Práci nám komplikují debilní příběhy na sociálních sítích. Neberte zvířata z přírody, říká zvířecí záchranář

Karel Makoň jezdí za labutěmi, které spolkly rybářský vlasec, za čapími mláďaty zamotanými v igelitu, za dravci a vysokou zvěří sraženými na silnicích. V sezóně mu telefon zvoní po třech minutách. Už 33 let totiž vede Záchrannou stanici živočichů Plzeň.

Se záchranou divokých zvířat Karlu Makoňovi občas pomáhají hasiči a policie. Poskytují mu svoji techniku, aby se za zvířaty dostal i na těžko přístupná místa. „Není to jejich povinností, ale ještě se nestalo, že bych je zavolal a oni by odmítli vyjet. Cítí, že to má smysl,“ říká ornitolog Makoň.

S čím konkrétně vám složky záchranného systému pomáhají?

Jsou nám hlavně technickou podporou. Využíváme jejich techniku při práci ve výškách, například když potřebujeme vylézt na komín k čapímu hnízdu, nebo na vodě, když potřebujeme motorový člun k záchraně vodního ptactva. Využíváme i zkušenosti a pomoc městské policie. Jediná složka Integrovaného záchranného systému, se kterou nespolupracujeme úplně úzce, jsou lidské záchranky, i když kolikrát nás také volají.

Druhá část spolupráce spočívá v tom, že veřejnost se na tyto složky obrací s prosbou o záchranu zvířat. Je čím dál častější, že lidé ke zvířatům volají hasiče či policii a my radíme po odborné stránce. Například v případě čápů nebo zvláště chráněných živočichů, jako jsou dravci nebo velké šelmy a celkově velká zvířata, pomáháme naší odborností. Jde hlavně o složité odchyty. I zamotaný holub v ochranné síti potřebuje vymotat díky hasičům, byť ho pak případně utratím, ale nemůže tam trpět.

Třetí forma spolupráce jsou nákazy nebo otravy, například karbofuranem a dalšími jedy. Nákazy a hromadné úhyny ptáků i ryb řešíme s hasiči a s orgány ochrany přírody, ale hasiči jsou u toho první, informují nás o problému a pomáhají nám monitorovat vodní toky. V případě otrav a zástřelů ptáků nám pomáhá kriminální policie. Naštěstí tyto trestné činy se už častěji daří objevit a dostat pachatele před soud.

Mohl byste dát příklad z poslední doby, kdy vám u záchrany zvířete pomáhali hasiči?

Pomáhají nám dostat se na nepřístupná hnízda čápů, která jsou na vysokých komínech, kam se nedá přiblížit jinak než pomocí plošiny. Když třeba vidím, že je v hnízdě zamotané mládě čápa do provazu, igelitu nebo do rybářského vlasce, potřebuji se rychle dostat nahoru. Tak volám hasičům, kteří mě do hnízda vyzvednou. Stává se to i v případě ptáků zamotaných v korunách vysokých stromů.

Pokud se ale ke zvířeti můžeme jakkoli dostat sami, hasiče nevoláme, protože jsme si velmi dobře vědomi, že ta spolupráce něco stojí, tedy zásah musí být opodstatněný. Policii voláme hlavně u sražených zvířat na dálnici, abychom u nich mohli bezpečně vystoupit a odchytit je. Nebo u zvířat, která proniknou na soukromý pozemek či do nějakého objektu, kam se za nimi potřebujeme urychleně dostat.

Příklad: čáp propadne komínem do domu, takže samozřejmě k tomu přivolám policii. Do systému patří i vodní záchranáři. Máme tady 21 říčních kilometrů hracholuské přehrady a především s místními dobrovolníky z řad vodních záchranářů máme velmi dobrou spolupráci. Pomáhají nám, když potřebujeme ptáka dohnat na hladině nebo zahnat do zátoky k odchytu.

Jak se na pomoc zvířatům hasiči a policie tváří? Nenamítají, že mají zachraňovat hlavně lidské životy?

Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by nám odmítli pomoci. Navíc mnoho zásahů, například rekonstrukce čapích hnízd, se dá naplánovat podle kapacit hasičů. Ostré zásahy, kdy skutečně ke zvířeti jedou na maják, tvoří zhruba polovinu případů. Vždy jim říkám, že je to na nich, jestli nám pomohou, nebo ne. Ale ještě nikdy se nestalo, že by nevyjeli.

Je to o vzájemné důvěře. Jejich pomoc se nesmí zneužívat, nebudu je volat třeba ke kroužkování či fotografování ptáků. Velmi dobře spolu vycházíme, dělám až šestihodinové školení jejich lidí o manipulaci se zvířaty.

Rezonuje teď kauza, že z Vltavy zmizely labutě a nikdo neví proč. Pomáhají vám i tady vodní policisté?

Ano, pomáhá nám dokonce státní Policie ČR, jejich říční policisté. Projeli jsme s nimi řeku, což je tedy super nadstandard, ale i zásadní věc pro vyšetřování. Zjistili jsme informace o hnízdících párech, posunulo nás to, ale stále je to jen kamínek v mozaice. Navazujeme tím na předchozí sběr uhynulých labutí, chceme se také podívat na záznamy kamer. Společně s námi zmizení labutí vyšetřuje i státní veterinární správa a tak dále.

Máte nějakou hypotézu, co za zmizením labutí může stát?

Jsem si jistý, že teorie, která se mezi lidmi rozšířila – že labutě loví a jedí Ukrajinci nebo že je veslaři mlátí pádly – jsou nesmysl. Pitvali jsme jednu uhynulou labuť a nyní skládáme mozaiku toho, co za zmizením stojí. Těch střípků je více, víme například, že labutě jsou nejen na Vltavě, ale i u nás přiotrávené olovem od rybářů nebo z broků. Kontrolujeme i pelichaniště labutí, jestli tam zachytíme okroužkované ptáky. Podle mě se labutě s největší pravděpodobností sebraly a z Vltavy odlétly, což může souviset i s tím, že je lidé začali místo pečivem krmit salátem, zeleninou a ptačími granulemi, které pro ně nejsou tak atraktivní.

K jakým případům vyjíždíte nejčastěji?

Právě k labutím chyceným do rybářského vlasce nebo na nástrahy. Dále k čápům, ať už k rekonstrukcím čapích hnízd nebo k čapím mláďatům zamotaným do něčeho na hnízdě. Výjimkou nejsou ani zvířata sražená na silnicích a dálnicích. Není to jen lesní zvěř, ale často také dravci, nebo jde o nouzové přistání labutě na komunikaci.

Jaký byl váš nejkurióznější případ?

Nejkurióznější byl odchyt pelikána, který odlétl z plzeňské zoologické zahrady na Borskou přehradu. Díky hasičům a jejich rychlému člunu a zkušené posádce jsme jej odchytili. Ovšem pelikán je jeden z nejtěžších létajících ptáků, takže letět v údolí přehrady pro něj nebylo jednoduché. Potřeboval, aby mu pod křídla foukl vítr, což se ale nestalo, takže letěl těsně nad hladinou, ale dřel to jako blázen a nebyla sranda ho chytit. A tak ve finále ho kolega doslova utrhl ze vzduchu, z výšky zhruba metr nad vodou, a stáhl ho do člunu.

Téměř každý z případů odchytu je ale kuriózní, protože divoká zvířata vám to nikdy nedají zadarmo. Ona nechápou, že jim chcete pomoci. Všechna ta videa a řeči na sociálních sítích, kde lidé píší, že připlavala labuť, aby jí pomohli, vymotali z vlasce… jsou prostě blbost. Zvířata mají zafixováno, že jakýkoliv kontakt s člověkem je problém, smrt a konec. Setkání s člověkem je pro ně boj o život. I proto třeba odchyt labutě trvá i přes hodinu a není prostor pro chybu.

