci to musí mít hodnotově nastavené na dobro a zlo a poslouchají rozkazy. Takhle se dokumentarista občerstvuje, potřebuje trochu protiproud.

Hledala jste konkrétní téma?

Na podzim před čtyřmi lety jsem zavolala kamarádovi ekologovi Adamovi Petruskovi a ten mě propojil s Ondřejem Sedláčkem. Ondra se jako většina biologů a ochranářů věnuje mnoha podstatným oblastem, protože v přírodě všechno se vším souvisí a ekologové to dobře vědí. Především patří u nás k výrazným osobnostem propagujícím řízené vypalování.

Toto téma má pro filmový dokument několik předností. Může lidi na první pohled zaujmout jako určitá absurdita. Je to dostatečně kontroverzní téma, které v té době rezonovalo i kvůli požáru v Českém Švýcarsku. A zároveň se na něm dá dobře ukázat širší problematika péče o krajinu, která dnes zdaleka nespočívá jen v řízeném vypalování.

Kromě Ondřeje Sedláčka ve filmu vystupují také další protagonisté, odborníci i úředníci. Jak jste aktéry vybírala?

S Ondřejem jsem asi rok jezdila na různá místa, debaty i klimatické konference. Postupně mi došlo, že bude důležitou postavou, ale nechci, aby zůstal jediným průvodcem. Sám nevisí ve vzduchoprázdnu, ale opírá se o určitý systém. Aby mělo téma ve společnosti vůbec nějakou šanci a relevanci, musíme se jím zabývat komplexně. Chtěla jsem ho ukázat z více úhlů pohledu, a proto jsem vybrala další tři hrdiny. Když se ukázalo, že si jednotliví protagonisté předávají informace a jejich znalosti se o sebe navzájem opírají, bylo jasné, že do filmu patří.

Prvním z nich byl paleoekolog a environmentální archeolog Petr Pokorný. Když člověk přemýšlí o přírodě, musí se ptát, kdo jsme, kam míříme a co už jsme zažili. Budoucnost se tu potkává s minulostí, což paleoekologie nádherně ukazuje. Je to zároveň poměrně exaktní věda, díky níž můžeme sledovat vývoj našeho světa. Navíc mě tento obor úplně uhranul.

Vědecké argumenty doplňuje poetické putování s Jiřím Sádlem. Proč pro vás bylo důležité zapojit i takto odlišný pohled?

Jako autorka se v každém filmu, i když má konkrétní vědecký základ, snažím hledat také metaforu nebo poselství, které má přesah. Přemýšlela jsem proto, jak téma zobecnit a oslovit lidi nejen edukací, ale také emocionálně, třeba až poeticky. Knihy Jiřího Sádla, jeho způsob vyjadřování, pohled na svět i vztah k jednotlivostem pro mě představují velmi silný proud. Možnost procházet s ním krajinou a bavit se o ohni, ale zdaleka nejen o něm, považuji za velmi podstatnou metaforickou rovinu celého filmu.

„Oheň nemůžeme vyloučit z přírodního koloběhu“

Ve filmu ale ukazujete i to, jak vědecké argumenty naráží na realitu úřadů a politiky.

Ve snímku vystupuje také Eva Volfová, která je vzděláním bioložka. Rozumí všem souvislostem, které se Ondra snaží uvádět do praxe, a pokouší se s nimi pracovat na politické úrovni. Byla pro mě důležitá i proto, že nám umožnila nahlédnout téma z pohledu často zabetonovaných státních struktur. Panuje v nich strach, touha po moci i snaha najít rychlé řešení. S Ondrou jsme tak mohli sledovat úřednická setkání, která nikam nevedou, a díky Evě také politickou špičku, která často nechce naslouchat, pokud se jí to zrovna nehodí. V neposlední řadě vnáší do filmu i ženskou optiku, která je mnohdy výstižnější než ta mužská.

Opačný názor na problematiku ve filmu zastupuje lesník Milan Dařina z Českého Švýcarska.

Pro mě je velmi důležitou postavou, protože místní les znal čtyřicet let a než vyhořel, chodil do něj a staral se o stromky. Pořád je to pro něj velmi těžké a bolestivé. Vážím si toho, že s námi mluvil. V Českém Švýcarsku jsme se potkali dvakrát s ročním odstupem a zpočátku stáli s Ondrou skutečně na opačných stranách.

