Evropa po odstřižení od ruského plynu rychle vsadila na americké LNG. Jenže geopolitika se mění. Nejbezpečnější cesta je vyrábět co nejvíc plynu doma. V Česku dnes startujeme z malé základny, ale s obrovským prostorem k růstu.
Evropa se po začátku války na Ukrajině dokázala rychle zbavit závislosti na ruském plynu. Kromě snížení „vydíracího potenciálu“ šlo také o přerušení penězovodů, protože miliardy eur živily Putinovy válečné snahy. V roce 2021 Rusko dodalo Evropě plyn za zhruba 18 miliard eur a pokrylo 39 procent evropské spotřeby zemního plynu.
Pokud to zkusíme ilustrovat na konkrétním vojenském vybavení, Rusko mělo před začátkem války na Ukrajině kolem stovky moderních stíhaček SU-35, které stojí údajně kolem 85 milionů eur za kus. Teoreticky tak Evropa jen za rok 2021 pomohla Putinovi zaplatit celou tehdejší flotilu těchto válečných letounů a ještě zafinancovat výrobu další stovky strojů.
Ruské dodávky nicméně loni klesly na zhruba 12 procent evropské spotřeby a nejpozději příští rok mají skončit úplně. Na unijní úrovni se hlavním zdrojem stal LNG a největší část pocházela z USA, zhruba 60 procent. V Česku pak už v roce 2025 proudil plyn jen západní cestou, tedy z Norska a z LNG terminálů v severozápadní Evropě.
Jenže LNG není jen komodita. Za každým tankerem mířícím k evropskému terminálu stojí obchodní a politický partner, který drží ruku na kohoutku. Analýza IEEFA varuje, že při dnešních kontraktačních trendech může EU už kolem roku 2030 skončit v situaci, kdy 75 až 80 procent jejích dovozů LNG pokryjí Spojené státy, a to při objemech zhruba 115 miliard metrů krychlových ročně.
Jak už si Evropa v minulosti ověřila, silná závislost na jednom dodavateli oslabuje akceschopnost celého kontinentu. A riziko roste ve chvíli, kdy je partner politicky nevypočitatelný. Když se z Bílého domu ozývají výhrůžky anexí území jednoho z evropských států, a navíc člena NATO, a americkou domácí politikou zmítají případy střelby agentů ICE do vlastních občanů, musí si Evropa položit nepříjemnou otázku: Opravdu si můžeme dovolit riskovat další zvyšování závislosti na takovém partnerovi?
Kritické roky pro energetickou bezpečnost
Odpověď je jednoduchá. Evropa musí vyrábět co nejvíc energie doma, a to platí i o plynu. Jeho technicky i finančně dostupnou a ekologickou náhradu máme přitom za humny. Biometan je obnovitelný plyn, který lze vyrábět v bioplynových stanicích a svým složením i vlastnostmi v podstatě odpovídá běžnému zemnímu plynu. Využít jej umíme v teplárenství, průmyslu i dopravě a zároveň ho můžeme transportovat existující plynárenskou infrastrukturou.
Mezinárodní energetická agentura očekává do roku 2030 růst globální výroby obnovitelných plynů o 22 procent, hlavně díky biometanu. Podle plánu RepowerEU má Evropa v roce 2030 produkovat 35 miliard metrů krychlových biometanu. Potenciálně tak domácí produkce může nahradit asi třetinu ze 115 miliard kubíků dováženého LNG z USA ročně. Loňská produkce biometanu v Evropě byla nicméně kolem sedmi miliard kubíků, proto unijní země musí v rozvoji tohoto sektoru výrazně přidat.
V Česku dnes startujeme z malé základny, ale s obrovským prostorem k růstu. V roce 2025 jsme měli 14 biometanových stanic a vyrobili 17 milionů metrů krychlových biometanu. Cíl pro rok 2030 je zhruba stovka biometanových stanic produkujících 491 milionů kubíků ročně. To už je objem, který může pokrýt zhruba 15 procent současné české spotřeby zemního plynu, a citelně tak posílit odolnost ekonomiky.
Klíčové je, aby stát nastavil podmínky tak, aby investice dávaly smysl. Investice do biometanu jsou současně investicí do bezpečnosti. Proto jsou důležité provozní aukce biometanu, které mají letos nastartovat výstavbu nových stanic a konverze stávajících bioplynek. Stát aukce biometanu poprvé vyhlásí nejspíš už v dubnu a tento krok rozhodne o tom, zda budeme energeticky soběstačnější a odolnější, nebo se nadále bude prohlubovat naše závislost na rozhodnutí světových státníků.
V energetickém průmyslu je zemní plyn spojen zejména s flexibilní výrobou elektřiny. Tu mohou zajišťovat také bioplynové stanice. Potenciál flexibilního výkonu k roku 2030 je 700 MW, který může fungovat paralelně s výrobou biometanu. Obrovský růst zažívá tento sektor například v Německu.
V dnešním turbulentním světě Evropa i Česko potřebují co nejvíce stabilizačních mechanismů, které nás ochrání před nepředvídatelnými událostmi. A jednou z takových pojistek je domácí biometan. Nejenže ho můžeme vyrábět takřka kdekoliv, ale tento plyn nám pomáhá budovat pozici pro případ, že by se stal z geopolitického partnera najednou další soupeř.
Jan Habart
Jan Habart je předsedou sdružení pro biomasu CZ Biom. Tato nevládní nezisková profesní organizace podporuje rozvoj využívání biomasy, bioplynu a biometanu jako obnovitelných zdrojů energie v Česku.