Kolik zvířat ročně přijmete?

Plzeň je specifické krajské město na čtyřech řekách, s kaskádou rybníků, obklopené věncem lesů. Navíc v rámci Národní sítě záchranných stanic máme pět pověřených obcí, dále provozujeme Záchrannou stanici živočichů v Plzni a věnujeme se hodně jak druhové ochraně, tak ekologické výchově, což je nejdůležitější. Když už nám složky Integrovaného záchranného systému jedou pomoci, snažíme se to odprezentovat tak, aby to na ně mělo dopad i v ekologické výchově. Stanice jako taková řeší jen civilizační a lidmi napáchané vlivy, tedy nemícháme se do přirozeného přírodního výběru. Ročně provedeme sedm set až tisíc zásahů, přičemž jeden zásah může být sto netopýrů, ale také jeden čáp. Část případů, pokud to jde, ošetřujeme na místě a zvířata rovnou vypouštíme.

Kolik máte zaměstnanců?

Já jsem jediný placený zaměstnanec stanice, pak máme dobrovolníky a sezónní brigádníky. Kolem našeho spolku se trvale točí kolem dvou set lidí. Jsou takové naše rodinné stříbro. Mají různé profese – najdete mezi nimi IT specialistu, policistu, hasiče, veterináře… Chtějí to dělat, protože jim to dává smysl. Nebo jak náš ajťák vždy říká: Mám tři auta, tak mám černé svědomí. Sice nerozezná kosa od labutě, ale chce pomoci tím, co umí. Někdo nám dělá webovky, někdo pro nás staví gabiony (stavební konstrukce tvořená drátěnými koši naplněnými kamenivem, pozn. aut.), někdo pro nás pitvá, někdo ošetřuje zvířata…

Kolik máte podporovatelů?

Příznivců naší činnosti odebírajících naše webové zprávy máme kolem sedmi set, třicet let nás podporují stále stejní lidé. Pokud mi někdo pošle dvě stě korun, protože mě někde viděl, je to hezké, já mu děkuji, ale mnohem větší přínos pro nás má, když mi dvě paní už dvanáct let věnují pětistovku měsíčně. Já si jich hledím, posílám jim do e-mailu pravidelné zprávy, fotky a pozvánky na akce.

Nejvíc si cením toho, že v řadách našich dobrovolníků jsou lidé jako zubař, plastický chirurg, kardioložka či ortoped, ale i učitel, zedník, bagrista, hasič či strážník… Ti všichni nás podporují finančně, ale zároveň k nám přijdou třeba kopat nebo opravit plot. Celý život mám obrovské štěstí na lidi a to, co děláme, nás všechny spojuje bez rozdílu věku, barvy pleti a postavení.

Nyní rekonstruujete areál zvířecí léčebny. Z čeho to financujete? Máte nějaké dotace od státu?

Národní síť záchranných stanic pokrývá celé území České republiky. Záchranných stanic je celkem třicet a ano, získávají podporu od státu. Když najdete zraněné zvíře, v aplikaci Zvirevnouzi tuto síť stanic přehledně uvidíte a můžete je kontaktovat. Máme tedy území, které pod nás spadá, jsme ale samostatný právní subjekt.

Financování provozu podporuje hlavně město Plzeň, přispívá i a Plzeňský kraj. Na zvláště chráněné živočichy dostáváme peníze také od státu. Loni jsme začali celkovou rekonstrukci léčebného areálu na Doubravce, jde hlavně o voliéry. Třicet let to byla trampská osada, dělali jsme to svépomocí, teď z toho bude jedno z nejmodernějších zařízení v Česku – s pořádným zázemím, ošetřovnou a vším potřebným.