Je to ale velmi otevřený člověk a měl zájem se bavit. I když se často dostávali do střetu, dokázali napětí rozpustit, a hledat to společné. To je pro mě dnes alfa a omega všeho, jsme jako společnost rozhádaní a musíme hledat, kde se můžeme potkat. Když Milan Dařina na konci druhého setkání Ondrovi řekl: „Škoda že nejsi ředitel národního parku…“, byl to pro nás všechny moc hezký moment, oba si naslouchali a ovlivnili se ve svých názorech. Často je to o vzájemném respektu a pochopení. Místní by se mohli stát těmi nejzapálenějšími ochránci. Tedy bez skutečného podpalování, samozřejmě.

Jak dlouho film vznikal?

Natáčeli jsme a stříhali tři roky. Nejdřív proběhl poctivý výzkum a během přípravy jsem si všechno zasadila do kontextu. K nějakému zásadnímu překvapení už pak nedošlo, protože jsme měli promyšlené, kudy chceme jít a co všechno chceme do filmu zahrnout. Musím ale říct, že samotné vypalování a celý proces, kdy člověk vidí, jak se s ohněm pracuje, jsme si nemohli předem připravit. Být přímo u toho pro mě bylo naprosto fascinující. Teprve tam mi došlo, že to, o čem Ondřej mluví, je skutečně metoda, kterou lze dobře zvládnout. Celá ta hrůza kolem ní mi pak připadala ještě absurdnější, je to vlastně strašně obyčejná a příjemná věc.

Ve filmu zazní: „Cílem ochrany lesů v národních parcích není mít hezký les“. Proč je pro nás tak těžké přijmout, že oheň může být za určitých podmínek také nástrojem její ochrany?

Jako režisérka nemůžu suplovat odborníky, všechno vím od nich. Ondra to vysvětluje moc hezky. Všechno v přírodě se točí v kruhu. My jsme ji ale po generace a staletí začali vnímat především v její produktivní fázi. Chceme ji využívat a čerpáme z ní. Hodí se nám tři čtvrtiny kruhu, zatímco poslední část, kdy všechno zaniká a začíná znovu od nuly, jsme vytěsnili, protože nám to připadá neefektivní a nepotřebné. Odpovídá to našemu zemědělskému uvažování a obecně způsobu, jakým se díváme na svět. Ve filmu o tom mluví i Eva Volfová, která říká, že lidé mají problém přijmout konečnost a smrt.

Oheň nám ji nepříjemně připomíná.

Možná v sobě máme hluboce zakořeněný strach, protože nás po dlouhou dobu ohrožoval. Je to jeden ze živlů, proti kterému jsme jako lidstvo bojovali, až jsme ho nějakým způsobem zkrotili. Trochu jsme zapomněli, že ho nemůžeme úplně vyloučit z přírodního koloběhu. Stejně tak z něj nemůžeme vyloučit nic, co souvisí se zánikem. Jinak ztrácíme kontakt s něčím podstatným, s něčím, co k životu bytostně patří.

Co je tedy z vašeho laického pohledu hlavní přínos řízeného vypalování?

Existují typy rostlin a přírodních stanovišť, které oheň přímo potřebují k obnově. Myslím, že jde především o rovnováhu, která je v přírodě vždy důležitá. Když jistý druh získá navrch na úkor slabších, může pomoci disturbance, narušení. Nemusí jít jen o oheň, ten je ale poměrně efektivní, pokud se s ním správně pracuje. To je ale opravdu jen můj laický poznatek.

„Podpalování provádí člověk z národního parku“

Ve filmu se objevují i jiné způsoby péče o krajinu, například návrat velkých býložravců, kosení nebo zásahy pomocí těžké techniky. Co mají tyto přístupy společného?

Bylo pro mě velmi důležité ve filmu ukázat i další způsoby disturbance a představit, jak ochrana přírody dnes v praxi funguje. Oheň vnímám jako něco velmi chytlavého a zajímavého, na jehož příkladu můžeme rychle pochopit celý mechanismus. Pro mě je ale film také o tom, že něco, co se zdánlivě zdálo správné, už dnes nemusí platit.

