Největší evropský projekt zachytávání uhlíku běží v Nizozemsku

Největší evropské zařízení pro zachytávání oxidu uhličitého od první poloviny září funguje v Nizozemsku. Zvládne zařízení norského agrikulturního giganta nastartovat renesanci mnohými odepsané technologie?

Zařízení pro zachytávání a ukládání uhlíku se nachází ve městě Sluiskil v jižní nizozemské provincii Zeeland. Provozuje ho norský agrikulturní gigant Yara International, jemuž pomůže snížit emise v jedné z největších evropských továren na hnojiva, jak informuje web O energetice.

Ročně má zachytávat a zkapalňovat až 800 tisíc tun oxidu uhličitého, který firma bude ukládat 2,6 kilometru pod mořské dno na norském kontinentálním šelfu. O přepravu a ukládání se postará společnost Northern Lights, která je společným podnikem energetických gigantů Equinor, TotalEnergies a Shell. Během patnácti let by měl projekt zachytit přibližně 12 milionů tun CO₂, což je zhruba roční produkce Gruzie.

Záchrana, nebo slepá cesta

Technologie zachytávání a ukládání oxidu uhličitého (Carbon Capture and Storage, CCS) má za cíl zabránit tomu, aby tento skleníkový plyn unikal při průmyslové výrobě do atmosféry. Zachytává se přímo u zdroje, například při výrobě hnojiv jako v nizozemském Sluiskilu, a následně se stlačuje, aby ho bylo možné přepravovat potrubím nebo loděmi.

V poslední fázi se CO₂ ukládá do hlubokých geologických struktur, kde by měl zůstat izolovaný od atmosféry po velmi dlouhou dobu. Často jde o vyčerpaná ložiska ropy a plynu.

Technologie CCS byla považována za jedno z nejperspektivnějších řešení pro dekarbonizaci průmyslových odvětví, kde jsou jiné způsoby snižování emisí obtížné, nebo dokonce nemožné. Typickým příkladem je výroba cementu, kde CO₂ vzniká i při využití bezemisní elektřiny. Realita ovšem ukazuje, že CCS není tak perspektivní, jak se zdálo.

Hlavním problémem jsou podle kritiků vysoké náklady, a to jak finanční, tak energetické. Zároveň tato technologie nepřímo udržuje při životě fosilní paliva a zpomaluje energetickou transformaci některých sektorů.

To je ostatně také důvod, proč na CCS sázejí některé státy, které budou fosilní sektor ve střednědobém horizontu potřebovat. Typickým příkladem je Indie, která chce prostřednictvím CCS skloubit své klimatické a energetické ambice.

Norsko pionýrem

I přes rostoucí skepticismus plánuje Evropská unie využívat technologie zachytávání uhlíku jako jeden z nástrojů k dosažení cíle klimatické neutrality do roku 2050. Významnou roli mohou mít například při výrobě chemických produktů, zmiňovaného cementu nebo v jakémkoliv dalším odvětví, kde zatím nejsou dostupné nízkouhlíkové alternativy.

Norsko se může pyšnit jedním z nejdéle fungujících projektů v této oblasti. Projekt Sleipner zachycuje CO₂ a ukládá ho do Severního moře už třicet let. Společnost Equinor, tehdy ještě pod názvem Statoil, jím reagovala na zavedení uhlíkové daně.

Norští odborníci pomáhají také v českém projektu CO₂-SPICER, který se zaměřuje na ukládání uhlíku do vyčerpaných ložisek ropy a plynu na jihovýchodní Moravě. Stát sice rozvoj technologií v Česku zaštiťuje akčním plánem, ale kromě projektu SPICER a projektu CORE – který navrhuje Česká geologická služba a který by mohl teoreticky ukládat CO₂ ve východní části republiky – hodlá řešit svou produkci CO₂ hlavně transformací energetiky a přírodním zachytáváním.

Co se soukromého sektoru týče, vše je zatím hlavně v analytické fázi. ČEZ analyzuje možnost nasazení CCS v některých svých teplárnách a podobně jsou na tom další sektory. Některé podniky vlastněné zahraničními koncerny tvrdí, že technologie používané v jejich západních závodech zavedou i v Česku.

Tento článek byl publikován na webu O energetice, redakčně upraveno Ekonews.