Na celkovou rekonstrukci jsme získali dotaci od Evropské unie přes ministerstvo životního prostředí. Z EU máme 12 milionů korun, další peníze dalo město Plzeň a Plzeňský kraj, plus my přidáváme také čtyři miliony. Celkem na novou zvířecí nemocnici máme 24 milionů korun. Ale dostali jsme také půl milionu korun od Nadace ČEZ nebo sedmdesát tisíc od ortodontisty a sto tisíc od důchodkyně. Naše záchranná stanice je takové Národní divadlo, každý něco dá a kdo nemá, tak přijde pomoci.

Co mají lidé dělat nebo naopak nedělat, aby zvířatům neškodili?

Největší problém ochrany přírody je polidšťování divokých zvířat. Je třeba si uvědomit, že kolikrát i dobrý úmysl nemusí být korunován dobrým výsledkem. Naším cílem je, aby lidé byli plus minus vzdělaní, orientovali se a věděli, co v jaké situaci mají dělat. Nemají být líní najít si informace, dnes je všechno na internetu, na mobilu, po ruce. Nemusí vždy volat záchrannou stanici. Například mně denně volají desítky lidí, telefon mi zvoní po třech minutách, jsem z toho už vyhořelý.

Radil bych, aby se lidé nejdříve řídili zdravým selským rozumem, vrátili se nohama na zem a nesnažili se zachraňovat vše za každou cenu, ať to stojí, co to stojí. Ovšem největší problém máme s tím, že se někdo na něco upne, vezme záchranu do svých rukou a nám zavolá za dva dny, že má zvíře doma. Nebo začne sám situaci zvířete řešit a tvrdit nám, že to máme udělat tak a tak. Každý případ záchrany zvířete je jiný, neexistuje paušální způsob na řešení všeho a i my se musíme sakra snažit, abychom ve finále neškodili.

Takže když lidé najdou zvíře v nouzi, nemají vám volat?

Ale ano, mohou zavolat. Ovšem tlak na nás je v poslední době opravdu enormní. Jsme dnes v situaci, kdy budeme jezdit na pavouka ve vaně nebo myš chycenou do pastičky. Největší problém jsou sociální sítě a diskuse na nich. Já nemám čas být online, přispívat, odpovídat lidem a řešit nesmysly. My s kolegy musíme řešit v sezóně každý den desítky případů, leckdy i hodně náročných. K tomu potřebujete hlavně čas a možnost se soustředit na to, co děláte, což s mobilním telefonem u ucha prostě nejde.

Jak vznikají tyhle diskuse na sítích o záchranách zvířat?

Stanice si to dělají tak trochu samy: mají mláďátko, dají jeho záběry na internet a hned přidají QR kód na posílání příspěvků. Tisíckrát můžete říct, že to mládě přinesl neznalý člověk a že ho přinesl zbytečně. Ale lidé vidí mládě, peníze a pomoc. A tito lidé pak najdou venku srnčátko, zajíčka, kosáka a je to, berou si ho a zachraňují. A už nevědí, že tu mámu vyplašili, a kdyby srnče nechali, kde je, vrátila by se k němu.

Nebo nám volají lidé: Našel jsem na zemi holoubka, já si myslím, že mu je horko. Nebo: Našel jsem pod stromem ptáče, tady běhají kočky, přijeďte pro něj. A já řeknu ne, dejte to mládě nahoru do koruny, neberte ho rodičům. Sociální sítě jsou plné debilních příběhů. Třeba holka, která zachraňovala dospělého srnce. Měla jediné štěstí, že ten srnec měl trauma hlavy a že nebyl úplně při smyslech. To je zvíře, které vám prokopne břicho, parohy vám přetne tepnu, což jsem už viděl. Ona ho měla tři dny doma, léčila mu frakturu zadní nohy, prasklý kyčel a pak ho ještě oplakávala v přímém přenosu na sítích. Víte, co to pro to zvíře muselo být? Pro dospělého srnce, který je vystresovaný jenom z toho, když se na něj podíváte, natož když s ním manipulujete? Tohle je regulérní týrání zvířete, naprosto nepřípustné.