Dlouho nás vedli k tomu, abychom jenom sázeli stromy a chránili přírodu určitým způsobem. Od té doby ale uplynulo padesát let a dnes se ochrana posunula. Nové prostředky jako motocykly, čtyřkolky, oheň nebo tanky mohou působit šokujícím dojmem a veřejnost pak vlastně neví, co si s tím počít. Lidé, kteří se ochraně v praxi věnují každý den, jsou pro pochopení velmi důležití, protože nás mohou přesvědčit právě osobní zkušeností.

Mluvíte o nových přístupech k přírodě. Je nějaká podobná myšlenka, která vás zaujala, ale do filmu se nakonec nevešla?

Ondra například krásně mluví o dálnicích. Pro nás samozřejmě představují nutné zlo: motorismus, nehezkou stavbu, zatarasenou cestu pro zvěř a tak dále. Biolog se na rozdíl od nás na tyto velké stavby dokáže podívat zcela pragmaticky. Přijde do jakéhokoli prostředí a díky tomu, že rozumí ekologickým vztahům, dokáže říct, co může být pro určitý druh nebo obecně pro přírodu užitečné. Naše obrovské lány polí nedokážou motýli přeletět, naopak pásy okolo dálnic osázené různými druhy křovin jim přejí a šíří se podél nich. Biologové nám ukazují, že můžeme v tomhle světě žít společně. To mi připadá důležité, jen ty dálnice se mi do filmu bohužel nepodařilo dostat.

Kvůli natáčení jste se vydali i do Portugalska, kde je řízené vypalování běžnou praxí. Jaké to pro vás bylo vidět systém fungovat?

Ani tam jsem neměla pocit, že to šlo snadno nebo že se všechno podařilo hned. Jenže klimatickou změnu mají blíž a zažili mnohem víc požárů než my. Všude a ve všem platí, že zpočátku vzdoruje systému především jednotlivec. Ředitel místního národního parku je velmi silná osobnost a trpělivě razí cestu. Jsou před námi o patnáct let napřed a dnes už mohou řízené vypalování provádět mnohem přirozeněji, protože na to mají zavedený celý systém vzdělávání. Ochránci absolvují kurz, získají certifikát od jedné uznávané univerzity a díky němu pak mohou vypalování provádět v parcích po celém Portugalsku.

Na konci dokumentu ukazujete vypalování v Podyjí. Viděla jste tedy proces v Portugalsku i u nás. Jak se liší?

Mezi zeměmi je obrovský rozdíl. V Portugalsku už na to mají přesně stanovené týmy a každý ví, co má dělat. Samotné podpalování provádí člověk z národního parku, který je vyškolený a přesně ví, co chce, aby hořelo. Hasiči jen dohlížejí na to, aby všechno proběhlo tak, jak má. I v Podyjí se ale naštěstí podařilo vyjednat, aby oheň zapálila přímo zaměstnankyně národního parku. Ochránci přírody nechtějí být jen svědky, ale chtějí přírodu aktivně podporovat, a nejlépe vědí, kde se má vypalování provádět.

Jak dlouho vypalování trvá?

Vypalovaly se celkově dvě lokality. Na první, kde oheň hořel o něco méně intenzivně, jsme byli dvě hodiny. Na druhé byla tráva vyšší, oheň se krásně šířil a zabralo to zhruba další dvě až tři hodiny. Oheň prostě přejede přes plochu a najednou je po něm. Hasiči na místě samozřejmě zůstali až do večera, aby všechno hlídali.

První vypalování máme tedy v Česku za sebou. Jak se daří prosazovat v praxi dál?

V Podyjí si už dokázali vybojovat prostor, aby ho mohli nadále provádět. Jenže co národní park, to úplně jiný svět. Záleží na vedení, na tom, jakým způsobem komunikuje se svým okolím a veřejností, ale také na místních hasičských jednotkách, které mají určitou autonomii. Nikdo jim z Prahy nemůže jednoduše nařídit, aby s vypalováním souhlasily. Ještě se v tom pár let budeme motat, ale ta cesta už je nastoupená. Je jasné, že zpátky to nepůjde.